Vnitřní nepřítel

Není sporu o tom, že podobná kniha, jakou je Svazek Dialog, byla potřebná. Bezpečnost přece od počátku představovala jeden z ústředních pilířů moci komunistické strany v Československu. Podobnou službu jako Radek Schovánek vykonal pro zakladatelské období (1948–1953) už Karel Kaplan, když vydal výpověď bývalého vyšetřovatele StB Bohumila Doubka (StB o sobě, Praha 2002). Schovánkův počin, jakkoli záslužný, vyhlíží ovšem poněkud problematicky.

Na vině je jednoznačně koncepce práce. Svazek Dialog totiž čerpá výhradně z materiá­lů, které Státní bezpečnost vedla na spisovatele a dramatika (a svého času asi „nejviditelnějšího“ chartistu) Pavla Kohouta. Vzniká tak sice časově i prostorově ohraničený, čtenářsky vděčný „příběh“, ale příběh sám o sobě neúplný, a tedy ve své podstatě zavádějící. Editor samozřejmě vysvětluje, proč daný postup zvolil („,Kohoutův‘ kontrarozvědný svazek je výjimečný [...] především svým rozsahem a úplností. [...] Jde pravděpodobně o vůbec nejrozsáhlejší zachovaný svazek vedený v 70. letech v problematice ‚vnitřního nepřítele‘.“ – s.10). Ale ať chce či nechce, čtenář pak práci vnímá nejen jako zprávu o StB, nýbrž také o Pavlu Kohoutovi. A to je špatně.

Věcí veřejnou učinil Pavel Kohout svůj život už dávno. Záleží mu na tom, jak je vykládán a souzen. Stále se cítí být předním mluvčím své generace, jejíž osud kodifikoval v jakési až hagiografické verzi: nadšený idealismus padesátých let, pozvolné prozření, pokus o nápravu za obrodného procesu 1968, boj proti normalizačnímu režimu, velké vítězství 1989. Selhání v mládí nepopírá, přitom se jím ani zvlášť netrápí – za důležité a bezmála hodné obdivu pokládá, že nakonec dokázal „prohlédnout“. Koncem devadesátých let udělal gesto a vpustil do svého archivu publicistu Pavla Kosatíka. Výsledek – životopis Fenomén Kohout (Praha – Litomyšl 2000) – se mu očividně příliš nezamlouval, hbitě tudíž curriculum vitae zpracoval znovu, sám a po svém (To byl můj život??, Praha – Litomyšl 2005). Na Kohoutovu „flexibilitu“ je prostě nutné brát zřetel.

A to Radek Schovánek zřejmě neuvážil. Jistě, jeho prvotním a prvořadým zájmem je Státní bezpečnost, nikoli Pavel Kohout; ale to nelze oddělit. Ze svazků Státní bezpečnosti sedmdesátých let vychází Kohout (dnešním pohledem) jako jednoznačně kladná, mravně nekonfliktní, ba příkladná postava. Což není celá pravda. Editor sám suše konstatuje, že „Kohout byl v padesátých letech evidován jako tajný spolupracovník“ (s. 154). Většina tohoto „agentského“ svazku snad měla být skartována, až na výjimky (návrhy k získání ke spolupráci a ukončení spolupráce). Avšak: byť by se dochovala jen taková nicotnost, měla být přetištěna vedle ostatních dokumentů, přinejmenším pro úplnost. Pozdější záznamy z let 1972–1973, které se alespoň zčásti ke Kohoutově temnější minulosti obracejí, nestačí, protože fakticky už vypovídají o něčem jiném – o pokusu tajné policie spisovatele zastrašit, respektive vydírat právě připomenutím někdejší činnosti (ke Kohoutově cti budiž řečeno, že zhola bez úspěchu). A co Kohoutovo krátké působení na místě kulturního atašé v Moskvě v roce 1949? Nemusel projít nějakou prověrkou? Opravdu se žádná písemnost tohoto ranku nedochovala?

Když se Pavel Kohout probíral materiály Státní bezpečnosti, docela určitě si uvědomil bezděčnou ironii jedné své častušky z padesátých let – „já nemohu zpívat skromně/ radostí jsem bez sebe/ představte si, že se do mě/ zamiloval SNB“ (Čas lásky a boje, Praha 1954). Ano, publikované dokumenty zřetelně naznačují, že se část Sboru národní bezpečnosti, tj. StB, do Kohouta doslova zamilovala, že si ho svým způsobem vážila a cenila. Málokdo se těšil mnohostrannější a intenzivnější pozornosti bezpečnostních orgánů než on. Šikana byla na denním pořádku, jedna „nápaditá“ akce střídala druhou: zadržování honorářů od zahraničních nakladatelů, anonymní výhrůžné či vyděračské dopisy, sledování a telefonní i prostorové odposlechy, snahy o kompromitaci, nucené vystěhování (přestěhování) z bytu na Hradčanském náměstí, otrávené buřty, bomba pod autem...

Ten festival hlouposti a záludnosti, podlosti a krutosti se čte jedním dechem. Bohužel, zde narážíme na další úskalí Svazku Dialog. Radek Schovánek měl především v úmyslu předvést standardní chod práce Státní bezpečnosti na úseku „boje proti vnitřnímu nepříteli“. Jenže případ Pavla Kohouta je opravdu do značné míry výjimečný. Obvykle se StB spokojila s daleko rutinnějšími postupy, její aktivity byly méně spektakulární (ač přirozeně nikoli méně nepříjemné a nejednou i z tehdejších hledisek nezákonné). Rovněž „všedních“ materiálů ve Schovánkově edici najdeme pohříchu málo. Editor neodolal pokušení a vybral dokumenty atraktivní, začasté exkluzivní. Nebylo by to na škodu, kdyby raison d‘être práce byl přiznaně osobní, zaměřený biograficky. Tak tomu ale není. Výsledek je potom nutně rozpačitý. Potýkání Pavla Kohouta se Státní bezpečností, které mělo pouze prostředkovat obraz této instituce, se stává dominantním tématem a sám Kohout aktérem, strhujícím pozornost převážně na sebe. Jako tolikrát, Kohout opět hraje hlavní roli a vše okolo mu přihrává a sekunduje.

Nejzdařileji proto ve Svazku Dialog nakonec působí Schovánkova shrnutí a komentáře, jimiž uvádí každý z osmi tematicky rozčleněných oddílů edice (1. Zrození nepřítele, 2. Sledování, 3. Kompromitace, 4. Výslechy a „pohovory“, 5. Zastrašování, 6. Agenturní síť, 7. Zbavení občanství, 8. Příbuzní, přátelé, známí...). Schovánek umí stručně, jasně a výstižně podat i komplikované skutečnosti, několika detaily ozřejmí smysl a význam celku, jeho texty jsou hutné – většina historiků mu tuto schopnost může leda závidět. K užitku je bezesporu příloha č. 5 (organizační struktury Ministerstva vnitra ČSSR) a spíš pro zajímavost také příloha č. 2 (seznamy spolupracovníků StB figurujících v Kohoutových svazcích) a č. 4 (krátké životopisy některých příslušníků StB z týchž svazků). Ale co je to platné, když těžiště Svazku Dialog leží jinde, tj. v autentických dokumentech, které měly být zpracovány tak, aby „i ve zkratce podaly výpověď o praktikách české odnože orwellovského Ministerstva lásky a jejich dopadu na českou společnost“ (s. 374). A tady nezbývá než konstatovat, že proklamovaného záměru dosaženo nebylo. Instituce ustupuje do pozadí, „každodennost“ StB ze zorného úhlu mizí, protože sledujeme hlavně specifický Kohoutův zápas. Je to nepochybně dáno výběrem materiálů; ovšem tento výběr sám byl především podřízen koncepci, která se ukázala jako dost nešťastná, ne-li přímo vadná: pracovat s dokumenty týkajícími se jediné osoby, Pavla Kohouta. Cíl střela minula.

Editor Radek Schovánek na všem nese menší díl viny, iniciativa nevzešla z jeho hlavy. Pavel Kohout v doslovu upřesňuje, že inspirátorem projektu byl ministr Pavel Dostál a díky grantu ministerstva kultury také práce vznikla. Přesto jde o promarněnou příležitost. Nebylo by už načase namísto náhražek, jako je Svazek Dialog, přijít se solidní monografií o normalizační StB? Přivítali by ji nejen pamětníci.

Autor je historik.