Život v protikladech

Chruščovovy paměti (tj. stylizovaný přepis vzpomínek, jež Nikita Sergejevič nadiktoval na magnetofonové pásky s pomocí syna Serge­je), které vyšly česky v roce 2000, byly jen první splátkou dluhu. Ve skutečnosti chybu napravilo až nyní nakladatelství BB/art. A budiž mu ke cti, že nesáhlo po kvalitních, ale přece jen už zastaralých pracích Crankshawových nebo bratří Medvěděvových, nýbrž po novince ještě „žhavé“: kniha amerického historika a politologa Williama Taubmana Chruščov. Člověk a jeho doba nese v originále vročení 2003; a třeba říci, že je po všech stránkách brilantní.

Málokdo byl kdy pro svůj úkol tak kvalifikovaný jako právě Taubman. Naučil se rusky, sovětskou problematiku sledoval dlouhodobě, v SSSR absolvoval několik studijních pobytů. Protože na Chruščovově životopise začal pracovat už v osmdesátých letech, dokázal dokonale využít i zmatků jelcinovské éry, kdy se načas otevřely archivy, a tak získal řadu neznámých, dříve nedostupných materiálů. Soupis použitých pramenů a literatury je vůbec ve svém rozsahu ohromující; o autorově poctivosti a úsilí nakonec svědčí i několik desítek rozhovorů, které sám vedl s pamětníky (včetně rodinných příslušníků Chruščovových).

Práce je to v dobrém smyslu tradiční. Otvírá ji sice dramatické líčení posledních dnů N. S. Chruščova ve funkci prvního tajemníka a průběhu spiknutí proti němu, dál už ovšem postupuje v přísně chronologickém sledu, bez formálních experimentů, od kolébky po nepříliš důstojný smuteční obřad v Kuncevu a uložení rakve na Novoděvičím hřbitově. Samozřejmě že nejvíc pozornosti – přes polovinu textu – věnuje autor zenitu Chruščovovy politické dráhy, tj. létům 1956––1964, kdy stál v čele sovětské super­velmoci. Daleko poutavější je však cesta rolnického synka na vrchol. Taubman tu předkládá (a dokládá) nejednu pozoruhodnou skutečnost: dovídáme se, že zpočátku měl Nikita Sergejevič blíž k menševikům než k bolševikům, že si v roce 1923 zaflirtoval s trockismem, že jsme dosud neměli potuchy o jeho třetím (v pořadí druhém) manželství. Otřesně působí ukázky z Chruščovových krvelačných projevů z třicátých let i téměř statisticky důkladný souhrn represí a jejich důsledků na Ukrajině v letech 1938–41, za něž tehdy Chruščov jako „Stalinův místodržící“ v Kyjevě nesl odpovědnost, ať přímou či nepřímou. Taubman konfrontuje Chruščovovy vzpomínky s řečí pramenů a odhaluje, kde se jedná o polopravdu, falešnou pozdní obhajobu či lež. Bez emocí váží dobré i zlé. Ne snad, že by se tím Chruščovův historický portrét zásadně měnil, nabývá však více valérů a vrstev. Sympatické je, že Taubman se vyhýbá striktním soudům a své závěry čtenáři nevnucuje – poněvadž ví, že určit míru viny jedince v podmínkách totalitního systému, rozlišit pohnutky, například ctižádost a strach, dnes mnohdy nepomůže ani sebelepší pramen.

Žádné dílo takového rozměru a takových ambicí, jako je Taubmanův Chruščov, se nevyvaruje omylů a nepřesností. V daném případě jde však opravdu o marginálie. Autor je skvělý vypravěč, zjevné potěšení z narace ho ale často svádí na scestí až jisté mnohomluvnosti – dopouští se pak výroků, které jsou, diplomaticky řečeno, zbytečně kontroverzní (např. na s. 105, že Moskva ve skutečnosti nepotřebovala metro). Opakované psychologické exkursy a zdůrazňování Chruščovova komplexu méněcennosti z nedostatečného vzdělání jsou nadbytečné. Nepromyšleně Taubman přebírá některá pochybná tvrzení – napsat dnes, že „Ždanov zemřel v srpnu 1948 za okolností, jež nadále zůstávají nejasné“ (s. 226), je nesmysl. Veškerá „podezření“ v tomto směru byla uměle vykonstruovaná a souvisela s přípravou poslední Stalinovy čistky, naštěstí už nerealizované – takzvaným spiknutím kremelských lékařů. Pokud cituje sovětské hospodářské statistiky (např. na s. 137), měl by Taubman čtenáře přinejmenším upozornit, že jejich hodnověrnost je sporná. A je škoda – to už ovšem není výtka - že pravděpodobně nestačil reflektovat práci Roje a Žorese Medvěděvových Neznámý Stalin (Neizvestnyj Stalin, Charkov 2001, české vydání 2003); nebylo by bez zajímavosti sledovat, jak by se do jeho vyobrazení Chruščova promítla odvážná hypo­téza Medvěděvových, že „skutečným a vyvoleným nástupcem voždě“ (tj. Stalina) byl pozdější dlouholetý strážce ideologické pravověrnosti Michail Suslov.

William Taubman odvedl vynikající práci. Každý, kdo přijde po něm, s ním bude nutně poměřován. Blahopřejme si, že české vydání máme k ruce tak záhy, a to v solidním překladu Milana Dvořáka.

Auto je historik.