Přichází generační změna

S jakým záměrem jste založili alternativní centrum pro výzkum studené války?

Chtěli jsme rozvinout dánský výzkum v této oblasti. Snažíme se do něj přinést kontinuitu a spolupráci, což jsou prvky, které zatím postrádá.

Jak je vaše centrum financováno?

To je náš největší problém. Neživí nás žádné finance od státu. Máme ale na druhé straně hodně kvalitních badatelů, kteří mají dobré nápady. Již od května, kdy jsme s centrem začali, se snažíme najít zdroje pro naši práci. Překážejí nám přitom peníze Dánské lidové strany. Často slyšíme odpovědi typu – oficiál­ní výzkum studené války zrovna dostal od státu 10 milionů.

V současné době žádáme o grant Evropské unie, který by měl podpořit projekt výzkumu tajných služeb v zemích severní, střední a východní Evropy. Chceme se na něm podílet spolu s partnery z Islandu, Švédska, Německa, Polska, Maďarska, Lotyšska a Ruska. Je to slibný projekt, protože historie tajných služeb se příliš často nestává výzkumnou prioritou.

Kdo se podle vás nakonec ujme funkce ředitele oficiálního, státem financovaného centra výzkumu studené války, které bude sídlit ve Vojenské akademii?

To je těžké předpovědět. A přitom to rozhodne o tom, jaké si centrum najde místo v celkové struktuře výzkumných institucí. Hrozí, že je povede nějaký politicky vybraný představitel. Byla by to hrozná ostuda a mrhání penězi, protože pod takovým šéfem by dobří badatelé nechtěli pracovat. Možná se ale podaří najít nějaké chytré lidi, kteří budou chtít výzkumu pomoci a budou spolupracovat. Je to naše velká naděje. Pro historický výzkum v Dánsku je tak velká finanční podpora výjimečná, o to by bylo horší, kdyby byly tyto peníze vyhozeny oknem kvůli politickým zájmům.

Nedochází v současné době ke změnám v oblastech výkumu nedávné historie? A nedalo by se přímo hovořit o generační změně mezi badateli v oblasti historie studené války?

Ano, máte pravdu. Historici a sociální vědci osmdesátých let pomalu odcházejí do důchodu. A některá jejich témata odcházejí spolu s nimi. Především jde o jejich silný důraz na bezpečnostní politiku. To už je podle mého hudba minulosti.

Myslím, že se brzy vrátíme k myšlence, že ve studené válce ve skutečnosti šlo o ideologický konflikt. Tento koncept byl nadlouho opuštěn, protože se v sedmdesátých a osmdesátých letech stalo módou předpokládat, že se nám Sovětský svaz a další socialistické země v principu podobaly. Že vlastně o komunismu jen mluvily. Podle tohoto názoru byla studená válka jen bezpečnostním problémem, který bylo potřeba vyřešit.

Jenže studená válka byla mnohem více než to. Šlo o tvrdý souboj dvou modelů společnosti. A ten měl nejrůznější dopady na každodenní život lidí. Obyvatelé bývalých socialistických zemí to dnes mohou potvrdit. Šlo o souboj obrazů, daleko spíše než atomových arzenálů. Ve Skandinávii a v Dánsku je výzkum v tomto novém směru na vzestupu. Začíná se chápat, že pro vítězství ve studené válce bylo rozhodující dobytí „srdcí a myslí“ lidí, a to jak na Východě, tak na Západě. A právě v tomto souboji komunismus prohrál. Nezhroutil se jen po ekonomické nebo ekologické stránce. Systém byl také morálně a politicky děravý jako ementál.

Politické a kulturní války mezi Východem a Západem jsou velmi zajímavé otázky a zahrnují také úlohu a působení tajných a bezpečnostních služeb. Pro výzkum je to velmi vzrušující oblast, ať již jde o jejich působení doma nebo v zahraničí. Jde i o další témata. Můžeme se dozvědět i něco o teroru, k němuž docházelo v době studené války, šlo například o RAF, Brigada Rossa, PLO, ANC a další. Tento výzkum má aktuální význam i pro současná dilemata. Například pro základní otázku – co to vlastně je terorista?

Existuje pořád ono rozdělení badatelů na stoupence revizionistického a totalitaritního paradigmatu a jakou roli v něm případně hraje politická orientace vědců?

Politické preference stále hrají roli, ale myslím, že jsou čím dál méně relevantní. Mimořádně pozitivní je, že badatelé na univerzitách a především pak ti z mladší generace se stále méně zajímají o boje, k nimž mezi vědci docházelo v minulosti, a nemají rádi, když se lidé označují politickými nálepkami. Dochází k otevřenější a svobodnější diskusi. V osmdesátých letech se v NDR ve straně hovořilo o „biologickém řešení“ problému stranické gerontokracie. Je samozřejmě poněkud tvrdé to takto říci, ale já osobně bych staré politické spory také rád přenechal „biologickému řešení“.

Jak hodnotíte zprávu o studené válce, vydanou loni vládní komisí?

Je to objemná a značně heterogenní práce. Obsahuje hodně velmi důležitých informací, ale i řadu špatných částí. Je nutné na ní ještě dále pracovat. Jsem ale velmi spokojený, že vyvolala debatu. Jsem přesvědčený o tom, že diskusí o historii není nikdy dost. Badatelé by se měli s výsledky své práce předvést v tisku, v panelových diskusích, ve školách, na univerzitách a podobně. Měli by čelit kritice. Ve skutečnosti ale diskuse o této publikaci nebyla moc intenzivní. Kniha je velká a Dánsko je malé. To znamená, že tu není moc lidí, kteří by byli celou práci schopni zhodnotit.

Obsahuje zpráva nějaké části, které by byly zajímavé i v mezinárodním kontextu?

I když některé části mohou být zajímavé i pro širší publikum, je to samozřejmě především publikace orientovaná na domácí prostředí. Myslím ale, že si jí v mezinárodním výzkumu moc nevšimnou. Souvisí to se specifiky publikace vydané celou komisí. Skupina lidí pracovala celé roky v určité izolaci, pak vydala výsledky a přestala existovat. Není tedy institucí, která by nějak dlouhodobě ovlivňovala mezinárodní či národní vědecký provoz.

Jakým způsobem je výzkum studené války politicky zneužíván?

Centrum Langballe, což je státem placené centrum na Vojenské akademii, již bylo pojmenováno po zástupci Dánské lidové strany, který jej navrhl. To je ironie. Samotné komise jsou vždy spíše politickými než odbornými institucemi. A prohlášení historiků o nedávné minulosti jsou zase využívána v politických bojích. Mně se stalo, že výsledky mé práce citovali zástupci zcela protikladných politických uskupení. Vyvodili si z nich své vlastní závěry. Osobně mne to spíš potěšilo. Sám chci dělat nepolitický výzkum. Jenže výzkumníci samozřejmě nemohou být zcela apolitičtí. Exhibicionisté z politického kolbiště mě ale přímo rozčilují. Nelíbí se mi, že se vědci do toho zapojí a předepisují čtenářům, co by si měli myslet. Popírají jejich schopnost tvořit si názory samostatně.

Všiml jste si podobného jevu, tedy využívání nedávných dějin k politickým účelům i v jiných zemích než v Dánsku?

Snažím se sledovat, co se v této oblasti děje především v Polsku a Německu. V obou zemích jsme jistě svědky problémů. V létě jsem se účastnil semináře v Krzyzowé v Polsku, kde jsem se hodně dozvěděl o diskusích o nedávné historii v Polsku, na Ukrajině a v Bělorusku. Byl by asi zajímavý i pro historiky z České republiky.

Obecně bych ale řekl, že mě především fascinuje proces hledání pravdy a usmíření, ke kterému dochází v Jižní Africe. Není to ale vůbec jednoduchý model. A to ani v bezpečné a mírumilovné zemi, jako je Dánsko. I když jsme nezažili žádnou diktaturu, mnoho lidí tu trpí syndromem ze skončené studené války. Mnozí v té válce utrpěli zranění. Procesu usmíření a hledání pravdy se u nás asi nedočkáme, ale alespoň bychom měli zkusit zahájit otevřenou historickou debatu.

Spolupracujete s nějakými kolegy z bývalých socialistických zemí?

Ano, o to velmi stojíme a hledáme je. Zatím máme kontakty v Německu, Rusku, Polsku a Maďarsku. Momentálně se snažíme najít partnery v pobaltských státech. Nechceme dělat výzkum pouze na národní úrovni, ale na mezinárodní. Pracujeme přitom na založení sítě vědců. Problém ale pro nás je, zvlášť v případě zemí střední a východní Evropy, jazyková bariéra. Ta však může být překonána.

Přeložil Filip Pospíšil.