Ve středu 1. února zavítá legendární sanfranciská formace Tuxedomoon v rámci svého comebackového turné do pražského Paláce Akropolis. Klidnou sílu své halucinogenní lounge music předvede v téměř nejklasičtější sestavě.
K setkání hudebníků žijících dnes na tak rozdílných místech, jako je Řecko, Mexiko a New York, došlo při přípravách alba Cabin In The Sky (2004), jehož kosmopolitní duch mimo jiné potvrzuje lásku hudebníků k Itálii (v níž před třiadvaceti lety připravovali svou „operu beze slov“ The Ghost Sonata). Vlna zájmu publika, přirovnávajícího Tuxedomoon hned k lecjakému služebně mladšímu idolu, se odrazila na skvělé návštěvnosti evropských koncertů (mj. v rámci přehlídky nejsoučasnější popkultury s přívlastkem progresivní, barcelonského festivalu Sónar) a nasadila polozapomenutým umělcům vizionářskou korunu. Jisté je, že hledač stylových křížení si v hudbě Tuxedomoon přijde na své.
Skupina vznikla koncem sedmdesátých let v San Francisku, městě, jehož geniu loci členové (i přes své pozdější nomádství) přiznávají klíčový význam pro vytvoření své svébytné estetiky. V padesátých letech zde vykvetlo beatnické hnutí, o desetiletí později z dřevěných viktoriánských domů zacinkala bižuterie květinových dětí, koncem sedmé dekády zde punkové a novovlnné impulsy daly vzniknout opravdu osobitému zvuku. Byl mnohem rafinovanější než slavnější newyorská vlna (Patti Smith, Ramones, ale i Suicide), bylo v něm více konceptuálnosti a literárně-divadelních konotací, nesázel na pouliční přímočarost a rád pracoval s nejrůznějšími příměsemi: hippie sentimentem, moderní kompozicí, psychedelií či elektronikou. Za nestory poměrně nesourodého výčtu nejdůležitějších sanfranciských skupin té doby lze pokládat kolektiv maskovaných plenitelů popových lánů Residents, absurdní mágy kytarových stěn Chrome a noisové extremisty MX-80 Sound. Tuto trojici skupin doplněnou o Tuxedomoon zachycuje výběr Subterranean Modern, který v roce 1979 vydala značka Ralph, patřící právě Residents.
Příběh Tuxedomoon, asi nejméně typického souboru, který americká nová vlna kdy měla, začíná o tři roky dříve, v roce 1976, kdy se na přednášce o elektronické hudbě setkali dva studenti San Francisco College – Steven Brown (zpěv, saxofony, klarinet, syntezátory, elektronika) a Blaine L. Reininger (kytara, viola, syntezátory, elektronika). Když se domluvili na spolupráci, měl již druhý z nich zamluvený koncertní termín pod názvem Tuxedomoon. Původ této složeniny je coby „rodinné tajemství“ dodnes zahalen mlčením, můžeme však konstatovat, že je dokonalým zobrazením ducha skupiny. Ta se po několika změnách sestavy a spolupráci s divadelní skupinou The Angels Of Light ustálila do podoby čtveřice, v níž Browna a Reiningera doplňoval Peter Principle (baskytara, percussion, kytara) a respektovaný divadelník Winston Tong (zpěv). Důležitým „pátým členem“ byl Bruce Geduldig, který střídavě zastával roli producenta, výtvarníka, autora pódiové prezentace i příležitostného zpěváka.
Po několika singlech a EP deskách, které díky boostrované kytaře a bicích znějí jako dosti plochý postpunk, vydává skupina klasický debut Half Mute (1980), kolekci, na níž lze slyšet všechna specifika tuxedomoonovského zvuku. Rytmickou funkci přebírají volná ostináta baskytary s názvuky lounge jazzu a ad absurdum zpomaleného funky. Repetitivní, melodické linky saxofonu a klarinetu nesou pečeť „vroucího“ easy listeningu, chvějivý tón violy vnáší do chladného perfekcionalismu ostatních nástrojů závan života, střídmá elektronika (syntezátory, místy rytmické stopy a terénní nahrávky) vytváří dojem nejistoty – v jaké hudební škatuli jsme se to ocitli? Kombinace stylů asi nijak převratná, mistrovství Tuxedomoon však tkví ve vyváženosti a aranžérské zručnosti, díky níž máme pocit, že vůně výsledného koktejlu se v jakési nehybné velebnosti vznáší kousek nad zemí. Vstoupíme-li do tohoto zvukového mraku, staneme se svědky „jiných rychlostí času“, zpomalení, v nichž si vychutnáme každé dlouhé doznívání baskytarové struny, táhlý tón sopránsaxofonu i ticho, které je pro hudbu Tuxedomoon právě tak důležité jako všechny použité zvuky na druhé misce váhy. Tohle kouzlo manipulace s časem pomocí téměř popového zvuku po Tuxedomoon ještě nikdo nezopakoval, klasické nahrávky skupiny jsou proto rozpoznatelné mimo vši pochybnost. Na Half Mute si pozornost zaslouží především závěrečná skladba Seeding The Clouds, jejíž minimalismus je skvěle sklouben s nedořečenými náznaky polorecitovaného textu – „až půjdeš dnes večer spát/ zjistíš, že máš zase ten samý sen/ až půjdeš dnes večer spát/ bude se ti zdát o televizní obrazovce/ až půjdeš dnes večer spát/ budeš sám sebe pozorovat z televizní obrazovky…“ Mezi klasické lze ale zařadit i další skladby jako 59 to 1, Loneliness, What Use? – část z nich v Praze určitě uslyšíme.
O rok mladší album Desire představuje zvuk skupiny v ještě čistší a atmosféričtější podobě, s tajemnými echovanými výkřiky či spagettiwesternovou dramatikou. Úvodní čtyřskladba East / Jinx / … / Music 1 snahy skupiny ilustruje asi ze vší její hudby nejlépe a lze ji doporučit jako skvělý úvod pro adepty tuxedomoonovské alchymie. Z táhlé kavárenské atmosféry se propracuje až v tepající pop, jehož nervní nedokončenost se rozpustí v elektronických ruších. Následující Victims Of The Dance jsou mrazivě teatrální a brilantně demonstrují sílu Tongovy polorecitace, která nevyzpytatelně osciluje mezi afektovaností a ledovým klidem. Podle klasických měřítek bychom Tonga museli řadit mezi nezpěváky, určitě však mezi ty nejpůsobivější.
Dalšími díly skupiny, která se počátkem osmdesátých let přestěhovala do Rotterdamu a posléze (přes různá působiště) do Belgie, byly většinou soundtracky k rozsáhlejším projektům, jako například balet Divine, věnovaný Gretě Garbo. Výjimku tvořily vynikající singly Time To Lose a The Cage, navazující na písňový duch Desire.
Dlouhá léta příprav zabrala již zmiňovaná „opera beze slov“ The Ghost Sonata, scénický tvar s videem, hereckou akcí a hudbou Browna, Principla a Reiningera, který ji upravil pro orchestr. Dosti netypické album vyšlo až v roce 1990, rok po rozpadu skupiny. Reininger, jemuž se splnil sen dirigovat orchestr hrající jeho hudbu, byl prací na projektu unaven tak, že Tuxedomoon v roce 1983 opustil. Krátce po něm odešel i Tong, který odjel do San Franciska na Vánoce a slíbil vrátit se v březnu, což neudělal. Novými členy skupiny se stal dechař Luc van Lieshout a multiinstrumentalista Ivan Georgiev. Hlasové party si rozdělili Brown a Geduldig.
Skupina navázala spolupráci s belgickým vydavatelstvím Crammed Discs, vedeným Marcem Hollanderem, duší avantgardní skupiny Aksak Maboul. Vznikl sublabel CramBoy, věnovaný výhradně projektům Tuxedomoon. Prvním vydavatelským počinem bylo LP Holy WarsI (1985). Na něm i na předcházejícím minialbu Ship Of Fools se magie skupiny začala hroutit. Kombinace trubky a saxofonu evokovala módní fusion, místo napjatých aranží nastoupily bezbarvé klavírní kudrlinky či chytlavé disco. Po tajemně přitažlivém zvuku ani stopy. Nová sestava se našla až na posledním řadovém albu před rozpadem, desce You z roku 1987. Působivé písně Stockholm, The Train, titulní skladba a třídílný recitovaný horor s prvky musique concrete (coby návratem ke starším pracím) Boxman ukazují, že další pokračování by mohlo být velmi zajímavé.
Po rozchodu Tuxedomoon vyšlo mnoho sólových projektů jednotlivých členů, za comeback bylo označeno velmi zdařilý společný opus Browna a Principla Joeboy In Mexico (1997), jehož atmosféra na domovskou skupinu výrazně navazovala především souhrou saxofonu a baskytary. Tematicky se jednalo o kříšení dojmů nepřátelské tropické džungle v dobách conquisty. Výrazná nálepka „Tuxedomoon Are Back!“ však byla pouhým marketingovým trikem.
Na opravdový návrat jsme si museli počkat až do roku 2002, kdy obnovená skupina vydala CD a DVD z koncertu v Petrohradu a začala pracovat na comebackovém albu, na kterém hostovali i alternativní celebrity jako němečtí Tarwater, John McEntire (Tortoise) a spříznění Aksak Maboul. V Praze Tuxedomoon vystoupí v sestavě Reininger, Brown, Principle, van Lieshout a řecký videomaker George Kakanakis.
Autor je hudební publicista.