Zavřete dveře a nedívejte se, příběh začíná

Snímek Daremo Shiranai (Nikdo neví) má za sebou výjimečně úspěšnou pouť po světových festivalech. Poté, co se v loňském roce úspěšně představil pod názvem Nobody Knows v soutěži festivalu v Cannes, kde získal hereckou cenu pro hlavního mužského/chlapeckého představitele, byl zařazen i do oficiálního výběru ve Valladolidu a díky ohromnému ohlasu u domácího publika letos vybrán i pro španělskou distribuci. Možná mají Španělé pro podobná rodinná dramata slabost, protože sami nejlépe vědí, že i jejich tradičně silná pouta se po zavření dveří proměňují často v pouta zcela jiná. Je to pro česká kina můj tip číslo jedna.

Japonský režisér Kore-eda Hirokazu, který se představil v Cannes už v roce 1991 se snímkem Distance, si tentokrát zvolil jako předlohu pro svůj příběh skutečnou událost. V roce 1988 otřásla Tokiem zpráva o čtyřech malých sourozencích, kteří opuštěni svými rodiči přežívali pod vedením dvanáctiletého bratra v pavlačovém bytě celých šest měsíců bez cizí pomoci. Jejich „dobrodružství“ ukončila až tragická nehoda, při níž se pádem ze židle zabila nejmladší holčička. Přitom děti dokonce ani legálně neexistovaly, nechodily do školy a o třech z nich, kterým matka před svým útěkem zakázala vycházet z bytu, sousedé vůbec nevěděli. Otcové se o své děti přestali zajímat už dávno předtím. Tolik scénář nikoliv přiopilého hollywoodského scenáristy, ale přímo ze života.

Takto silný a originální námět může snadno vést, ve snaze vyprávět co nejlépe a diváka o nic neošidit, k přemíře patosu či srdce­ryvným scénám zoufalství. Hirokazu se tedy důkladně vyhnul zbrklým rozhodnutím a na scénáři pracoval celých patnáct let. Což se může zdát podobně bláznivé a neuvěřitelné jako samotná zápletka, ale faktem je, že na výsledné podobě filmu jsou ony roky znát v tom nejlepším slova smyslu. V prvé řadě režisér odolal možnosti velkolepého spektáklu plného emocí a rozhodl se přiblížit k podstatě absurdního příběhu zevnitř. A to jak doslovně, když sedmdesát procent filmu uzavřel do těsného bytu – životního prostoru tří sourozenců, tak i obrazně, když se snažil pomocí drobných detailů a epizod přiblížit k myšlenkám a pocitům dětí odkázaných jen na sebe. Z Hirokazuova pohledu tedy nakonec snímek Nikdo neví vypráví především o dětství a dospívání, které jen shodou okolností probíhalo šest měsíců v hodně prapodivných podmínkách. Ve scénáři jsou proto starosti vyvažovány mnoha dětskými (i když pro nás třeba malichernými) radostmi, jako je například sázení mandarinek na balkonu, náhodné zapojení se do baseballového zápasu nebo praštěně pískající botky, které si nejmladší Yuki vezme na svou první tajnou vycházku ven. Podobné scény ale nikdy nezabrousí k přílišnému sentimentu, protože drsná realita (co jíst a za co, kde se mýt, když odpojili vodu a plyn) nás rychle vrátí na zem. Právě díky podobným, zdánlivě bezvýznamným drobnostem, které scénář pečlivě zaznamenává, se režisérův styl přibližuje až k téměř dokumentárnímu vyprávění.

Podobně jako si Hirokazu všímá detailů po obsahové stránce, využívá hodně i detailů vizuálních. Kamera často spočívá na tvářích sourozenců až několik sekund, což ve filmech s dětskými hrdiny většinou nedopadá dobře. Tentokrát se však musím přiznat, že i když sama děti ve filmech někdy až nesnáším, zde mi jejich herecký projev vůbec nevadil. Možná je to i tím, že režisér se právě kvůli dětským hercům rozhodl natáčet chronologicky, vše se prý snažil vysvětlit a některé okolnosti scénáře dokonce kvůli dětem změnil. V každém případě však přirozenost snímaných detailních tváří ještě více umocňuje pocit dětské uzavřenosti. Nejen v bytě, ale především v sobě samých.

Kamera si ostatně hodně pohrává i se zmíněným „věznícím“ prostorem, jednoduchým dvoupokojovým bytem, kde najednou všechny hračky i ostatní věci dostávají zcela jiný rozměr, protože jsou jediným pojítkem se světem tam venku. Malý dětský klavírek není jen hlučnou tretkou, ale nenápadně připomíná, že jeho majitelka asi nikdy nebude do hodin klavíru chodit. Stejně tak laciné instantní nudle ještě víc podtrhují obrázek absurdních „rodinných“ večeří.

Kore-edu Hirokazuovi se podařilo vytvořit fascinující svět, smrsknutý do pár metrů čtverečních, v němž dokáže v náznacích, symbolech a detailech vystihnout velké dětské dobrodružství i s jeho trpkou příchutí. Postavy takzvaně venkovní, většinou dospělí, kteří sem tam něco podezřelého zaregistrují, ale nijak nereagují, mají v celém filmu jen okrajovou roli a jejich (ne)jednání nejlépe symbolizují prošlé potraviny, které dětem načerno dává jedna prodavačka. Právě v okolních dospělých postavách jsem cítila jediný problém filmu. Zdály se mi až příliš apatické a náhody, proč se někdy něco nestalo, až příliš velké. Stejně tak bych ale mohla pochybovat nad množstvím hezkých momentů, které sourozenci ve svém vězení i na tajných vycházkách zažili. Všechno vypadá nepravděpodobně. Jenže to, čemu jsem nemohla v celém filmu uvěřit nejvíc, že čtyři malé děti přežívají bez povšimnutí okolí šest měsíců v nefunkčním bytě, se doopravdy stalo. Nikdo nakonec neví, co se může ve skutečnosti přihodit, a nikdo neví, co se děje v cizích rodinách, když se dveře zavřou. S pravděpodobností si asi nevystačíme.

Autorka je studuje filmovou vědu na FF UK.