Češi tančí v Holandsku

Do Groningenu, největšího města severního Holandska, se vlakem z Amsterodamu dostanete za dvě a půl hodiny. Se 180 000 obyvateli (což je zhruba jako naše – také festivalová – Plzeň) je sedmým největším městem Holandska. A díky univerzitě také nejmladším holandským městem (více jak polovině obyvatel je pod třicet let) plným barů, klubů, diskoték a kaváren – v centru jich prý najdete na 160! Noorderzon Theatre Festival není jedinou velkou akcí na kulturní mapě Groningenu. Každý leden se tu koná festival Noorderslag, na kterém odstartovalo kariéru mnoho holandských rockových kapel.

Na velkém centrálním náměstí Grote Markt (samozřejmě s tradičním sobotním trhem) se nachází Grand Theatre, jedna ze scén festivalu. Od poloviny 80. let sídlí v bývalém kině z roku 1929, jehož art-deco vzhled se téměř nezměnil. Divadlo zve choreografy, dramatiky a herce, aby realizovali svoje umělecké představy, k čemuž jim poskytne zázemí a finanční podporu. Vznikne tak 8 až 15 projektů za rok, od malých po velké náročnější, někdy v koprodukci se zahraničními partnery (například Sophiensaele v Berlíně nebo TANZtheaterINTERNATIONAL v Hannoveru). Některé jsou určené pouze pro prostory Grand Theatre, jindy vznikne i zájezdová verze. Prezentace současného rezidenčního souboru Miro Dance Theatre a jejich projektu Civilian/Warrior byla součástí festivalu. Přesněji součástí americké festivalové sekce U.S. and Them.

Noorderzon zabírá mezi 17. a 27. srpnem celé město, nejen kamenná divadla Grand Theatre nebo Prinsentheater. V parku Noorderplantsoen kousek od centra vzniklo festivalové městečko s velkým stanem a boudami pouličních umělců, s restauracemi a kiosky, prodejem vstupenek, s mobilní stravovnou umělců a jejich štábů. Když vás zrovna nenalákala nějaká festivalová produkce, mohli jste se tu povalovat na trávníku u jezírka, sledovat festivalový cvrkot a k tomu vám třeba na vedlejší lavičce někdo brnkal na kytaru. Po městě také vyrostla spousta dočasných scén.

Ačkoliv má Noorderzon v názvu divadlo, je jeho záběr mnohem širší. Obsah festivalové programové brožury nabízí oddíly cirkus, tanec, divadlo, film/video/multimedia, výtvarné umění, hudba, divadlo pro děti a pouliční divadlo.

V taneční sekci figuroval třeba i u nás známý choreograf Itzik Galili s projektem Your Place, My Place. Inspiroval se soukromými groningenskými domy. V pěti z nich pak pět choreografů připravilo inscenace pro pět tanečních sólistů. Choreograf, tanečník, majitel domu a publikum (vzhledem k místu samozřejmě ve velmi omezeném počtu) se tak setkali při netradiční události ve specifickém soukromém prostoru. V rámci filmové sekce zase nemohla chybět novinka Pedra Almodóvara Volver (bohužel pouze s nizozemskými titulky). Zmíněná představení a projekce jsou ovšem jen zlomkem toho, co festival nabízí. Programová brožura obsahuje bezmála devadesát položek.

Česká účast

Invaze do Evropy je třetí velký projekt pražského Divadelního ústavu věnovaný propagaci českého divadla v zahraničí. Prvním projektem byla v letech 2002 a 2003 Česká sezóna v Kanadě/Kanadská sezóna v Praze, o dva roky později následoval projekt Teatro.cz – Sezóna českého divadla v Latinské Americe. Invaze do Evropy je projekt nejvelkorysejší, zahrnuje Španělsko, Irsko, Bosnu a Hercegovinu, Polsko, Chorvatsko, Německo, Itálii, Slovensko, Skotsko, Holandsko, Srbsko, Bulharsko, Rumunsko a Velkou Británii, to vše mezi únorem a listopadem letošního roku.

Prezentace českého divadla respektive tance na festivalu proběhla v Grand Theatre mezi 17. a 20. srpnem. Vystoupili Veronika Švábová/Handa Gote s představením Red Green Blue, Petra Hauerová s Noční můrou (Night Moth) a Lhotáková & Soukup Dance Company s představením Osoby a obsazení (Featured). Vždy dvakrát až pětkrát.

Veronika Švábová a Petra Hauerová sázejí na průzkum možností současných technologií v kontaktu s tancem. Veronika Švábová pracuje s kamerou – interaktivním videem, které kombinuje s tanečním pohybem, hudbou, zpěvem, střídá převleky i tváře, nechává publikum nahlédnout do intimního prostředí šatny a hned se uvede jako hvězdička pěvecké show. Zatavuje a mnohonásobí filmové obrazy. Petra Hauerová mnohem odvážněji experimentuje s laserem. Kristýna Lhotáková s Ladislavem Soukupem naopak nespoléhají na technologické efekty, vlastně ani na profesionální tanečníky – v prezentované choreografii se nechávají inspirovat skutečnými obyčejnými příběhy tří mužů s různými civilními profesemi a jejich neumělým pohybovým projevem. Zatímco u Petry Hauerové vyvolává potlesk technická dokonalost a precizní timing, hudba, která zaplní prostor, inspirace klubovou scénou, u Lhotákové zas interaktivita tanečního dokumentu, nadhled, schopnost zasmát se sám sobě, ale také jemná nostalgie, smutek ze složitých lidských osudů. Podle počtu diváků v hledišti i jejich reakcí byla česká mise v Holandsku úspěšná.

Samozřejmě nemusíte do Holandska, abyste viděli některý z projektů zmíněných tanečnic. Lhotáková připravuje svoje inscenace především pro pražské Divadlo Archa, Hauerová se Švábovou patří do okruhu umělců Divadla Ponec, případně některou z nich můžete vidět v Alfredovi ve dvoře či Duncan Centru (na Konzervatoři Duncan Centre působí Petra Hauerová i jako pedagožka). Nevystupují pravidelně, takže se programy uvedených scén vyplatí průběžně sledovat.

Trochu však zanikla výstava fotografií Michala Selingera v kavárně Grand Theatre, který zde představil výběr toho nejlepšího ze současného českého nonverbálního, tanečního, fyzického či nezávislého divadla. Soubor třiceti vystavených fotografií formátu 40 x 60 cm pořídil Michal Selinger v únoru 2006 v rámci Malé inventury (viz A2 č. 10/2006). Projekt tehdy proběhl v divadlech Alfred ve dvoře, Archa, Duncan Centre, NoD a Nablízko. Vedle na festivalu hostujících choreografek figurovali na fotkách například Stage Code, Skutr, Petr Nikl, Krepsko nebo Vojta Švejda. Výstava po Chorvatsku, Holandsku a Rumunsku doputuje na jaře 2007 také do pražského Alfreda ve dvoře. Kavárenské šero v Grand Theatre fotografiím moc nesvědčilo a neviděla jsem moc lidí, kteří by si vůbec výstavy všimli – spíš letmo mezi pressem, cigaretou a setkáním s přáteli. Ale kdo ví… Možná právě taková prezentace a takové vnímání nejlépe odpovídají efemérní podstatě divadla? Přesto si myslím, že si výstava zasloužila kvalitnější prezentaci, možná i větší propagaci (třeba více prostoru v programové brožuře), a tudíž větší pozornost. Na druhou stranu je pochopitelné, že na podobném festivalu spíše táhne živé umění a hostující umělci.

Rezidenti v Grand Theatre

Vedle představení českých hostů jsem se zašla podívat také na prezentaci domácího Grand Theatre, který představil své rezidenty letošního léta. Miro Dance Theatre, jehož zakládajícími členy jsou Amanda Millerová a Tobin Rothlein, přiletěli do Groningenu z americké Filadelfie. Soubor kombinuje choreografii se současným vizuálním uměním. Tématem jejich groningenského projektu Civilian/Warrior jsou války vedené současnou americkou armádou, k nimž se pochopitelně staví velmi kriticky. V rámci festivalu předvedli jen rozpracované dílo, takže jim diváci mohli tak trochu nahlédnout do kuchyně. Zvolili formu interview s americkými vojáky, která zaznamenávají na video a promítají při představení na bílou stěnu. Dalším prvkem inscenace jsou úryvky a scény z Vojcka Georga Büchnera, čtené i tančené. Tvůrci hledají paralelu mezi reálnou válkou, bojem, smrtí a válečnými počítačovými hrami, kde si každý z nás může virtuálně zastřílet a zabít nebo být zabit. V kontrastu k brutalitě války je na scéně obývací pokojík, kde můžeme v televizi sledovat jakýsi ne­konečný seriál.

Těžko hodnotit „work in progress“. Dle programové upoutávky jde o taneční experiment, tance je tam ale vlastně nejméně. Podněty skládané do mozaiky jsou inspirativní, ale důležitý bude výsledný tvar. V diskusi po „neregulérním“ představení mimo jiné zaznělo: „Proč toto téma v Evropě?“ Mně osobně připadá odpověď, že jde o náhodu – záměr se střetl s možností pracovat v Groningenu -, trochu málo. „Ve skrumáži impulsů, způsobů vyjádření, vnášení mnoha témat je složité se orientovat,“ postěžoval si divák v první řadě. Především však bylo vše zatím jen nahozené, nepropracované. Nicméně jsem představení uvítala jako sondu do způsobu práce jednoho amerického souboru.

Závěr jako prolog

Největší plus festivalu Noorderzon je bez diskuze skvělá atmosféra, nadšení, které pohltí celé město. Zvlášť máte-li štěstí na slunečné počasí. Není to stresující divadelní maratón. Stejně nemůžete stihnout všechno, tak proč se o to pokoušet? Lepší je vyzobávat, co vás opravdu zajímá, a užívat si konec prázdnin. Jako prázdninová tečka a zároveň jako jakýsi prolog nové divadelní sezóny je Noorderzon ideální.

Autorka je divadelní kritička.