Co znamenalo být vychovatel

Peklo v Minkovicích nevytvářel jen komunistický fanatik, náčelník Šimek a jeho podřízení: náčelníci výchovy, práce, psycholog Sochůrek atd. Na to by sami nestačili. Velkou měrou se na zločinu – a to dobrovolně – spolupodíleli jejich poskokové, páni vychovatelé, kterým jsme říkali „převychovatelé“. Jedním z nich byl také Josef Vondruška.

Poslední dobou se mne hodně lidí ptá, zda také pan vychovatel Josef Vondruška v minkovickém lágru mlátil politické vězně a zda vůbec nese nějakou vinu na otřesných podmínkách a praktikách, které se tam děly. Vysvětlil bych nejdříve, jakou úlohou vychovatelé doopravdy hráli. „Vás asociály tady nebudeme převychovávat!“ řval na nás po příjezdu do Minkovic náčelník výchovy. A přivítací výbor nás sedm nových seřezal pendreky. „Tady v pracovním lágru budete, hovada, makat, až budete srát krev!“ Převýchovný proces, tahle podvodná nálepka, zakrývala jen pravou podstatu „ústavu“: vykořisťování odsouzených, zneužití jejich izolace k ekonomickému zájmu režimu. Samotnému vykořisťování vězňů bylo podřízeno vše. Porušování tehdejších platných zákonů, šikanování, mučení a týrání odsouzených. Pracovní tábory neměly s převýchovou vězňů nikdy nic společného. Nesly shodné zločinné prvky jako nacistické pracovní tábory.

Úloha vychovatelů měla v praxi jen represivní povahu. Vychovatel uměle udržoval na svém baráku násilí a teror. Všichni odsouzení žili ve strachu, navzájem se udávali, okrádali a fyzicky napadali. Zločinný systém nutil nezákonnými prostředky každého nově příchozího, aby po celou dobu výkonu trestu odváděl svou otrockou prací co nejvíc hodnot režimu. A kdo nestíhal šílené tempo, ten byl donucován těmi nejdrastičtějšími prostředky. Pracovní norma se rok od roku zvyšovala, až vězni stačili plně automatizovaným strojům! Při práci vězně popoháněli gumovou hadicí jiní otroci. Mnohdy bili i civilní mistři z národního podniku Preciosa! Při vražedné rychlosti se nesmělo chodit ani na záchod, a tak otroci vykonávali potřebu přímo pod sebe na pracovišti. Odměny, povyšování a vyznamenání dostávali bachaři. Čím více práce vězni odvedli, tím větší měli vychovatelé platy a odměny.

Páni zločinci – převychovatelé, ti ke své „práci“ žádné vzdělání nepotřebovali. Stačil jim pouze pendrek a trestání hladem, zimou a samovazbami. Troufám si tvrdit, že nikdo z nich neměl klasické střední vzdělání ukončené maturitou. Jednalo se o rychlokvašky s leninovou školou po práci, mnozí dálkově „studovali“ vysokou politickou školu SNB. K získání diplomu jim úplně stačilo, že byli dostatečně uvědomělí a věrní komunistické straně a především schopní všeho špatného! Patřičně uvědomělý byl vychovatel J. Vondruška.

Aby se stal vychovatelem, nemusel toho moc znát. Stačilo jen, že zdárně prošel praxí referenta režimu. Jen ti nejlepší režimáci se potom stávali vychovateli. Sadisté, bezcitní a bezcharakterní rabijáci, kteří na samovazbách byli schopni těch nejhorších zvěrstev. Vondruška byl jedním z těch, kteří si novou funkci opravdu bitím vysloužil a pendrekem vymlátil. Jakmile se z režimáka stal panem vychovatelem, nemusel si už špinit ručičky krví vězňů. Vydával jen rozkazy a na mlácení měl přidělené lidi – režimáky! Mnozí vychovatelé však dál své svěřence chodili mlátit na samovazby. V tom vynikal můj vychovatel poručík Burda. To byl nevyléčitelný sadista.

Vychovatelé-dozorci měli za úkol soustřeďovat se na politické vězně, trestat je, mučit fyzicky i duševně. Nepřátel státu v Minkovicích ale nebylo mnoho. Pavel Wonka, Petr Cibulka, Jaroslav Havelka, Vladimír Hučín, Jiří Gruntorád... Do Minkovic nebyla k výkonu trestu umisťována elita a šlechta chartistů ani bývalí komunisté, ale jen nepřátelé socialismu, kteří byli soudy označeni za militantní antikomunisty.

Naši vychovatelé chodili každý týden na pravidelné porady velké čtyřky do velitelské budovy, „Pentagonu“. Sešli se tam poradce, tehdejší psycholog Sochůrek, náčelník výchovy, náčelník pracovní výchovy a bezpečák, což byla prodloužená ruka StB v táboře. Na těchto pravidelných schůzkách se rozhodovalo o tom, jak politickým znepříjemnit a zostřit výkon trestu a jakými praktikami. To vše mělo jediný cíl. Naprosté zlomení člověka. Šlo tudíž o perfektní metodickou týmovou práci. Vyvolávání umělých afektů, drastické trestání hladem, zimou, snižování lidské důstojnosti, převážně šlo o zneužívání poznatků z psychologie.

Nedostatek lůžek, to byl první důvod nespravedlivého kázeňského trestání. Druhý důvod spočíval v tom, že takto bylo snadnější dostat politické vězně z baráků na samovazby a tam je následně na celách týrat. Tak byli vězni svědomí skryti před zraky spoluvězňů, aby nebylo případných svědků. A byl to pan vychovatel, který nařizoval referentovi na pracovišti, aby vězně zařadil na takovou sestavu válcové technologie, kde se pracovní norma splnit nedala ani na dvacet procent výkonu normy. Novodobí otroci měli pracovní normu až 16krát vyšší než civilní zaměstnanci. Vězni dostávali plat jen za jednu civilní normu. Zbytek dostával tábor! A trestalo se za nesplnění denní normy, dále za dekádu a měsíční nesplnění. Po třech měsících byl dán okresnímu soudu v Liberci návrh na přeřazení do vyšší NVS Valdice. Soud nikdy nezjišťoval okolnosti a poměry v táboře, a vždy ústavu vstřícně vyhověl. Proti tomuto „právnímu rozhodnutí soudu“ nebylo odvolání! Takto morálně zdiskreditovaný lenoch, který se štítil práce, to už měl v posudku a šel na tři měsíce na zvláštní oddělení, kde čekal na eskortu do III. NVS. Valdický kriminál byl pro mnohé vězně vysvobozením z pekla a mnoha politickým vězňům zachránil život!

Vychovatelé, otrokáři, nařizovali, aby na vyhlídnutou oběť psali referenti režimu návrhy na kázeňské potrestání a po skončení pracovní doby byla tato oběť brána pravidelně na osobní prohlídky, po kterých docházelo k fyzickému trestání. Další formou mučení bylo bránění ve spánku a fyzické a psychické vyčerpávání. Pravidelné trestání po samovazbách, kde dostávali vězni jen čtvrtinovou dávku stravy, vysilovalo organismus a brigády spolu s noční službou na barácích a ranním škrábáním brambor vedly k tomu, že vězeň spal denně jen dvě hodiny. Mnozí velmi brzo v práci zkolabovali, avšak neskončili na ošetřovně, nýbrž na samovazbě! V mnoha případech dohnali vychovatelé vězně až k sebepoškození, tedy k pokusu o sebevraždu. Byl to právě vychovatel, kdo nařizoval, kolikrát za den má být jeho „svěřenec“ na samovazbě zmlácen! A mnohdy si zašli sami na samovazby, aby si také zaboxovali. Vychovatel nemusel k ráně pěstí zvednout ani ruku a přitom to by on, kdo stál spolu s dalšími zločinci náčelníky za utrpením lidí, které doháněli k tomu, že si otevírali žíly na rukou a sypali inkoustovou tuhu do očí, až si přivodili slepotu. Bylo tak lehké dohnat bytost až k šílenství. On vymýšlel, jak člověka ničit. On byl tím obuškem, na jehož druhém konci byl na samovazbě referent režimu, který vězně mlátil. Proto je naprosto směšné dnes zjišťovat, zda pan Vondruška osobně někoho zbil, nebo ne, když se každý den dopouštěl daleko horších zločinů. Byl důležitou součástí mašinérie, která páchala zločin a vykořisťovala levné otroky. Každý bachař, který v době normalizace nosil v pracovním lágru uniformu bachaře, byl zločincem z povolání. Žádný z nich dnes nemůže tvrdit, že nic nespáchal a je naprosto morálně čistý! Všichni mlátili vězně a mlátit musel i pan Vondruška. Byl to nepsaný zákon kolektivní viny na všech lágrech!

Dnešní poslanec Vondruška zapomněl říci, že v tomhle zločineckém spolku začínal jako všichni ostatní. Byl také referentem režimu a řezal vězně jako ostatní soukmenovci s velikou radostí. Já na jeho rány pendrekem a pěstí nezapomněl. Dnes Vondruška tvrdí, že on nic špatného neudělal, že byl hodný pan vychovatel, a tudíž byl tím muzikantem, co jen hrál a nemučil. Jenže zapomněl na to důležité: že v téhle kapele udával na buben vražedný rytmus minkovické galéry. Dnes ze sebe nevážený pan Josef Vondruška dělá oběť, které se děje velké bezpráví, a přitom se tento zločinec veřejně vysmívá všem obětem, které mučil.

Autor je spisovatel a bývalý politický vězeň.