Prohra dosud vládnoucích švédských socialistů nemusí znamenat výrazné změny vyhlášeného sociálního modelu státu. Možná se však schyluje k dlouhodobým změnám v kulturní politice.
Centristé, jedna ze stran středopravé Aliance pro Švédsko, která vyhrála volby o předminulém víkendu, navrhla během své kampaně, aby byla Astrid Lindgrenová posmrtně odměněna Nobelovou cenou za literaturu.
Sociální demokraté, kteří volby nakonec prohráli, na návrhy konkurentů na ocenění Lindgrenové odpovídali, že by podobná hodnocení neměli prosazovat politici. Měla by prý být ponechána odborníkům ve Švédské akademii. Na samotném konci tupé kampaně se tak alespoň na této kulturní otázce projevily nějaké rozpory mezi jinak téměř identickými sliby pravicových a levicových politiků, kteří usilovali o to dostat se pro příští čtyři roky do vlády.
Ohledně pohledu na kulturu mezi politickými stranami obvykle ve Švédsku panuje pro nezaujatého pozorovatele až zarážející všeobecná shoda. Její kořeny je přitom třeba hledat v poválečném historickém vývoji země.
Od vydání první dětské knihy Astrid Lindgrenové o bezproblémovém životě na idylickém švédském venkově uplynulo již šedesát let. A její asi nejznámější kniha Děti z Bullerbynu vyšla v roce 1947, tedy zrovna v době, kdy sociálnědemokratická vláda začala podnikat první kroky k realizaci známého švédského modelu, který zahrnuje všeobecné dětské přídavky, plné zdravotní pojištění, vysoké důchody a vysokou státní podporu sportu, médiím a kultuře. Financování všech těchto vymožeností je umožněno státními příjmy, plynoucími z vysokého zdanění a růstu produktivity. Je přitom paradoxní, že se dílo Lingrenové stalo všeobecně známé především proto, že popisovalo kulturní prvky utopické švédské společnosti maloměstské idyly. Ta však byla ve skutečnosti velmi vzdálená tomu, co zažívala většina Švédů poválečných generací. Ti byli naopak svědky silné urbanizace a modernizace, kterou procházela rychle se proměňující země. Původně zemědělská společnost se před očima transformovala rovnou do podoby moderního „welfare“ státu. Nostalgie a moderní racionalita se však ve švédském kulturním životě zvláštně propojují až do dnešních dnů. A vystihuje je přitom obecná metafora vysněného stavu společnosti, kterým má být dosažení Folkhemmet (Lidového domu). Tuto metaforu dodnes bere za svou většina politických stran.
Německý básník, dramatik a esejista Hans Magnus Enzensberger poznamenal, že dokonce i názvy švédských politických stran přímo odrážejí všeobecný konsensus. A většina analytiků se shodne, že i když letos nakonec vyhrála volby středopravicová Aliance a porazila tak sociální demokraty, kteří zemi vedli 51 z posledních 60 let, nedá se očekávat, že by došlo ve společnosti k nějakým náhlým změnám. Moderaterna (konzervativní Umírněná koaliční strana), Folkpartiet (liberální Lidová strana), Centern (sociálně liberální Centristická strana) a Kristdemokraterna (Křesťanští demokraté) vyhrály volby jen proto, že se soustředily na typická sociálnědemokratická témata, jako jsou rodinná politika, zdravotní pojištění a přísliby, že vyřeší problémy s nezaměstnaností. Ta v současné době sice narušuje švédský model, ale rozhodně jej přímo neohrožuje. A to navzdory tomu, že při současném ekonomickém růstu žije asi 1,5 milionů obyvatel země ze sociálních příspěvků.
Vůdce Umírněné koaliční strany Frederik Reinfeldt přetrumfl svého staršího oponenta, bývalého premiéra Görana Perssona především svým poněkud americkým stylem osobně zaměřené předvolební kampaně. A také svým důrazem na ekonomickou racionalitu a flexibilnější pracovní trh.
Povinná četba
Pozorní čtenáři švédských novin však mohli v průběhu léta zaznamenat jedno kulturní téma, okolo něhož se nakonec strhl poprask. Ten by mohl naznačovat možnou změnu v dlouhodobém vývoji švédského konsensu. Vznikl přímo v Alianci pro Švédsko, která se později stala vítězem voleb. Koncem července navrhla Cecilia Wikströmová z liberální Lidové strany vytvořit oficiální literární kánon vybraných děl, která by měl znát každý Švéd. Návrh vyvolal velice tvrdou diskusi, především v liberálním deníku Dagens Nyheter.
Komentátor tohoto listu Stefan Jonsson přišel s velmi silnými výhradami vůči tomu, co se podle něj má stát novými ideologickými pilíři Lidové strany. Důrazně přitom varoval všechny liberály před tím, aby si v oblasti kulturní politiky nechali podobným způsobem diktovat. Návrh, který měl podle něj za cíl vytvořit ze Švédska jednotnou monokulturní zemi, přirovnal komentátor ke snahám nejhorších totalitních režimů, jakými jsou například režim v Severní Koreji nebo někdejší Pol Potův režim v Kambodži. „Vytváří ze skupiny lidí jen společenský problém a zdůrazňuje ,švédskou kulturu’ jako jediné univerzální řešení,“ prohlásil Jonsson.
Původní návrh Wikströmové byl možná míněn jen jako pobídka k senzitivní debatě o otázce imigrace. Ona sama však odmítla obvinění, že zahájila tažení za integraci, natožpak kritiky, které ji spojovaly s jakoukoli formou kulturního rasismu. „Literární kánon by měl fungovat jen jako nástroj sloužící k prohloubení kulturně politické debaty a zároveň i ke zdůraznění smyslu tradičního vzdělání, v němž by měla mít švédská literatura a jazyk výsostné postavení. Ti, kdo nedokážou vyjádřit své potřeby a pocity způsobem, který může pochopit a přijmout jejich okolí, riskují, že se stanou outsidery,“ napsala v listu Sydsvenskan.
Dánské varování
Na její prohlášení reagovalo mnoho osobností kulturního života. Obávaly se, že by mohlo vyvolat kulturní debatu, která by se příliš soustředila na rozdělování společnosti na „my“ a „oni“. Někteří z nich přitom odkazovali na situaci v sousedním Dánsku, kde se národně-populistické Dánské lidové straně podařilo dosáhnout značného vlivu na liberálně-konzervativní vládu.
Wikströmová si možná neuvědomila, jak široký problém může svém návrhem otevřít, a rozhodně si nevzala dobré poučení z výsledků podobného projektu, který byl realizován právě v Dánsku. Tam loni konzervativní ministr kultury Brian Mikkelsen zavedl svůj projekt, v jehož rámci byly pověřeny zvláštní nominační komise, aby vybraly nejlepší plody dánské kultury nejen v oblasti literatury, ale i hudby, výtvarného umění, divadla, filmu a designu. Původní plán národních konzervativců, který měl celkem zjevný podtext – posílit integrační snahy a naučit menšinové skupiny dánské kultuře –, se však zvrtl. Komise nakonec vyprodukovaly seznamy s nečekaným obsahem. Zahrnuta v nich byla nejen klasická díla, ale i díla, jež mají značně kritický a antinacionalistický charakter. Navíc zařazení na seznam se některým umělcům nelíbilo. Například kontroverzní filmař Lars von Trier proti zveřejnění svého jména na seznamu tvrdě protestoval a natočil na znamení svého odporu film, v němž před kamerou zničil dánskou vlajku.
Letošní léto ale jasně ukázalo, že švédská kulturní debata je značně umírněnější než dánská, alespoň co se týče konfrontací ohledně národních kulturních hodnot. Svou roli tady určitě hraje i to, že na rozdíl od většiny ostatních evropských zemí ve Švédsku ještě nacionalističtí populisté nezasedli v parlamentu.
Rok 2006 byl oficiálně vyhlášen rokem multikulturalismu. Na druhé straně ale ve Švédsku asi mnohé zamrazilo, když při sčítání hlasů vyšlo najevo, že zcela jasně extremistická a rasistická Sverigesdemokraterna (strana Švédských demokratů) téměř dosáhla na čtyřprocentní hranici, kterou je nutné překonat pro vstup do parlamentu. I kdyby diskuse nad švédským literárním kánonem vedla, jak naznačuje Jonsson, ke kulturalizaci politiky nebo dokonce k etnifikaci občanského života, jako se tomu stalo v Dánsku nebo ve Francii, volání po integraci má daleko k výkřikům extremistů, kteří by chtěli vyhnat všechny cizince ze Švédska. Ovšem i tak tento problém zůstává velmi citlivý, a to dokonce i ve Folkhemmet.
Národovectví hrou
Návrh na literární kánon svoji cestu do konečných verzí předvolebních programů nenašel. A to ani v případě Aliance. Zabránil tomu odpor Centristů a strach politiků ze stran Moderaterna a Křesťanských demokratů. Někteří z politiků i komentátorů však debatu uvítali. Jejím kladem přitom bylo přinejmenším to, že celá řada postav literární a kulturní scény přišla se svými návrhy toho, co by měl seznam obsahovat. Většina z nich přitom do seznamu nezahrnovala jen švédskou literaturu, ale i díla literatury světové. Strana Folkpartiet dokonce
vyvolala průzkum veřejného mínění, v němž prý 60 procent Švédů myšlenku literáního kánonu podpořilo. A strana také stále navrhuje, aby seznam vytvořili slovutní zástupci ze Švédské akademie, kteří udělují Nobelovu cenu. Vyzvala však také veřejnost, čtenáře a mládež, aby přicházeli se svými vlastními návrhy. A je samozřejmé, že mezi nejčastěji zmiňovanými jmény byla i Astrid Lindgrenová.
Tak se nakonec diskuse na silně politizované téma snadno v průběhu letní předvolební kampaně proměnila v určitou formu zábavné soutěžní hry pro veřejnost. Jenže už jen samotná skutečnost, že se kultura stala tématem voleb, naznačuje, že v nejbližších letech může dojít k dlouhodobé změně ve švédské kulturní politice.
Vítězná Aliance přetrumfla v předvolebním boji sociální demokraty také v objemu finančních prostředků přislíbených pro rozvoj kultury. Investice mají přesáhnout sedm miliard švédských korun (asi 21 miliard Kč), které na kulturu vyčlenil letošní rozpočet. Jedním z klíčových slov kampaně se stala přístupnost. Přístupností bylo míněno, alespoň pro švédsky mluvící část populace, mimo jiné přijetí nového zákona, který by konečně učinil ze švédštiny oficiální jazyk země. Tím sice v praxi vždy byla, ale vláda chce tímto gestem nasadit modernímu multikulturnímu Švédsku více národní charakter. Nostalgie po Folkhemmet, který byl kdysi ztotožňován s domem, kde Astrid Lindgrenová prožila své dětství, dnes propojuje kulturně konzervativní touhy po spořádaném národním státě, s rozumnou welfare politikou, zavedenou sociálními demokraty, kteří jsou dnes v opozici. Je v tom kus ironie.
Bývaly doby, kdy se všichni Švédové těšili z ekonomického a kulturního bezpečí a volili sociální demokraty (i dnes má strana stále 35procentní podporu). Teď ale, poprvé v době ekonomického růstu, voliči vybrali konzervativce. Z hlediska švédské kultury tak vyvstává otázka, zda v Lidovém domě budou moci žít v budoucnosti i lidé, kteří sice nevyrůstali se znalostí jazyka spisovatelky Lindgrenové, ale zato samozřejmě znají její knihy jako díla světové literatury. Nakonec přece Pipi Dlouhá punčocha není ani tak Švédkou jako spíš Finkou a určitě také není moc kulturně konzervativní.
Autor je dánský etnolog a historik; žije v Praze.
Přeložil Filip Pospíšil.