Marxismus, freudismus a jiné perverze

Je dosti obtížné odpovědět na otázku, o čem všem kniha Jana Sterna pojednává. Autor totiž spojuje témata z psychoanalýzy, z popkultury, z filosofie i z politiky, až se místy zdá, že mezi nimi jen tak „surfuje“ – ve skutečnosti je ale skládá v inteligentně pospojovaný celek.

Knihu lze vedle značného tematického záběru a analytické hloubky vychválit i za jazykovou kulturu. Některé eseje jsou polemikami, což by mohlo čtenáře – vzhledem ke standardní úrovni tohoto žánru u nás – odradit. Stern ale nevede se svými oponenty žabomyší války a namísto toho se s nimi pustí do nevyhlášeného závodu, kdo napíše kvalitnější text a lepší příběh („Přiznám se, že nemám zvláštní slabost pro rozumné argumenty. Raději mám pohádky.“ – s. 35).

Radikalismus a popkultura

Jednotlivé eseje představují kritiku světa tak, jak jej známe – ovšem nečekejme neustále opakované fráze a stará dobrá vysvětlení. Svěžím jazykem psané kritiky reklamy coby triumfu mýtu a nadvlády budoucnostní fikce se mísí s nekonvenčním rozborem Červené karkulky (myslivec je psychoanalytik...), od rozboru hovna se přechází k válce v Iráku a svobodě proměněné ve „slovní fetiš“ (s. 185). Autor se nebojí přihlásit k marxismu, pojímá jej ale značně nedogmaticky (na jednom místě například velmi zajímavě píše, že Marx byl první postmodernista, neboť jako první napojil významy na aktéry; toto čtení Komunistického manifestu a dalších textů by si měli mnozí křisitelé stokrát omletého Marxova humanismu zapsat za uši). Slovy „jako komunista, za něhož se považuji (a jsem tak doufám vyčleněn ze slušné společnosti)“ (s. 47) se autor skutečně – spíše než aby omezoval své myšlení na dogmata některého -ismu – především vyčleňuje ze „slušné společnosti“. Sám o sobě mluví jako o někom, kdo je v soudobém českém diskursu prase, zločinec, vrah milionů lidí, někdo, s kým se nemluví a kdo by měl být v ideálním případě zakázán. Nelze se pak divit, že Stern diagnostikuje český anti­komunismus jako pozůstatek fašounství druhé republiky a jeho stoupence nahlíží jako potenciální nové vlajkaře – ani tomu, že potrefené husy se už ozvaly.

Freude, Freude, Freude...

....vždycky na tě dojde?

Pokud se k někomu autor vztahuje snad až příliš stoupenecky, není to Marx, ale Freud. Právě jeho myšlení je Sternovi průvodcem po dekonstruovaných pohádkách, poskytne mu ale i provokativní otázku pro ekology a feministy: co uděláme s odstraněnou agresí? Je mu vysvětlením české politiky – Klaus a Zeman vděčí za popularitu patriarchální touze po postavě silného otce. „Frustraci, kterou nevědomě vyvolal nástup sterilních ‚postpatriarchálních‘ postav typu Grosse, Sobotky či Topolánka (nezaměňujme buranství s patriarchálností), jsme ještě plně nedocenili a nepochopili. Díky tomu také jen sotva můžeme do hloubky pochopit nástup fenoménu Paroubek.“ (s. 74) Freudovská je i uchvacující analýza Rychlých šípů.

Těžko se lze ubránit pocitu, že Freud je přijímán takříkajíc i s chlupama, s daní, již platil génius s rokem narození 1856 své době. To se týká zejména přístupu k uměleckým avantgardám – Stern s gustem cituje posměšek, který na adresu těchto svých obdivovatelů pro­nesl sám Mistr, a vytýká velké části moderních autorů narcismus a neférové nakládání s čtenářem. Jestliže takto lze popsat jednotlivosti (ovšem sotva ty, které příležitostně jmenuje Stern – surrealisté a jmenovitě dadais­ta a surrealista Tristan Tzara mají jistě své četné odpadkové produkty, ale zároveň otevřeli lidské imaginaci dosud netušené prostory), sotva lze takový přístup obhájit jako adekvátní popis moderního, avantgardního a experimentujícího umění jako celku. I artefakty složité a pro většinu potenciálních příjemců nedešifrovatelné jsou součástí hledání nových cest, využitelných a srozumitelných posléze pro mnohé další, jak na to v jiných souvislostech upozornil před lety básník Lubor Kasal. Paušální odsudky na adresu avantgardy a moderního umění mohou připomenout obdobné, jen obrácené stereotypy o popkultuře, podle nichž se něčím tak plytkým a banálním nemá cenu zabývat. Kdyby platily, byli bychom o Sternovu knihu ochuzeni, a to by byla opravdu škoda.

Freud také dýše z takřka každého slova proneseného o feminismu. Přece jen trochu zarazí, když autor použije formulaci: „Jako obvykle, feminismus se mýlí.“ (s. 127) Na úvod téhož eseje přitom uvádí: „Ve vztahu ke kulturním artefaktům není psychoanalytický výklad nikdy ničím jiným než hrou.“ (s. 121) Hraní ovšem těžko může někoho s jistotou usvědčit z omylu, sotva snese takto kategorické formulace. Sternovy freudovské analýzy navíc dávají plně za pravdu kritice freudismu ze strany feministek a jiných: navzdory své analytické a kritické hloubce freudismus často potvrzuje a nečekanými způsoby racionalizuje status quo tím, že nalezne jeho zdroje v nevědomí, dětské sexualitě či čertvíčem. Modelovým příkladem by mohlo být to, co Stern objevil rozborem pohádek „‚profánní archetyp‘ uložený v nejtemnějších zákoutích kolektivní psýché ženského pohlaví:Žádej jako kompenzaci za znečištění skutečného domečku (vagíny) vybavení projekce tohoto domečku-domácnosti.“ (s. 131)

Mám-li autorovi knihy ještě něco vytknout, pak by snad mělo být zmíněno, že hlášení se ke komunismu, odmítnutí antikomunismu a ocenění imaginativního bohatství, které může vyvolávat minulorežimní popkultura, jsou jednotlivě celkem snadno obhajitelné, fungují-li ale společně, mohou vyvolat dojem, že je autor nostalgický po minulém režimu a patří k české starokonzervativní levici, že je součástí fenoménu, pro který má němčina novotvar ostalgia. Bylo by škoda, kdyby tato kniha byla čtena jako součást diskursu, který vzhlíží k minulosti a napojuje zbytky kdysi levicových myšlenek a identit na zcela konzervativní mentalitu. Ve skutečnosti jsou totiž Sternovy eseje jedním z nejlepších příspěvků k jeho překonání.

Autor je redaktor časopisu A-kontra.