S tématem čísla úzce souvisí článek o arménské genocidě a jejím dopadu na dnešní Turecko – arménské vztahy a jedněch stále zavřených hranicích. O diskusi nad stejným problémem a jeho řešením v Turecku přináší zprávu na straně 23 Blahoslav Hruška.
Vztahy Turecka k bývalému Sovětskému svazu a k regionu Kavkazu byly v devadesátých letech motivovány snahou zajistit si zde vliv a posílit vlastní bezpečnost. Turecký zájem o muslimské republiky bývalého SSSR byl dán především historickými a etnickými pouty. V každé z těchto republik je totiž mateřským jazykem většiny obyvatelstva některý z turkitských jazyků, jedinou výjimkou je Tádžikistán, kde většina obyvatelstva mluví farsí (persky).
Nelze zapomínat ani na ekonomický motiv expanze Turecka. Turkitské republiky SSSR představovaly ohromný trh pro turecké zboží, tři z nich navíc leží na pobřeží Kaspického moře a disponují značnými ložisky ropy. Ankara se snažila ekonomicky získat na tranzitu těchto surovin přes turecké území a zároveň uspokojit i vlastní stoupající spotřebu energie. Jižní Kavkaz hrál v tomto plánu klíčovou roli. Jako křižovatka kontinentů poskytoval spojení se Střední Asií i s Ázerbájdžánem. Turecko je však od Ázerbájdžánu odděleno územím Arménie, jež byla vzhledem k historickým okolnostem Tureckem vnímána jako bariéra mezi turkitskými světy. Tato okolnost zásadním způsobem formovala směr samostatné arménské zahraniční politiky a způsobila vážné bariéry v cestě k normalizaci vztahů s Tureckem. Arménie začala být velmi obezřetná k turecké excesivní politice na Kavkaze a snažila se vyvážit turecký vliv v oblasti navázáním úzkých vztahů s Ruskem a dále rozvíjet dobré vztahy například s Íránem a Řeckem (které také není nadšeno tureckým vlivem).
Kořeny nesnášenlivosti
Arménie byla jako součást „Zakavkazska“ vždy křižovatkou významných migračních proudů a válečných výbojů různých říší. Moderní dějiny Arménie významně poznamenal především kulturně-politický střet Arménů s osmanskou vládou, který se rozvíjel v druhé polovině devatenáctého století a za první světové války vyústil v genocidu, při níž zahynulo podle různých odhadů od 600 000 do 1,5 milionu Arménů. Arméni si tuto událost připomínají vždy 24. dubna. K této otázce se vyjádřila i řada evropských států. V parlamentech Francie, Ruska, Švýcarska, Řecka, Polska a dokonce i v parlamentu evropském (v roce 1987) byly odhlasovány rezoluce, které genocidu Arménů uznávají za historický fakt.
První vláda nezávislé Republiky Arménie, do jejíhož čela se po volbách v srpnu roku 1990 postavilo Arménské národní hnutí (ANH) Levon Ter-Petrosjana, si uvědomovala, že eskalace karabašského konfliktu (1989–1994) a oslabování ruských pozic na Kavkaze vyžaduje změnu v turecko-arménských vztazích. Rozhodla se proto nadále nevznášet požadavky týkající se genocidy nebo bývalých arménských provincií v Turecku. Potřeba smést ze stolu turecko-arménskou anomálii byla dána i tím, že Turecko odmítlo osmanské myšlenky velkoturectví a panislamismu a namísto toho přijalo evropské smýšlení. Prezident Levon Ter-Petrosjan a jeho klíčoví poradci proto prosazovali revizionistické myšlení a věřili, že arménsko-turecké vztahy je nutno vidět v novém světle. Turecko v té době navíc ještě dovolovalo, aby byla přes jeho území dopravována humanitární pomoc do Arménie, oslabené v důsledku ničivého zemětřesení.
Arménská vláda však zároveň odmítla uznat vzájemné hranice, což z pohledu Turecka otevíralo možné územní spory v Karsu a dalších oblastech severovýchodního Turecka. Tato skutečnost i vývoj konfliktu v Náhorním Karabachu přiměly Turecko začátkem dubna roku 1993 zablokovat hranice, v důsledku čehož se Arménie ocitla v naprosté izolaci: v první polovině devadesátých let ji s vnějším světem spojovaly pouze dálnice procházející gruzínskými přístavními městy Batumi a Poti. Otevřená zůstala také hranice s Íránem.
Nepřiměřená závislost na těchto dvou zemích zredukovala arménské vyjednávací pozice: zahraniční politika se začala orientovat především na Rusko – mimo jiné stát s největší arménskou diasporou.
Dnešní stav
V Arménii dnes představují vztahy s Tureckem nejdiskutovanější zahraničněpolitické téma a totéž v podstatě platí i o Turecku. Vnitřní tlak na obě vlády je v těchto otázkách tak silný, že v důsledku znemožňuje formulovat funkční bilaterální politiku. Hranice zůstávají zavřené a Turecko opakovaně odmítá oživit diplomatické vztahy s Arménií. Paradoxem arménsko-tureckých vztahů zůstává, že vzájemná hranice je relativně stabilní. Vzájemnou politiku čas od času komplikují turecká obvinění, že se dnes tato hranice stala průchodnou pro mezinárodní teroristy. Ta uspokojují veřejnou nevraživost vůči Arménii a podávají lidem vysvětlení, proč nelze zcela vyřešit a utlumit konflikt s Kurdy. To ale vytváří podmínky, které pouze zkomplikují snahy o snížení napětí. Na arménské straně zůstává strach z Turecka a trpké vzpomínky na genocidu. Ty by však neměly paralyzovat přítomnost a ničit budoucnost. Pokud se ovšem Turecko chce stát součástí západního světa a podílet se na zákonech demokratických společností, musí se naučit zodpovědně hodnotit minulost, aby zabránilo budoucím tragédiím.
Autor je doktorand na FSV UK.