Od alternativních prostorů k virtuálnímu světu?

První anarchistický časopis byl Bulletin ČASu. Následoval ČASopis, jak už název napovídá, opět vydávaný sdružením ČAS, vycházející ovšem jako příloha novin Polarita, vydávaných Levou alternativou, formací svobodomyslné a přitom radikální levice, založené mimo jiné Petrem Uhlem a Egonem Bondym. Vedle toho ovšem začalo s rozšiřováním prostoru svobody a rozmnožovací techniky vycházet mnoho menších časopisů, takzvaných zinů. Mnohé z nich propojovaly anarchismus s punkovou a hardcoreovou subkulturou, s důrazem na práva zvířat a ekologií a také se specifickou tvořivostí a duchem komunity, který vyvěral právě ze společné aktivity kolem časopisu.

Vedle časově a lokálně omezených publikací, z nichž můžeme jmenovat anarcholiterární zin 7 jatečných (Doxy 1991–1993) či hudebně politický časopis Hrdina Daniel (Ostravsko; první polovina devadesátých let), vznikají v počátcích devadesátých let i projekty s delším dechem. První z nich se vyvinul z publicistických aktivit anarchistů v časopisu Kontra, vydávaném tehdy redakcí postundergroundového Vokna jako čtrnáctidenní, aktuální zpravodaj. Postupně jej anarchisté převzali, protože pokládali za absurdní, aby nad protistátním časopisem měl kontrolu šéfredaktor Vokna, jinak „civilním“ povoláním důstojník nově budované tajné služby František Stárek. Osamostatnili se a v březnu 1991 svůj časopis registrovali jako čtrnáctideník A-kontra (periodicita však postupně klesla až na čtvrtletník, kterým je časopis v současnosti).

„Přicházíme... z krajin ležících mimo hlavní proud, z míst, kde byla oficiální kultura měšťácké společnosti přijímána vždy s krajním podezřením, z kruhu lidí hledajících svůj vlastní autentický životní styl..., jdeme... hledat nové alternativy, protože komerce, idoly konzumní společnosti a život zasvěcený honbě za ziskem je pro nás stejně nepřijatelný, jako byl ‚reálný socialismus‘,“ psalo se v prvním čísle A-kontra. Propojení alternativní kultury, generační revolty a kritického postoje, který si měl najít svůj základ v postupně objevované anarchistické politické filosofii, získalo prvním pěti ročníkům tohoto časopisu relativně značnou popularitu a několikatisícový náklad. Roku 1995 se dočasně odmlčel a k obnovení došlo až o čtyři roky později. Jako jediný anarchistický časopis v současnosti jej můžete koupit na novinových stáncích. Až do roku 2002 si udržel grafiku, která se stala spíše reliktem – počítačová sazba se výsledně dopracovávala s použitím nůžek a lepidla, aby dala vzniknout čemusi mezi časopisem a koláží. Všude jinde se již dříve staly počítačové programy průvodcem časopisu od psaní až po jeho rozkopírování, případně vytištění.

Již koncem roku 1991 začal vycházet další anarchistický časopis, Autonomie. Podle svých slov se chtěl více soustředit na ideová a historická témata, postupně se ale stal spíše hlasem proudu, který zdůrazňoval napojení anarchismu na kontrakulturu a pouhé revoluční politizování pokládal za nedostatečné. „Revoluce sama o sobě je... nedostačující, protože v otázce, na koho se zaměřit, zda na vládnoucí, nebo na ovládané, odpovídá: Na vládnoucí. Představme si však Systém jako hierarchickou pyramidu. Pokud útočíme na vládce a šéfy, útočíme jen na vrchol. Odstraníme-li (pohybujeme se teď ve zcela zjednodušeném modelu) představitele státu, vládnoucí mocenskou špičku, spodek pyramidy... – lidé, kteří byli celý život zvyklí poslouchat – dosadí nové. To je vražedná setrvačnost Systému... Zaměřme se na spodek pyramidy. Odstraňujme jeden kvádr po druhém,“ psalo se v posledním čísle Autonomie, vydaném roku 1996. Okruh kolem tohoto časopisu ale i nadále vydával zpravodaj Autonom a pak především v letech 1998–2000 alternativní dvouměsíční noviny Konfrontace, které se staly mimo jiné hlasem první vlny české varianty hnutí proti ekonomické globalizaci a prosluly mimo jiné tím, že jejich šéfredaktor vypískal prezidenta Havla při podpisu Washingtonské smlouvy, jímž ČR vstupovala do NATO, a rovněž tím, že byl pro své názory vyloučen ze Syndikátu novinářů ČR.

Právě A-kontra a Konfrontace byly jedinými časopisy prodávanými v oficiální distribuční síti. Zároveň jsou stejně jako ty ostatní šířeny prostřednictvím pestré sítě nezávislých distribucí („dister“), často spolu s hardcoreo­vými a punkovými kazetami. I šíření těchto časopisů se tak řídí heslem „udělej to sám“ (Do It Yourself).

Mapa českých anarchistických časopisů je ovšem mnohem pestřejší. Na pracující se měla zaměřit především na Moravě vycházející Solidarita. Od poloviny devadesátých let vycházela Svobodná mysl, časopis, který chtěl prosazovat jasněji vyhraněný a organizačně vymezený proud v anarchismu a stál u založení České (později Československé) anarchistické federace (ČAF, respektive ČSAF) roku 1995. S rozpadem této organizace roku 1997 se rozdělilo i vydávání časopisů – nově vzniklá Federace sociálních anarchistů přejmenovala dosavadní titul na Svobodnou práci (přestal vycházet roku 2004), který zaměřila na propagaci své představy o anarchismu jakožto svobodomyslně komunistickém hnutí, prosazovaném zejména anarchistickými odbory, a na reflexi minulosti anarchismu. Zbylá část ČSAF založila revui Existence, která cílila především na mladé lidi (což odpovídá i celkové skladbě českého anarchismu) a na témata spojená s ekonomickou globalizací, squattingem, antifašismem atd. Zároveň se v anarchistickém prostředí objevují i média skupin zaměřených na jedno konkrétní téma v agendě anarchistického hnutí: zejména antifašistická Akce, spojující odpovědi na aktuální hrozbu neonacismu s revolučním postojem a posléze i s širším revuálním závěrem, a anarcho­feministická Přímá cesta, spojující antiautoritářský pohled s otázkami každodennosti. Oba časopisy vycházejí dodnes. I dnes působí rovněž řada zinů – zmiňme alespoň punkově feministickou Bloody Mary či anarchokomunistický Permanent Revolt.

S přelomem století se ovšem objevuje další trend – do antiautoritářské politické imaginace pronikají možnosti, které poskytuje síť sítí. Ta na rozdíl od časopisů umožňuje přímou komunikaci, okamžitou aktualizaci a odbourává také hierarchický vztah autor (respektive redaktor) – čtenář. Na druhé straně však může internet vést (navzdory zdánlivé vše­obecné dostupnosti) k vyklízení veřejného prostoru. Dosavadní časopisy byly sice mnohdy jen pro úzký okruh čtenářů, existují nicméně ve „fyzické“ realitě, v prostoru, byť třeba často jen v tom alternativním, který spoluvytvářejí. Internetové stránky existují v prostoru virtuálním, jsou zaplaveny miliony jiných a samy tvoří součást této záplavy...

Anarchistické časopisy už více než patnáct let umožňují svým tvůrcům vyjadřovat se podle svého, bez zásahů editora, šéfa rubriky, šéfredaktora a vlastníka. Přinášejí kritický pohled na svět a zároveň se snaží o formulaci alternativy. Psaní je bezprostředně propojené s činností – nikoli nadarmo má jeden z těchto časopisů podtitul „zprávy alternativních aktivit“. Ti, kdo redigují časopisy, zároveň organizují demonstrace a dávají impulsy k další aktivitě.

Je ovšem pochopitelné, že tento koncept časopisectví má i svá úskalí. Alternativní médium zapojené do činnosti hnutí může snadno sklouznout do jasné stranickosti, nebo být dokonce pouhou hlásnou troubou jedné skupinky. A asi není dostatečným zdůvodněním takového skluzu fakt, že i média hlavního proudu jsou těžce stranická, i když to umějí dovedněji skrývat. Alternativní média, navíc v situaci, kdy působí v hnutí, které se snaží popřít a zrušit moc, jsou sama zdroji sociální moci. Alternativě tak hrozí v malém stejné nemoci, jaké postihují oficiální média ve velkém.

Autor je redaktor časopisu A-kontra.