Na okraj jednoho experimentu

V prostoru Roxy / NoD právě skončil jeden z výstavních experimentů autorské dvojice David Böhm a Jiří Franta. Nakupení zájmen hned v názvu projektu – Není to to, co by to mohlo být – naváděl diváka k otevřenému a nepředpojatému přístupu k výstavě. Autoři nechtěli nic slibovat, neboť sami nevěděli, co přesně činí. Měli pouze představy, které se snadno mění, zvláště když proces vzniku výstavy trval jeden a půl měsíce a vernisáž divákům nabídla pouze holé bílé stěny a nesmělé první tahy.

Později už bylo vše jinak. Stěny galerie téměř kompletně pokryly černobílé kresby místy přecházející do malby. I kdybychom nevěděli, že se nacházíme v galerii, pochopíme, že nejde o delirickou potřebu streetartového grafomana, ale ani o seriózní projekt dvou „akademiků“, neboť do procesu vstoupili s riziky dobrodruhů.

Vysoké školení prozrazují především mutace různých stylů a přístupů. Výsledkem genového inženýrství obou výtvarníků je pouliční směs: od street artu přes komiks, pop art až po art brut, od kresby přes malbu po a kci atd. Důležitý je ale také masochistický rozměr akce, který si oba umělci dobrovolně naordinovali místo prázdninového válení se u vody. S pravidelností továrního dělníka nastoupili v galerii svou denní šichtu. Změnili tak nejen běžné konvenční pojetí výstavy, vernisáže, vzniku díla, jeho vztahu k divákovi a naopak, ale i charakter galerie. Místnost, ve které se vystavuje něco, co bylo vytvořeno či nalezeno jinde, změnili na místnost, v níž umění přímo vznikalo a čerpalo své náměty z dějů, které se v ní odehrávaly nebo sem byly přinášeny. Galerie převzala souběžně funkci jeviště i hlediště. Diváci byli také různí, od náhodných, kteří přicházejí do kavárny, divadla nebo na koncert, až po zasvěcence, kteří emailovou poštou dostali pozvání na vernisáž, koncert a projekci skupiny SUR, dva večírky a derniéru. Tyto doprovodné mezníky měly přimět diváka vnímat výstavu jako akci probíhající v čase a sledovat umělecké dílo ve stádiích vývinu. Projekt zafungoval jako vyvážený potravní řetězec, přísun diváků zase pro umělce znamenal inspirační zdroj.

U námětů je nutno se zdržet. Předně celá skoro padesátidenní akce kreslení černým balakrylem na stěny galerie byla v podstatě extroverzí autistického umělce, který si do bloku zaznamenává své či cizí reakce na okolní svět. Umělec se vystavil v aréně, kde byl okukován, sledován i rušen. Stěny galerie se staly jen větším skicákem-deníkem, který zpracovává všechny možné podněty, a monologický diář navíc přijímal formu dialogu. Oba autoři spolu procházeli všemi stádii vzniku díla a reagovali na sebe ve škále od vzájemného respektu až po negaci (překreslení). Z víru námětů a forem se rodilo tu něco z politiky, onde ze sportu, kultury nebo společnosti. S ironickým komentářem i bez něj. Něco bylo jasné a pochopitelné, něco zastřené. Jen znaky nebo slova, bez souvislostí. Záleželo na cílové skupině návštěvníků. Narazili jsme na útržky rozhovorů zaslechnuté v galerii, ale i na titulky vyjmuté bez souvislostí z denního zpravodajství či kulturní publicistiky. K tomu se vmísily vzpomínky, suchá konstatování prožitků dne nebo jen námětové bezradnosti z autorské vyčerpanosti. Postava se sklopenýma ušima a přípisem PEPA, neboť někomu připomněla postavičky Josefa Bolfa. Banální zátiší s plechovkami balakrylu. Realistická kresba Ještědu s postavičkami opatřená nápisem „dneska jsem byl s Jitkou a Jáchymem na Ještědu“. Jinde jen lakonické přepisy sms zpráv. Vzájemná citace jako doklad občas únavného dialogu obou autorů. Jeden z průchodů rámovala stovka malých portrétních hlav přejatých z jednoho konkrétního vydání MF Dnes. Meziokenní prostor vyplňovala „malířská“ imitace dřeva... A záplava dalšího vizualizovaného balastu.

Výtvarnou formu Böhm s Frantou neřeší. Kresby vznikaly z hlavy nebo z různých předloh – skicák, fotky, projektor. Některé byly bezprostřední, jiné promyšlené. Předpoklad, že stěny budou zcela pokryty malbou stylem horror vacui – přemalby až k totální všepohlcující černé ploše, se naplnil jen okrajově. Nemožnost odstupu a manická pravidelnost tvoření nutně vedly k automatickým a mechanickým postupům.

David Böhm a Jiří Franta se znají z AVU (ateliér Vladimíra Skrepla), ale jejich dvoučlenný skupinový projev nemá dlouhou historii. Ze společných realizací lze zmínit street artový červnový projekt v Prokopském údolí a výstavu v prostoru Okno Roxy/NoD, kde bylo možno dalekohledem zaostřit na ptačí budku nesmyslně zavěšenou na stěně jednoho z protějších domů (parodie na člověka městského versus přírodního). Práce v tandemu jim dle jejich slov naprosto vyhovuje. Od této dvojice lze v budoucnu očekávat další kotrmelce, neboť čistý styl je počátkem manýry.

Jistotu ve výběru výstav potvrdil kurátorský tým NoDu, kde jsme se v poslední době dočkali několika povedených výstav. Tu Böhmovu a Frantovu jsme mohli konečně vidět kompletní při její derniéře 12. 9. 2006, kdy došlo k definitivnímu autorskému zabílení, zcela v duchu streetartové recyklace. Začátek splynul s koncem.

Autorka je historička umění.