Králíkárna s lidickou tabulí

Blížící se 65. výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a následné brutální německé represe, jejíž součástí bylo vyhlazení Lidic, s sebou přináší zvláštní skutečnost – možná naposledy jsme svědky „chvíle“, kdy se promísí svědectví živých pamětníků, přímých účastníků a přeživších s reflexí historiků a s archivními materiály. Je to zřejmě poslední příležitost, kdy se za ryzost vzpomínky a za žalující paměť ručí výrazem tváře, gestem, jasným slovem.

Takové je i svědectví Jaroslavy Suchánkové, rozené Skleničkové, narozené roku 1926, která z matčiny strany pochází z Lidic, kde rodina prožila část svého „kočovného života“ (tatínek byl šéfkuchař na různých místech Československa). Titul jejích knižních vzpomínek Jako chlapce by mě zastřelili je tak­říkajíc osudový. Po Heydrichově smrti totiž dali Němci teroru vůči Čechům nový rozměr. Vedle vykonaných poprav mužů začaly být oficiálně uveřejňovány i popravy žen a dětí starších patnácti let. Odvetná opatření proti Čechům byla určována nikoliv zákony, nýbrž příkazy Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), Himmlera a Hitlera. Proto například při kontrole osobních dat lidických dětí v kladenské reálce bylo zjištěno, že Josef Doležal a Josef Nerad pouze o několik dnů překročili patnáct let věku a důsledná německá administrativa je nemilosrdně poslala na kobyliské popraviště. Jaroslava Suchánková se narodila jako druhorozená dcera, a jak sama dodává: „Kdybych byla chlapec, byla bych v Lidicích zastřelena.“

Kéž bych mohla plakat

Vypravěčka díky svému věku unikla deportaci lidických dětí do vyhlazovacího tábora v Chelmnu a zavraždění plynem. Šestnáctiletá Jaroslava byla odvezena se sto osmdesáti čtyřmi lidickými ženami do koncentračního tábora Ravensbrück: „Vypadala jsem tak nanejvýš na třináct – hubená, dlouhá, ještě nevyvinutá.“ Přestože je její knižní vzpomínání rozběhnuto do předválečných časů pospolité rodiny, která se o politické dění pramálo zajímala, i do poválečného mátoření („dojíst se a dospat“) a hledání pevného bodu, ústřední a nejsilnější kapitoly knihy jsou věnovány popisu otrockého neživota v lágru. Tam se Jaroslava „sešla“ s maminkou, sestrou a bývalou lidickou obcí: „Celá vesnice se najednou ocitla v jedné velké místnosti.“

Vzpomínky nejmladší lidické ženy nemají literární ambice – jejich jádro tkví v autentickém vhledu do lágrové každodennosti (skvělé chování Polek, sektářské jednání komunistické buňky, katarze prostřednictvím recitování poezie); v postupném poznávání lidských charakterů, v zrání skrze útrapy. Sama autorka podotýká, že koncentrák byl pro ni velkou školou dospívání.

Tři ženy Skleničkovy tábor i pochod smrti přežily. Lidickou pláň s otcovým hrobem Jaroslava Skleničková poprvé navštívila 10. června 1945 při příležitosti velké tryzny. K vypsání chvíle stačí několik zadrhavých slov: „Bylo mi hrozně, kéž bych mohla plakat.“

Manžel gestapák

Naproti křehké lidické ženě stojí brutální kladenský gestapák, bývalý příslušník sboru československého četnictva Oskar Felkl
(1913–1947). Jeho temnou postavou se v knize Šla s ním až k šibenici investigativně zabývá publicista a vydavatel Jiří Červenka. V bohatě vybavené knize s množstvím unikátních snímků představuje životní cestu tohoto „sprostého hrubce a kariéristy“, jak ho po válce nazval jeho řidič. Felkl vyrůstal na vysočinském venkově, v Nové Bělé u Poličky, v německé katolické rodině. Vyučil se zámečníkem, zdokonalil se v českém jazyce a v roce 1937 nastoupil do četnické školy. První jeho četnickou štací byly Červené Janovice a Zahrádka u Ledče, kde je sice pohledný vysoký mladý muž obdivován děvčaty, ale po 15. březnu je svou agilností značně nebezpečný pro české obyvatele. Přes Kolín se dostává ke gestapu a jako tlumočník nastupuje v roce 1941 u kladenské služebny, kde je následně jmenován kriminálním asistentem. Pozici si v úřadě vydobude brzy mimo jiné svými násilnými výslechovými metodami – používá železných mučicích nástrojů.

Mezitím se seznamuje se Marií Mařincovou z Tuchlovic, která přišla na kladenské gestapo orodovat za svého zatčeného otce. Je to jako z nějakého špatného románku – gestapák se do dívky zamiluje, jezdí za ní na kole a snaží se nějak pomoci nastávajícímu tchánovi, který je zavřený v Terezíně. Svatba se koná na Kladně, novomanželé se stěhují do služebního bytu, který je vybaven fortelným měšťanským nábytkem vyrobeným terezínskými Židy, a paní Felklová, teď již Němka, začíná pracovat na gestapu v administrativě. Devátého června 1942 čistí pro svého manžela uniformu a z okna pozoruje na nádvoří podivný shon – chystá se přepadení Lidic. A „Kary“, jak mu říká, bude za pár hodin vyvádět k popravě ze sklepení Horákova statku lidické muže, mezi nimiž bude i Jaroslav Suchánek.

Zbývá dopovědět, že podle řady poválečných důvěryhodných svědectví paní Felklová skutečně pomáhala českým vlastencům a ničila na gestapu řadu udání. Oskar Felkl byl po válce usvědčen ze zločinů a popraven oběšením na dvoře pankrácké věznice. Jeho žena se s dcerkou vystěhovala do Německa.

Mužův řev nikdy neslyšela

Na Červenkově knize je cenná její pestrost – životopisné portréty, trsy svědeckých výpovědí a především rozhovor s Marií Felklovou a dcerou Astrid, které autor vypátral v Bavorsku. Z vyprávění paní Felklové se dozvídáme, že s chotěm chodili pravidelně na bohoslužby, že byl kliďas a celkově proti Hitlerovi a že si každé ráno v koupelně, než šel do kanceláře vyslýchat, zazpíval Kmochovy písničky. A pak její údivné tázání, když se od Červenky dozvídá, že manžel týral lidi: „Byl hrozně milý, tomu nemůžu ani uvěřit.“ Její reflexe vlastní minulosti je však nepřekvapivě vytěsňující – býkovec v ruce manžela nikdy neviděla, ač o tom existuje svědectví; manželův řev a naříkání trápených nikdy neslyšela. Pouze si matně vzpomene, že šéf kladenského gestapa Wiesmann si z Lidic přivezl kočárek pro své dítě a králíky – a dodá: „a na tu králíkárnu připevnil silniční obecní tabuli, která označovala název obce Lidice. Já jsem totiž oknem v kuchyni viděla Wiesmannovi na dvůr, víte?“ Jiřímu Červenkovi se tímto rozhovorem s Marií Felklovou podařilo nahlédnout do záhybů myšlení a kličkování ve svědomí české dívky, která se stala říšskou Němkou. Českou dívkou bývala také Jaroslava Skleničková-Suchánková…

Autor je básník a redaktor Českého rozhlasu 3 – Vltava.