Třídílný výbor z Básní Josefa Václava Sládka v České knižnici (Nakladatelství Lidové noviny 2004–2005) zhodnotil v Tvaru č. 18/2006 Martin Tomášek.
Portrét Elišky Krásnohorské podala v Krásné paní č. 11/2006 Eva Uhrová.
O odhalení pamětní desky herci a písničkáři Karlu Hašlerovi v bývalém koncentračním táboře Mauthausen v Rakousku 30. 9. 2006 informovaly České listy č. 11/2006.
Studii o lužickosrbské inspiraci básníka Josefa Suchého (1923–2003) publikovala v Slavii č. 4/2005 Helena Ulbrechtová.
Pramenem k dosud nenapsanému životopisu Pavla Tigrida může být zápis z výslechu Ivany Tigridové, k němuž došlo v úřadovně StB v Praze 5. 3. 1948, tři týdny po Tigridově vycestování z Československa. Dokument otiskl čtvrtletník Nezávislého diskusního klubu Milady Horákové Masarykův lid č. 3/2006 v rubrice Z archivů.
První domácí vydání románu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí (francouzsky v Paříži 1984, česky v Torontu 1985 a 1988, letos v brněnském nakladatelství Atlantis) komentoval v Právu 6. 11. 2006 František Cinger.
Doslov ke knižnímu souboru devíti aktových her V hlavní roli Ferdinand Vaněk (autoři Václav Havel, Pavel Landovský, Pavel Kohout, Jiří Dienstbier, Academia 2006) napsala Lenka Jungmannová.
O pohádkách Violy Fischerové Co vyprávěla dlouhá chvíle (Meander 2005) rozprávěla s autorkou v Literárních novinkách č. 1 (21) z 30. 10. 2006 Ilona Koulová. (Literární novinky jsou dvouměsíčník mladých bohemistů z Filosofické fakulty UK.)
Rozhovor s Karlem Šiktancem připravil pro Souvislosti č. 3/2006 Petr Boháč.
Dost hluboko do tajů své tvorby nechali nahlédnout Jiří Suchý a Jiří Just v dvou obsažných dopisech otištěných v šestistránkové samostatné příloze Divadelních novin č. 19/2006 pod názvem Zamilovaní do humoru aneb Suchý kontra Just.
Jako „knihu, kterou bychom neměli přehlédnout“ doporučil Jaroslav Med v příloze Katolického týdeníku č. 44/2006 Perspektivy (č. 22) výbor z publicistiky Zdeňka Janíka Hladce a obrace (ARSCI 2005).
Čtenářkám Xantypy č. 12/2006 doporučil Vladimír Karfík prózy Magdaleny Platzové Aaronův skok (Torst 2006) a Petra Šabacha Občanský průkaz (Paseka 2006).
Rozhovor s Irenou Obermannovou připravila pro Instinkt č. 45/2006 Marcela Pecháčková.
František Knopp
Polsko
„To se mne netýká“ se jmenuje báseň Stanisława Barańczaka, jedna z mála přeložených do češtiny a vydaných v pozoruhodné samizdatové antologii současné polské poezie Slovo a zeď (Praha 1987). Podle údajů knihovny Libri prohibiti se na ní překladatelsky podíleli Miroslav Červenka, Daniela Lehárová, Luboš Dobrovský, Michal Klíma, Erich Sojka a Ivan Wernisch. A co se „mne“ netýká? „…otázka, na čí straně je pravda, kde/ leží lopata hloubící jámu, nemaťte/ mou oholenou hlavu, já nejsem na řadě,/ a nejsem v řadě ani těch, co/ honí do řady, to se mne netýká/ a stejně to vím…“ Ta báseň patří do raného období Barańczakovy tvorby, kdy se on a jeho generační druhové nevyhýbali poezii řekněme publicistické. Zdaleka ne všechna zastarala. Barańczakova básnická kritika komunistické novořeči se sešla s jeho hlubokými zájmy filologickými, překladatelskými i literárně teoretickými. Ostatně je i docela jiný básník Barańczak. Před pár lety jsem zkusil přeložit báseň z naprosto jiné linie jeho tvorby. Jmenuje se „Kant“ a zní: „V hlavním parku Královce Immanuel Kant/ švitorky sváděl po večerech na intelektuální kontraband/ typu ,Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně‘,/ šilhaje při tom do křoví významně a nepříjemně.“ Tvůrce tak rozličných veršů se narodil 13. listopadu 1946, slavil tedy nedávno šedesátiny. Patří k tvůrčí generaci v Polsku nesmírně silné – možná se jí jednou bude říkat generace Barańczakova, ale stejně oprávněné by bylo označení třeba za generaci Michnikovu! A není to „buď – anebo“: politický novinář Adam Michnik patří k velkým znalcům polské literatury včetně poezie a básník-filolog Stanisław Barańczak patří k zakladatelským osobnostem hnutí, kterému dnes nejčastěji říkáme disent, a rovněž k prvním tvůrcům později mohutného polského samizdatu (kterému se tam říkalo spíše druhý oběh). Od roku 1981 žije ve Spojených státech, přednášel tam na Harvardu. A vykonal v USA obrovské dílo, do něhož patří hlavně vlastní básně, překlady z angličtiny, ruštiny, překlady polské poezie do angličtiny. A také eseje o uměleckém překladu, ve kterých nemilosrdně diskredituje známé bonmoty, jako je ten, podle kterého se krása (ženy i překladu) vylučuje s věrností (ženy i překladu). Anebo přesvědčení, že v básnickém překladu lze zachovat buď něco jako „smysl“, anebo něco jako „melodii“, ale málokdy obojí. Rád provokuje tím, že předvede vlastní překlad básně zdánlivě nepřeložitelné. O tom všem píše s ohromnou erudicí, ale zároveň lehce a s frivolností, která provokuje: Dokažte mi, že jsem to neudělal dobře! Anebo: Dokažte to ještě líp! Jako překladatel je vybíravý, ale zároveň všestranný – řekněme, že mu není cizí ani Shakespeare, ani texty Beatles. Ale proč psát o básníkovi i metafyzickém, i plném humoru, a překladateli, který je u nás vlastně neznám? Ze zdvořilosti, že sousední národ oslavuje svého literárního velikána z těch, o nichž se říká, že se rodí jednou za století? Možná. Ale hlavně právě proto, že je u nás neznámý. Výbor z jeho esejistických a kritických prací, zejména o uměleckém překladu, by měl svá omezení – autor pochopitelně uvádí příklady tlumočení do svého rodného jazyka. Ale něco by se vybrat a přeložit do češtiny mělo. A chybějící výbor z Barańczakovy poezie je jednou z největších děr v našem poznávání moderní polské literatury. Podle čerstvého šedesátníka se sice nepřeložitelná poezie téměř nevyskytuje, ale Barańczakovy verše jsou překladatelsky těžké mimořádně. Možná proto se nám jich dodnes v češtině nedostává? Pro jistotu dodám: na nikoho se nevytahuji, zpytuji i své vlastní schopnosti a vlastní odvahu.
Václav Burian