Slovo o Kalandách

Na počátku bylo jedno slovo: Kalande. Narazila jsem na ně před osmi lety při překládání třetího, posmrtně vydaného svazku Zápisníků Alberta Camuse v nedatované básni, přiložené v rámci dodatku k rukopisnému sešitu s číslem VIII, který zahrnuje období od srpna 1954 do července 1958. Camus nebyl básník a ani tato skladba bez názvu názor na něho nepoopraví, protože je psána jako nepokrytá replika slavné „Svobody“ Paula Éluarda z jeho válečné sbírky Báseň a pravda 1942 (posledním veršem navíc naráží na název jeho surrealistické sbírky Hlavní město bolesti, Capitale de la douleur). Odvozenost a autorský odstup ještě podtrhuje podpis „Pierre Serment“: je to jméno tak průhledně mluvící, že spíše než na pseudonym vypadá na označení literární postavy. V doslovném překladu totiž znamená „Petr Přísaha“ a vzhledem ke Camusovu promyšlenému nakládání se jmény nejspíš nebude bez souvislosti s biblickým zapřením svatého Petra, protože autorovo ojedinělé básnické vzepětí má krutě hořký podtext zrady na svobodě, ještě nedávno opěvané z pozice protinacistického odboje. Výklad básně je ztížen jejím velmi přibližným časovým zařazením či spíše přiřazením, protože kontext rozjitřených poválečných desetiletí skýtá poměrně široké interpretační pole. Úplnému pochopení však především brání záhadné slovo Kalande. Hledaný klíč je právě v něm.

Toto slovo se v básni vyskytne dvakrát, vždy s velkým počátečním písmenem, které těžko můžeme přičíst nedůslednosti, s jakou si Camus počíná na začátku veršů. Jde téměř jistě o vlastní jméno, třebaže v rejstříku uvedeno není. Nevypátrala jsem ostatně žádný jeho slovníkový význam, avšak stejně neúspěšné bylo pátrání po osobě tohoto jména, ba neznal ji ani někdejší Camusův kolega Roger Grenier, který se v roce 1989 podílel na přípravě prvního francouzského vydání tohoto svazku a je rovněž autorem Camusovy „intelektuální biografie“ z roku 1987: na můj přímý dotaz při setkání v nakladatelství Gallimard odpověděl, že to bude „někdo z odboje“.

Vynasnažila jsem se tedy na základě dostupných informací přeložit Camusovy nijak výjimečné verše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a pokouším se o to s mírnými modifikacemi a velmi nejistým úspěchem vždy znovu. Ale nedá mi, abych nenastínila hypotézu, která podle mého může klíč nabídnout.

Knižně publikovaný francouzský text v každém případě vychází z Camusova těžko dešifrovatelného drobného rukopisu, takže zkusme připustit, že ono záhadné jméno zní ve skutečnosti Kalandra. Je tu sice ještě přiřazení slova Kalande k přívlastku ženského rodu, které nelze pominout a bez přístupu k rukopisu ani uspokojivě vyřešit. Ve francouzském znění by však i v případě nutné opravy na tomto místě šlo o minimální zásah – miniaturní zářez do předpokládaného klíče v podobě změny zájmena „ma“ na „mon“. Je samozřejmě možné, že k chybnému čtení vůbec nedošlo a že ženská hrdinka Kalande je nikdy nepoužitou literární transpozicí z téhož titulu jako básník Přísaha. Pak ovšem předpokládejme, že zde vystupuje jako princip Kalandra, tak jako oním zapírajícím Petrem je v principu básník Éluard.

Od tohoto okamžiku do sebe věci začínají podivuhodně zapadat. Nestojí-li totiž český historik, někdejší komunista a osobní přítel francouzských surrealistů Záviš Kalandra za zmínku Camusovým životopiscům, plně zaujatým přívalem nejrůznějších kauz v bouřlivém poválečném období a vypjatými ideologickými spory mezi francouzskými intelektuály, Albertu Camusovi je jeho jméno známo velmi dobře. Po Kalandrově zatčení v roce 1949 a odsouzení v inscenovaném procesu dokonce spolu s André Bretonem organizuje petici za jeho osvobození, která bohužel nezabrání nejhoršímu, a v roce 1950 je Záviš Kalandra spolu s Miladou Horákovou popraven. A právě tuto petici na jeho obranu odmítl významný francouzský básník, surrealista a také přesvědčený komunista Paul Éluard podepsat. Tragické přitom je, že Záviše Kalandru před válkou osobně znal, nepochybně věděl o jeho šesti­letém věznění v nacistických koncentračních táborech, a že navíc v době jeho popravy přijal oficiální pozvání k návštěvě Prahy. O tom, že Camus tuto skutečnost vnímal, svědčí věta v eseji Člověk revoltující z roku 1951: „Revoluce byla ten ,skutečný život, jako láska‘, o němž mluví Éluard, kterého nenapadlo, že jeho přítel Kalandra na tento život umře.“

Téhle neodčinitelné epizodě se o hodně později dostane publicity také díky Milanu Kunderovi, který ji zařadí do své Knihy smíchu a zapomnění. Dávno předtím ovšem ono lidské selhání přátelství a důvěry pod vlivem politické zaslepenosti zpracoval mnohem méně explicitně, o to však umělecky hlouběji velký básník německého jazyka Paul Celan. Báseň „In memoriam Paula Éluarda“ vyšla hned v roce 1952, kdy Éluard nečekaně záhy zemřel. Éluardova odmítavá odpověď Bretonovi, zformulovaná do věty, která se stala v negativním smyslu okřídlenou, rozhodně nezapadla a mohla být pro Camusovo trpké zkarikování emblematické „Svobody“ věrohodnou záminkou. Ta věta zněla: „Už takhle mám co dělat pro nevinné, kteří se dovolávají své neviny, než abych se zabýval vinnými, kteří dávají hlasitý průchod své vině.“(J’ai trop à faire pour les innocents qui clament leur innocence pour m’occuper des coupables qui clament leur culpabilité.) Byla v tom jakási absurdní logika, o to zvrácenější, že Záviš Kalandra byl před válkou vyloučen z komunistické strany kvůli demaskování praktik stalinských inscenovaných procesů, a teď právě jeho přiznání vynucené několikadenním mučením považoval francouzský kolega a přítel za bernou minci, ačkoli on je – jak uvádí historik Karel Kaplan – v rámci soudní černé komedie přednášel s jasně ironickým nádechem. Hra na spravedlnost tu očividně dostává nové dimenze – vinní jsou nevinní, ale zároveň i vinní svou někdejší vírou, okatá lež se snaží sdělit do očí bijící pravdu a nastavuje zrcadlo svým soudcům.

„Někdy vidíte spíš do člověka, který lže, než do toho, kdo mluví pravdu.“ „O nikom se nedá tvrdit, že je nevinen, zato můžeme s klidem prohlásit, že vinni jsou všichni.“ A „čím víc se obviňuji, tím větší mám právo vás soudit“. Tohle jsou citáty z poslední Camusovy velké prózy, kterou za svého života vydal. Pád vyšel roku 1956, tedy právě v době psaní VIII. sešitu Zápisníků, a máme-li variaci na téma Svoboda někam přiřadit, pak nejspíše do okruhu této knihy, jejíž definitivní verze v zájmu obecného vyznění prokazatelně oželela spoustu přímých invektiv mířících do řad pařížské intelektuální levice, zato se hemží biblickými aluzemi včetně zapření svatého Petra. O konotacích jména jejího znepokojivého vypravěče Jeana-Baptista Clamence, současně soudce a kajícníka, Jana Křtitele volajícího na poušti i dona Juana, toho bylo napsáno dost a dost. V jeho příběhu jsou hledány nejrůznější prvky autorovy biografie, a především odraz jeho tragického názorového osamění po vydání Člověka revoltujícího.

Pád je v jistém ohledu protipólem Cizince a plně se vřazuje do logiky Camusova díla. Neubráním se však dojmu, že v jeho podloží rovněž tkví – dost možná podvědomý – zadřený ohlas pražského procesu, který je zároveň hrůzně fascinující divadelní inscenací, pracující s dialektikou lži a pravdy, neviny a viny, jíž nejméně ze všech unikne ten, kdo si myslí, že je jasně rozpozná právě po­dle hlasitého volání. A Paul Éluard ve zmíněné větě užil hned dvakrát spojení se slovesem „clamer“. Clamence tedy nejenom volá na poušti v očekávání nepravděpodobného Spasitele a volá z hlubokosti k neexistujícímu Bohu, ale také hlasitě vyvolává svou vinu, aby nastavil zrcadlo druhým, to znamená celému lidskému rodu, který je napříště ne-li už přítelem, tedy spoluviníkem.

Za zmínku stojí i to, že sám Albert Camus na konci války zastával nekompromisní názor na odsouzení kolaborantů, na nichž ulpěla krev francouzských vlastenců, nezřídka jeho přátel, později se však stavěl proti plošným čistkám v intelektuálních kruzích, a v případě Roberta Brasillacha dokonce přes názorovou propast mezi oběma spisovateli připojil po vnitřním boji svůj podpis pod žádost o jeho omilostnění. Rozuměl přitom těm, kteří se přes násilnou smrt svých přátel nepřenesli a nepodepsali. Grenierova úvaha o „někom z odboje“ má v této souvislosti jistou kulhavou logiku, nicméně Camusovu báseň beze zbytku nevysvětluje.

Ať už je to však s mladou Kalandou jakkoli, spočívá osaměle na úplném okraji v slepé odbočce Camusova díla někde meziČlověkem revoltujícím a Pádem a po svém střeží památku Záviše Kalandry i bolavou ránu francouzského básníka, kterému Paul Celan ve své básni do hrobu klade na víčka ono slovo, jež odepřel „tomu, který mu říkával ty“, a do hypotetické budoucnosti odkládá setkání obou v sněném „my“.

Autorka je romanistka a překladatelka.

Vězeňským inkoustem

na pouta otroka

s něžnou vizáží zastřelených

píšu tvé jméno

Svobodo

Tahy tvých liter jsou mříže

tvá tvář je petlice

bratrská pro katany

Na rozkazy bachařů

Píšu tvé jméno

Svobodo

Svobodo, svobodo zrazená

Kde jsou tví obhájci?

V temnotě sklepení

Praskot tvých něžných očí

Píšu tvé jméno

Kalande umírá

Snadné je psát

Strašné je umírat

Já píšu, píšu

Píšu tvé cizoložné jméno

Na tvé jež v beznaděj uvrženo

Ach! Co jsi udělala s mou mladou

Kalandou? Mřeme nazí

Když z bratrů stali se vrazi

Píšu tvé zvučné jméno

Inkoustem kterým zostuzeno

Abych začmáral budoucnost

Z paměti vyškrtl minulost

Píšu tvé jméno

Svobodo

Bolnými kapitálkami

Pierre Serment

De l’encre des prisons

sur les chaînes de l’esclave

au doux visage des fusillés

j’écris ton nom

Liberté

Tes jambages sont des barreaux

ton visage est un verrou

fraternel aux bourreaux

Sur les ordres des guichets

J’écris ton nom

Liberté

Liberté, liberté trahie

Où sont tes défenseurs?

Dans la nuit des caves

Tes doux yeux ont crépité

J’écris ton nom

Kalande meurt

Facile est écrire

terrible est mourir

J’écris, j’écris

J’écris ton nom adultère

Sur le tien qui désespère

Oh! Qu’as-tu fait de ma jeune

Kalande? On meurt nu

Quand vos frères vous tuent

J’écris ton nom sonore

D’une encre qui déshonore

Pour barrer l’avenir

Pour raturer le souvenir

J’écris ton nom

Liberté

En capitales de douleur

Pierre Serment

In memoriam Paula Éluarda

Polož teď mrtvému do hrobu slova,

jež vyřkl, aby žil dál.

Hlavu mu slož mezi ně,

tak aby cítil

jazyky touhy,

pysky kleští.

Polož teď mrtvému na víčka slovo,

jež odepřel tomu,

který mu říkával ty,

slovo,

před kterým uhnula

krev jeho srdce,

když jakás ruka, nahá jako teď jeho,

toho, který mu říkával ty,

podala mlhavé budoucnosti.

Polož mu to slovo na víčka:

možná

oko, které je doposud modré,

nabude druhé, cizejší modři,

a ten, který mu říkával ty,

bude snít s ním: My.

In memoriam Paul Éluard

Lege dem Toten die Worte ins Grab,

die er sprach, um zu leben.

Bette sein Haupt zwischen sie,

lass ihn fühlen

die Zungen der Sehnsucht,

die Zangen.

Leg auf die Lider des Toten das Wort,

das er jenem verweigert,

der du zu ihm sagte,

das Wort,

an dem das Blut seines Herzens vorbeisprang,

als eine Hand, so nackt wie die seine,

jenen, der du zu ihm sagte,

in die Blume der Zukunft knüpfte.

Leg ihm dies Wort auf die Lider:

vielleicht

tritt in sein Aug, das noch blau ist,

eine zweite, fremdere Bläue,

und jener, der du zu ihm sagte,

träumt mit ihm: Wir.

Paul Celan

Copyright © Deutsche Verlagsanstalt GmbH, Stuttgart 1952 & 1955

Galerie

V dubnu 1935 vyšlo tradiční aprílové číslo časopisu Světozor, který v té době redigoval český historik, kritik a překladatel Záviš Kalandra. Číslo je na titulní straně nadepsané „Po vítězné revoluci surrealismu“ a provází nás fiktivní společností ujařmenou surrealistickými revolucionáři a přetvořenou v novém, striktně nadreálném režimu. V řadě anonymních textů (z nichž větší část pravděpodobně napsal sám Kalandra) a v souboru koláží jsou tu představeny revoluční „stavitelství pro potřeby vznětů – umělý ráj, v němž jedině nám bude dovoleno neumřít bez dosažení nejvyšších met“, „modní hysterie“ – hrudi a kloboučky modistek zdobí kusy syrového masa, rybí kostry a kuřecí pařátky, či recepty revoluční kuchyně, která se „v nové surrealistické společnosti stává stejně důležitým zdrojem vzpruhů a vnitřních oscilací jako sen či pouťové panoptikum“.

Zajímavé jsou rovněž koláže dokumentující pojednání o revolučním surrealistickém školství od fiktivního autora Faty Korbatha: zobrazené nadšení mládežnických mas, které jde doslova přes mrtvoly a z něhož kape krev, však již vyznívá varovněji. Ostatně v Stalinově Sovět­ském svazu je v té době dávno nastolen diktát socialistického realismu, a v Kalandrově aprílovém čísle nelze přehlédnout sarkastický osten namířený proti politicky až příliš zapáleným kolegům surrealistům. Z některých pasáží doslova běhá mráz po zádech – zvláště když si uvědomíme, že Kalandrův odmítavý postoj k pozdějším moskevským procesům a odklon od komunistické ideologie ho nakonec stál život. V procesu vykonstruovaném komunistickou justicí byl v roce 1950 odsouzen k smrti a za mlčení řady těch, k nimž se v roce 1935 obracel s přátelským varováním, popraven. Takto vypadá „politický přehled“ aprílové surrealistické revoluce:

„Sotva se roznesla zpráva o vítězství surrealis­tických vojů, zpozorovaly naše pohraniční stráže četné postavy, které se nepozorovatelně snažily překročit naše hranice… Poněvadž většinou měli těžká břemena, v nichž později byly poznány malířské skříňky a obrazy, byli z velké části pozatýkáni a dopraveni do narychlo zřízených koncentračních táborů. Mezi zatčenými je jeden kritik.“

Jan Machonin