Rokem 1956 ukončil v Divadelní revui č. 3/2006 Jindřich Černý bilanční historický seriál České divadlo a společnost v roce... Seriál otevřel v DR č. 3/2000 rokem 1951, teprve později (v DR č. 2/2003) se vrátil k roku 1945. Dvouletí1949–1950 autor nabídne až čtenářům knižního vydání své práce.
Autorem zatím nejdelšího memoárového seriálu v Divadelních novinách je Milan Uhde. V devíti kapitolách pod názvem Host do domu, a ještě někdo jej otiskl v číslech 6–14/2006.
Ve dvou částech pod titulkem „Chtěl jsem vědět, jak to s tím socialismem v Československu doopravdy je“ publikoval Jaroslav Riedel v kulturním magazínu Uni rozhovor s kanadským znalcem českého undergroundu a překladatelem české literatury do angličtiny Paulem Wilsonem. V druhé části rozhovoru (Uni č. 9/2006, s. 16–21) Wilson podrobně popisuje úskalí, jaká musel zdolávat při překládání próz Josefa Škvoreckého a Dopisů Olze Václava Havla.
Jak souvisí zločiny s politikou, probíral v Právu 18. 8. 2006 František Cinger s detektivkářkou Evou Kačírkovou.
O Muzeu Oty Pavla v Buštěhradě, zřízeném v roce 2001 občanským sdružením Buštěhrad sobě, informoval v Dějinách a současnosti č. 9/2006 Jan Děkanovský.
Neautorizovaný český překlad Totožnosti Milana Kundery, dostupný po určitou dobu na internetu, neušel pozornosti Aloise Burdy v Tvaru č. 14/2006. – Na stejné téma se v prvním poprázdninovém čísle Tvaru vyjádřili i Aleš Haman, Květoslav Chvatík a Lubor Kasal.
Laudatio Petra Příhody k červencovému jubileu Ludvíka Vaculíka otiskl Katolický týdeník č. 32/2006 v příloze Perspektivy č. 16.
Pětasedmdesátiny Ivana Klímy 14. 9. t. r. a šedesátiny Arnošta Goldflama 22. 9. t. r. připomněl zářijový Roš chodeš.
Deníkovou prózu Karla Vysloužila Vladimír (Lípa, Vizovice 2006), pojmenovanou podle autorova zemřelého bratra, recenzoval v Akordu č. 6/2006 František Všetička.
V časopisu Protimluv č. 2/2006 recenzovala Martina Dragonová-Němcová román známého, loni v srpnu zemřelého ostravského herce Františka Šece Sezona (Host, Brno – Graphic House, Ostrava).
Román Jiřího Kratochvila Herec s úvodním autorským připsáním Ivanu Vyskočilovi (Druhé město, Brno 2006) doporučil čtenářkám zářijové Xantypy Vladimír Karfík.
Otištění dramatického textu Jáchyma Topola (s ilustracemi Karla Halouna) Cesta do Bugulmy v Světu a divadle č. 4/2006 předchází rozhovor, který s debutujícím dramatikem vedl šéfredaktor SaD Karel Král.
František Knopp
Polsko
Chtějí-li mít dnes v Polsku noviny nebo časopis senzační materiál a nemají mnoho skrupulí, není nic jednoduššího než zajít do archivů Ústavu národní paměti (IPN). Anebo jenom žurnalisticky zpracovat známá fakta, o kterých ale dosud psali jen nudní historikové ve svých tlustých sbornících bez barevných ilustrací. Naděje, že se na každého něco najde, je veliká. I ti, kteří prosluli neústupností vůči komunistickému režimu, získávali zkušenosti, jak se má s estébáky jednat, postupně; anebo někdy propadli beznaději a rezignaci; anebo se rozhodli, že zahraniční cesta přece jen stojí za jeden výslech, u něhož budou poněkud vstřícnější. Pokušení je to nejenom pro novináře, ale také pro historiky dosud málo proslulé – třeba kvůli mládí nebo nevelkým vědeckým zásluhám. Pro spravedlnost dodejme, že některé osobnosti se dočkaly, třeba posmrtně, i řádného popisu a zpracování zájmu komunistických tajných služeb o ně. Třeba Karol Wojtyła. Kniha, která o něm vyšla, po důkladném výzkumu potvrdila čistotu jeho charakteru i občanskou moudrost. Zde je ovšem problém v tom, že ne každý se stal milovaným papežem Janem Pavlem II., i v tom, že historiků píšících solidní spisy nemá žádná země na rozdávání.
Nedávno se ilustrovaný týdeník Wprost rozhodl zabývat postavou Zbigniewa Herberta (1924–1988), básníka, známého také u nás. Připomeňme, že jako velký příslib ho zaznamenali už v Květnu v druhé polovině padesátých let a překládal ho kromě jiných i Miroslav Holub. Herbert může být pro ilustrovaný týdeník, toužící bořit pomníky, velmi lákavý. Tento básník vytvořil svůj zvláštní patos vzdoru proti politickému útlaku – působivý, protože nefrázovitý. Byl to vzdor postavený na zdánlivě velmi prostých hodnotách, jako je skromná, ale zarputilá slušnost, věrnost přátelům, ba i – pouhý? – vkus. Jako téma a oběť mohl být Herbert lákavý i proto, že v posledních letech svého života proslul bojovným antikomunismem, a tak se stal snad jediným obecně uznávaným polským básníkem, který byl ctěn i radikální pravicí. (Žádný ze dvou tehdy žijících básníků-laureátů Nobelovy ceny, ani Cz. Miłosz, ani W. Szymborská, se miláčkem radikální pravice stát nemohl.) A tak Wprost ohlásil s náležitou jízlivostí, že „nezlomný básník Zbigniew Herbert byl cenným informátorem Státní bezpečnosti PLR“. Reagovala spousta komentářů, jeden z nich napsal pro krakovský list Tygodnik Powszechny (č. 35, 27. 8. 2006) jeho redaktor, literární vědec Andrzej Franaszek. Začíná slovy: „Hon pokračuje. Odhalení, že agentem Státní bezpečnosti (SB) byl někdo, koho jsme ctili, je nadále atraktivní a umožňuje zvýšit prodej.“ Dále čteme: „Ve vrstvě faktů publikace Wprost nepřekračuje znalosti, které máme už dosti dlouho. (...) V letech 1967–1970 byl Zbigniew Herbert mnohokrát vyslýchán (...). Dokumentaci těch rozhovorů přinesla práce (...), kterou zveřejnily loňské Zeszyty Historyczne. (...) Jestliže v gomułkovsko-moczarovském Polsku nemohl přímo odmítnout se s estébáky setkat, musel básník na dotazy po lidech, které potkal na Západě, především po polských emigrantech, něco říci. Snažil se poskytovat odpovědi vyhýbavé, bagatelizovat politické záležitosti a předstírat, že ho zajímá jenom literatura. Co je podstatné, tyto kontakty neskrýval a psal o nich např. [Czesławu] Miłoszovi nebo londýnským přátelům. Neměl východisko a zahájil hru – na hřišti a podle pravidel, která sám neurčil. V této hře zajisté ztratil nějaké body, ale zápas nakonec vyhrál a nic ve známé dokumentaci nedovoluje, aby byl označen za spolupracovníka SB. Byl jednou z řady jejích obětí.“ Andrzej Franaszek v Tygodniku dochází k závěru, že článek ve Wprost měl přece jen jednu kladnou stránku: „Byl jí solidární protest spisovatelů, příslušníků někdejší opozice, historiků – lidí různých politických orientací, který přinutil šéfredaktora časopisu, aby se omluvil a teze onoho článku stáhl.“ Dodejme ovšem ještě jeden závěr, méně optimistický. Dejme tomu, že tento případ přinesl mnoho hořkosti, ale nakonec skončil dobře. Rozpoutaná debata vnesla do černobílého obrazu barvy a odstíny, posmrtně pomluveného se zastali i lidé, kteří s jeho pozdní politickou publicistikou patrně nesouhlasili. Ale tak jako není každý papežem, není každý ani slavným a ctěným básníkem. Ne každý žijící či nebožtík, o němž (na něhož?) se v Ústavu národní paměti cosi dochovalo, bude mít vyhlídky na takovou obhajobu.
Václav Burian