Návrat v Odcházení

O dramatu Odcházení ví snad každý, pravděpodobně i ti, kdo se o divadlo normálně vůbec nezajímají. Na nový text světově proslulého dramatika, který se etabloval už v šedesátých letech, jsme čekali od roku 1989. Zatím se v tisku vedly jen nevhodné tahanice o uvedení hry; nyní dílo vychází tiskem. Jaké je?

Falešný polotovar

„Text hry je vlastně polotovar,“ píše Havel v krátkém úvodním slovu k Odcházení, a sám musí vědět, že zejména jeho dramatu se to týká tak málo – téměř na následující straně inscenátory totiž vyzývá, aby hru nezdobili něčím, co se ji pokouší „interpretovat“. Tak před potenciální tvůrce staví skutečně neřešitelnou hádanku: kdo to kdy viděl, hru uvádět a přitom ji nevykládat. Je evidentní, že sám je jako autor spokojen právě s (relativně) „neinterpretovanou“ tištěnou verzí, kterou má nejvíce pod kontrolou.

Další doprovodný paratext čtenáři ještě napoví, že Havel „citlivě odkazuje“ k Višňovému sadu a Králi Learovi, takže v tuto chvíli mají pohodlnější recipienti vlastně práci skoro za sebou. Interpretovat netřeba. Ba co víc – Havel chce výklad své hry ovládat i jaksi zevnitř a do příběhu odcházejícího kancléře Viléma Riegra, o němž bude ještě řeč, vkládá autorské komentáře. Nenechte se mýlit, nejde o scénické poznámky: tu a tam se do děje vmísí Hlas (má se pouštět z reproduktoru), jímž autor promlouvá tu k hercům, tu k textu, tu k divákům, tu jen tak zamudruje. Prostředek, který bude jistě na jevišti zábavný (a při prvním uvedení – bezpochyby namluvený samotným dramatikem – i překvapivý), jinak je ale místy až otravný, alibistický a hře mnohdy škodí. Navíc působí zastarale a hlavně zbytečně boří autorovu pečlivě budovanou konstrukci. A také ze čtenáře – a potenciálního interpreta – často dělá hlupáka: že má Havel rád ve svých hrách odchody a dveře, víme, to nám nemusí zdůrazňovat. Toho, kdo si všiml, taková informace neobohatí, tomu, kdo si nevšiml, je to asi jedno.

Klasicky, a nově

Tato místa, jež má autor zřejmě na mysli, když důrazně nedoporučuje škrty, se však linou hrou jinak velice promyšlenou, zábavnou – prostě dobrou. Havel se drží svých ověřených dramatických zvyklostí a předkládá text nikoli pronikavě moderní; zároveň se mu však podařilo (na rozdíl například od Pavla Kohouta, dramatika o necelých deset let staršího) napsat hru, která je nesentimentální, nepatetická a přitom přirozeně aktuální. Dokázal vystoupit ze stínu starších textů: použil pečlivou konstrukci, propracovanou strukturu, jež jej charakterizuje, vzdal své někdejší zásadní přednosti (kritika systému deformací a hypertrofizací jeho jazyka) a našel si nový způsob, jak pojmenovat klíčové téma. Tím je skutečně odcházení, ztráta něčeho, co vypadalo samozřejmě – v tomto případě s sebou odchod z veřejné funkce nese nutné rozloučení s luxusní vilou –, tentokrát však Havel otevřeně čerpá z vlastních zkušeností a autobiografické rysy hry podává se sympatickou, vkusnou sebeironií.

I proto už jeho komentáře nejsou třeba; ve scéně, v níž Vilém Rieger novinářům frázemi rekapituluje svoji dosavadní politickou karié­ru, či v okamžiku, kdy nakonec přistupuje na podmínky vicepředsedy Vlastíka Kleina (Havlova oblíbená hra se jmény potěší i tentokrát), rozehrává partii natolik inspirovanou námi žitou realitou, že už by do ní zkrátka nemusel vůbec mluvit.

Odcházení je havlovským konstruktem nejen vnitřní provázaností s Višňovým sadem (velmi půvabným) a Králem Learem (trochu zbytečným) na úrovni replik či motivů, ale i odkazy k ostatním autorovým hrám. Z nich známe i způsoby navazování mezi replikami anebo třeba postupně se rozvíjející osudy předmětů, jejich návraty, variace situací, přecházení replik od postavy k postavě, překvapivě použitá slova (zde brundibár: vyrovnej se s ním, jak můžeš) či na hlavu postavené drobné zvyklosti figur (škoda, že k sypání skořice do alkoholu autor potřebuje říci víc, než vyplývá z textu, ale to už se opakuji...).

Domnívám se, že Havlova nejnovější hra bude opakovaně uváděna, škoda jen, že posvátná úcta k autorovi zřejmě zdrží odvážnou režijně-dramaturgickou interpretaci o pár let. Třeba by nakonec potěšila i samotného dramatika.