Jedna ze stážistek A2 reaguje na debatu kolem „akademických jatek“, přesněji řečeno kolem financování humanitních akademických oborů, reportáží z přijímacích zkoušek. Na rozdíl od dosavadních reakcí pedagogů a doktorandů se zaměřuje na dopady krize na studenty.
Centrální aula se už zcela zaplnila studenty. Podívaná je to každý rok prakticky stejná. Jedná se o zápis do prvního ročníku oboru český jazyk a literatura. Miniaturní skládací sedátka doskřípají, jakmile vkročí dvě ženy středního věku, téměř neviditelné pod stohy papíru. Po chvíli s dunivým bouchnutím dopadnou na katedru a celý slavný proces může začít. Aula se rázem rozpohybuje. Lejstra šustí ostošest, v tvářích mnohých se zračí panika. Je jasné, že leckdo neví, která bije, a při poslechu suché byrokratické instruktáže se ani není čemu divit. Ochotně pomáhám udýchané copaté dívce vedle. Je z malé vesnice a přišla skoro pozdě, protože jen samotnou učebnu hledala přes půl hodiny.
Pozor, mrtví ptáci
„No jo, to je klasika,“ zabručí dívka vedle ní a přidá, že vyjednat s vedením fakulty umístění orientačních plánků na chodby trvalo prý studentské radě přes tři roky. „A stejně je to na nic; tady je to hotový labyrint. Učí se ve sklepě bez větrání, sedí se na skládacích rybářských židličkách, okna se natírají zásadně v zimě a na dvorku je varování hygieny hlavního města: Pozor, mrtví ptáci.“ Tereza, jak se sarkastická dívka jmenuje, na rozdíl od většiny přítomných dnešní akci neabsolvuje poprvé. „Předloni jsem utekla po půl roce. Podmínky studia byly naprosto nesnesitelné,“ rozčiluje se. „Osmdesát procent všeho času padlo na zařizování a byrokracii. Letos už v tom ale umím chodit, vím, na co si dát pozor, a krom toho otevřeli bakaláře.“ Při zmínce o novém konceptu profesního studia se jí tvář rozjasní: „Nedělám si iluze, že odpadne byrokracie, ale ta dřina k něčemu bude. Předloni jsme se učili o jazycích, kterými se deset století nemluví.“
Filozofická fakulta se snaží. Přechod na strukturované studium nebo kreditní systém je nepopiratelným krokem kupředu. V době, kdy se svět nezadržitelně globalizuje, je rozhodně třeba držet s Evropou krok aspoň po formální stránce. Obroda takového státního kolosu je však pomalá, leckde neefektivní a násobí problémy v komunikaci mezi jeho různými součástmi. Snadno pak dojde k tomu, že profesoři učí stále to samé podle zavedených postupů, ale administrativní složka, podle které si studenti volí studijní plán a nabírají studijní zátěž, obsahům a nárokům předmětu již neodpovídá. Vyučující však nerozumí administrativě a naopak; všude panuje zmatek a student, který zoufale osciluje mezi oběma stranami, snadno v nepřehledném bludišti studijních povinností tvrdě narazí. Sebemenší opomenutí se přitom může stát kvůli povinnému penzu splněných kreditů osudným a i sebelépe intelektuálně vybavený student pohoří.
Kdo četl Harryho Pottera?
Dvaadvacetiletá bývalá studentka anglistiky-amerikanistiky na FF UK Helena si o tom myslí své: „Jeden člověk to nikdy nedokáže. Stačí jedna absence a jste mimo hru. Profesoři nekomunikují, rozvrh je velmi nabitý. Zjistit si úkol na další seminář je skoro nemožné. Bez něj vás zase nemilosrdně vyhodí. Mezi studenty přitom panuje neskutečná řevnivost. Bylo nás tam hodně a každý cítil konkurenci. Stávalo se dokonce, že si někteří informace záměrně nechávali pro sebe, aby studium ostatním znesnadnili.“
Nutno říci, že se profesorům při astronomickém počtu studentů ani nelze divit. Na anglo-americkou filologii bylo letos přijato 125 studentů, na bohemistiku 230. Ze statistik je už několikátý rok patrná snaha o neustálé zvyšování počtu studentů, kapacita oboru však není nafukovací. Podrobně tento fenomén popsal vedoucí Ústavu české literatury Petr A. Bílek v článku s přiléhavým názvem Akademická jatka (A2 č. 39/2008), v němž vyčerpávajícím způsobem popisuje důvody k těmto krokům (nejpodstatnější je prostý nedostatek financí), neakcentuje ale faktický dopad na studenta.
Tereza, která právě podpisem stvrdila svůj druhý pokus o studium, pokývá na znamení, že článek četla: „Tady to ani nikdo nezastírá. Na první informační schůzce nám narovinu řekli, že kvůli dotacím vzali každého, kdo četl aspoň Harryho Pottera a je schopen o tom něco říct. Člověk si řekne, že to aspoň znamená pro uchazeče o studium větší šanci, ale po svých zkušenostech si připadám spíš zrazená. Průměrný absolvent střední školy netuší, do čeho jde, a je trochu nefér balamutit ho, že na to má. Ve finále člověk ztratí čas, sebevědomí, chuť se vzdělávat… Zkrátka ho to zdrtí. A to nemluvím o jeho okolí, které to často vnímá jako naprostý neúspěch a důkaz hlouposti.“
Ničeho nelituji
Mezi studenty fakulty Tereza není jediná, kdo cítí velký tlak. Univerzita Karlova má stále ohromné renomé, jako jediná u nás se dostala mezi třístovku nejlepších univerzit podle prestižního přehledu britského magazínu Times Higher Education. Mnoho lidí si však neuvědomuje, že hodnocení univerzit má několik kritérií a kvalita výuky z pohledu studenta je jen jedním z nich. Navíc se univerzita skládá ze sedmnácti fakult, jejichž úroveň, charakter výuky i technické zázemí značně kolísají.
„Když jsem rodičům oznámila, že na anglistice končím, oplakali to. Byla jsem první z rodiny, kdo měl mít titul,“ popisuje Helena svůj odchod. „Nakonec jsem to rozhodnutí prosadila a šla jsem na soukromou školu. I za cenu toho, že vedle školy ještě pracuji na plný úvazek a platím si školné. Rozhodně ničeho nelituji, konečně mám čas přemýšlet a rozvíjet se,“ líčí svoje zkušenosti se soukromou školou a diví se, proč k nim mnozí přistupují s despektem. Nepopírá, že zde panuje volnější režim, ale nakonec podle ní vždy záleží na tom, nakolik je člověk na sobě ochoten pracovat, a k tomu zde má nejlepší podmínky.
Helena stojí v útulném podkroví soukromé školy zaměřené na tvůrčí psaní a literaturu. Je osázeno desítkou počítačů s plochými monitory. Otevřenými dveřmi je vidět do tříd s moderními bílými tabulemi. Vybavím si prostornou aulu FF, které vévodí umolousaná křídová tabule, rozvrzaná sedátka a zašlé závěsy; kabinety vyučujících, kde se tísní třicet posluchačů a pouze pět si může položit sešit na stůl; šest kabinek pro nácvik simultánního tlumočení všech studentů čtyř světových jazyků… Počítačová učebna je na FF srovnatelná, ale slouží asi dvacetinásobku mladých lidí. Je to jako srovnávat Favorit s novou Octavií; jistě, každé auto má své mouchy…
Autorka je bývalá studentka Filozofické fakulty UK.