Základní pilíře kyberpunkové estetiky vystihují naši společnost možná více, než jsme si schopní připustit. Dystopické vize zakladatelů kyperpunkového žánru se vtělují do naší skutečnosti. Právě tento žánr nám však také nabízí návod, jak ji přežít.
Pokud dnes někdo hovoří o kyberpunku, jako by kdesi dostal nařízeno zmínit, že kyberpunkové vize z povídek a románů Williama Gibsona, Bruce Sterlinga, Neala Stephensona a dalších se vlastně staly realitou. Kyberpunk – to je svět, ve kterém právě žijeme. Další klišé, které se na tento už z podstaty klišovitý žánr nalepilo.
Bombu jménem kyberpunk odpálil William Gibson v roce 1984, kdy vydal román Neuromancer. Ten je dodnes považován za etalon, ba co víc – za fetiš všech příznivců žánru. A i když se říká, že kyberpunk se vylíhl v osmdesátých letech, jeho skořápku rozhodně už v roce 1968 naťukl Philip K. Dick románem Sní androidi o elektrických ovečkách? (Do Androids Dream of Electric Sheep; česky 1993). O čtrnáct let později jej s fenomenálním úspěchem zfilmoval Ridley Scott pod názvem Blade Runner. Autoři v kyberpunkových literárních dílech a později i komiksech, filmech a hudebních nahrávkách, kam všude kyberpunk svými myšlenkami i estetikou pronikl, popisují události blízké budoucnosti. A science fiction, kam kyberpunk jako její subžánr spadá, vždy zastávala roli věštkyně předpovídající směr, kterým by se osud lidstva mohl ubírat. Na jedné straně kosmické výlety v naleštěných lodích, na straně druhé temné dystopie v přelidněných městech. Zdá se, že se zatím nachylujeme spíše k druhé možnosti. Podívejme se na tři základní aspekty toho, co vlastně znamená žít kyberpunk.
Žít kyberpunk: kyberspolečnost
Prvním aspektem je celkové naladění společnosti a prostředí, v němž žijeme. Kyberpunkové děje se odehrávají v městech přecpaných budovami i lidmi. Před čtyřmi roky přesáhla světová míra urbanizace padesát procent. To znamená, že víc než polovina civilizace žije skřípnutá v urbanistických strukturách měst. Světové trhy si už dávno rozparcelovalo několik málo megakorporací, které se snaží vytvořit iluzi rozmanitosti tím, že na obdobný produkt nalepí štítek se jménem jiné značky. Čočky kamer, kterým se říká uklidňujícím slovem bezpečnostní, a archivy našich digitálních stop jsou všude, kam se hneme. Jsme beztvará masa lidských zdrojů pod dozorem.
To se odráží také v zásadním principu kyberpunku, nazývaném hitech/lowlife. Význam tohoto spojení se ale poněkud změnil. Romantizující představu mladistvého hackera, jehož jedinou životní náplní je za nocí bojovat v datasféře proti systému, střídá skutečnost lidí otupěle sedících denně osm hodin u obrazovek, obklopených výkonnými procesory, wifi signálem či smartphony, které se pohodlně vejdou do kapsy. A sedí tu jen proto, že jsme zatím ještě nevymysleli přístroje, které by dovedly jejich práci udělat rychleji, lépe a levněji. Zatím.
Prožít kyberpunk: kyberprostor
Zcela zásadní je koncept kyberprostoru, který vytvořil William Gibson. Chvíli ovšem trvalo, než se kyberprostor transformoval do představ sofistikované a hyperrealistické skutečnosti, jakou známe třeba z Matrixu. Při stvoření tohoto nového světa bylo na počátku rovněž slovo: „cyberspace“, napsané červenou tužkou na listu papíru. Tak na něj aspoň vzpomíná William Gibson, který tento nový pojem naplnil významem. Kyberprostor představoval sdílenou halucinaci, nedomyslitelnou komplexnost, místo pro duplicitní existenci. Vyvíjel se od představy světel a geometrických těles vznášejících se v neprostoru mysli, jak je zobrazena v Neuromancerovi. Později získal exaktnější ukotvení pomocí souřadnic a sítě, kterou představuje Grid. Spolu s jeho konkretizací na sebe vzal podobu urbanistické konstrukce připomínající město, které známe z Metaveza v románu Sníh (Snow Crash, 1992; česky 2000). Až nakonec přišla dokonalá matrixovská simulace světa.
Dnes do kyberprostoru vstupujeme téměř denně. A mnozí se dokonce už ani neodpojují. Hýčkáme a vychováváme si své kybernetické avatáry. Toto slovo, pocházející z hinduismu, znamená vtělení. V tomto případě představuje vtělení nás samých do digitálního hyperprostoru, kde figurujeme ve formě kybernetického konstruktu. Existujeme stejně jako v našem světě, naše činy mají stejný dopad jako ty v realitě. Nakupujeme, platíme, chlubíme se vlastními fotkami, zanecháváme za sebou digitální stopu, která má mnohdy delší trvání, než bychom si vůbec dokázali či chtěli představit.
Přežít kyberpunk: kybertělo
Třetím aspektem je fyzické tělo, respektive jeho úpravy. Pro kyberpunk jsou charakteristické dva zcela opačné přístupy k tělu. Na jedné straně představuje pouze bezcennou a nedokonalou schránku. Jak píše Gibson v Neuromancerovi: „(…) patřilo k dobrému tónu elity lehce pohrdat tělesností. Tělo bylo maso.“ To, co se počítá, jsou mentální schopnosti a vědomosti. Ideálem je extrahovat svoji mysl do datasféry, kde se vše scvrkne na otázku vstupů a výstupů.
Druhou možností je naopak tělo vylepšit všemi způsoby, které technologicky pokročilá společnost nabízí. Ať už legálně či nikoliv. Tělo se pak stává konkurenční výhodou v závodě o přežití v dystopické urbanistické džungli. Nádherným příkladem je postava Molly Millions z románů a povídek Williama Gibsona. Její tělo je velmi rafinovaně vylepšeno. Zrcadlové brýle vsazené do očních důlků, které jí umožňují zažívat augmentovanou (rozšířenou) realitu, se staly symbolem kyberpunku. Podobně silným symbolem jsou i vysouvací čepele implantované pod Mollyinými tmavě rudými nehty.
Samozřejmě není zatím reálně možné takto sofistikované modifikace vytvářet. Jedním z limitů je samotná technologie, další, ale o to významnější, pak ochota těla do sebe technologii integrovat. Přesto však existuje několik typů modifikací, které dovedou schopnosti těla vylepšit či posunout. Nebavíme se tu ovšem o komplikovaných procedurách ve špičkově vybavených biolaboratořích. Od toho je v kyberpunku slovo punk. Mnoho kyberpunkových tělesných modifikací, které využívají technologii a zároveň přidávají tělu novou schopnost, lze realizovat i v prostředí body modification studia.
Takovým místem je pražské tetovací studio Hell, kde modifikátoři realizovali již několik kyberpunkových úprav těla. Do těla vložili magnetické či elektronické implantáty a také realizovali projekt QRbodies Open Tattoo, kdy pomocí funkčního QR kódu vytetovaného na lidské tělo může kdokoliv měnit obsah vepsaný do kůže přes online rozhraní na opentattoo.cz.
Kyberspolečnost, kyberprostor i vylepšená a s datasférou propojená kybertěla jasně ukazují na to, že ono na začátku zmiňované klišé – kyberpunk je to, co žijeme – je zkrátka naší (kyber)realitou. Na celou věc ale můžeme pohlédnout i opačně. Kyberpunk nutně nemusí být náš svět. Jak říká Christian Kirtchev, kyberpunk může být způsob, jak přežít v chaosu moderního světa.
Autorka vyučuje nová média na FF UK.