V Česku v posledních letech zdánlivě nedošlo ke státnímu převratu. Nezměnili jsme vlajku, na náměstích nestojí sochy nového diktátora. K něčemu ale dojít muselo – stále větší skupiny lidí totiž podléhají formám vládnutí, které neodpovídají formálně existující demokratické republice ani z hlediska oficiózní rétoriky, ani z hlediska dosavadní zkušenosti. Zdá se tedy, že státní převrat proběhl, jenom nám o něm neřekli.
Nová moc nad lidmi prosazující se v posledních letech je mnohem bezprostřednější a „efektivnější“ než výkon moci klasického státu. Kombinuje ekonomický tlak a politické donucení rozmlžením a propojením jednotlivých sociálních rolí, jejichž striktní vymezení bylo typické pro původní modernu. Nejedná se však o nějakou kýženou pluralitu postmoderny, která je ve svém ideálu variací na marxovskou představu plurálních lidských individuí v komunismu, ale o jednostrannou kolonizaci společenského života ekonomickými imperativy, která je charakteristická pro Marxův popis kapitalismu. Klíčové zde není soužití různých autonomií, ale úsilí o likvidaci dosavadní relativní autonomie různých sfér společnosti, o jejich podřazení pod jeden společný jmenovatel. Namísto budování systému „brzd a protivah“, o němž mluvili umírnění demokraté, či posilování společenské samosprávy, o kterém mluvili demokraté radikální, jsme svědky nástupu obnažené moci a panství nad lidmi, které se vyvazuje z demokratických procedur.
Obsahově jsou jednotlivé kauzy známy, existují k nim kritické rozbory a více či méně silný odpor. To, co chybí, je ujednocený pohled na formu vládnutí, která k nám prostřednictvím těchto kauz přichází.
Svoboda na klíč
Shrňme nejdříve stručně čtyři hlavní příklady neoliberálního vládnutí, s jakými jsme se v nedávné době setkali.
Na prvním místě to je od roku 2001 existující a nyní vzhledem k boji o novelizaci exekučního řádu znovu diskutovaná instituce soudních exekutorů. Představují ideální formu neoliberálního vládnutí: kombinace státní moci nad lidmi a jejich majetkem (tedy nad tím, co z nich v dnešní společnosti lidi dělá), s pružností, efektivitou a vyvázaností z jiných než finančních ohledů, která je charakteristická pro podnikatele. Z moci úřední zabavují tito soukromníci to, co by stát, ta neefektivní mašina, zabavit nestihl či z nějakých ohledů na důsledky nechtěl. Počet evidovaných dlužníků se přitom blíží polovině populace; soudem nařízených exekucí jsou už nyní stovky tisíc.
Jinou podobu neoliberálního vládnutí nastoluje reforma zdravotnictví. Ústavní převrat byl v tomto případě posvěcen ústavním soudem, který se rozhodl, že zde není od toho, aby – řečeno převrácenými slovy Bible – zákon naplnil, ale aby jej změnil. Jak ale upozorňují kritici reformy, nejhorší není prolomení práva na bezplatnou péči, ale návrh toho, jak by zdravotnictví nově vypadalo. Direktivní sousloví „řízená péče“ znamená, že bez příplatku můžeme zapomenout na volbu lékaře, že pánem nad zdravotnictvím se mohou stát pojišťovny, které budou vybírat státem vymáhané povinné zdravotní pojistné a zároveň přemýšlet nad tím, jak z něj udělat soukromý zisk.
Další způsob neoliberálního vládnutí představili experti z ministerstva školství vedení bývalým politikem Unie svobody Petrem Matějů. Zatuchlé vysoké školy řízené staromódní samosprávou je potřeba provětrat a podřídit jasnějšímu vedení, řekli odborníci a přišli i s konkrétními návrhy: otevřít správní rady škol i školy samotné soukromému byznysu, který si bude moci mimo jiné platit některá místa profesorů a doktorandů. Omezit možnosti bezplatného vysokého školství a nakonec studium úplně zpoplatnit. „Zrovnoprávnit“ soukromé a státní vysoké školy bez ohledu na jejich roli ve společnosti.
S čtvrtým příkladem neoliberálního vládnutí přišel na jaře modrý magistrát Prahy. Jeho „akční plán“ boje s bezdomovectvím je ve skutečnosti plánem zapojit do práce s bezdomovci obnažené a brutální formy moci, jejichž ne příliš skrývaným cílem je vyštvat lidi bez domova z metropole. Počínaje obsáhlou databází, archivující na deset let informace o „sociálně slabých osobách“ včetně údajů o jejich zdraví, přes speciální jednotku městské policie, „čistící tým“, horkou linku, kam budou lidé moci bezdomovce udávat, až po terénní sociální pracovníky, kteří budou naprosto proti smyslu terénní sociální práce pomáhat policii a revizorům. Významnou změnu ale přináší akční plán i ve vztahu k nevládním organizacím: zrušením tradičních grantových řízení jim bere iniciativu při vymýšlení projektů a dává ji napříště pouze magistrátu, který bude sám plánovat, co je potřeba, a na sebou samým vymyšlené projekty vypisovat výběrová řízení. Občanská společnost tedy bude fungovat „na klíč“, podle zadání mocných.
Protestovat proti dešti?
Uvedené případy se pojednávají jako „konkrétní problémy“, které je třeba diskutovat samostatně a „věcně“. Každý poukaz k neoliberalismu a v posledku i každý poukaz k moci se z diskuse vylučuje jako něco nevěcného a zavádějícího, jako trapná ideologizace. Navzdory své věcné odlišnosti mají ale dané politiky čtyři společné vlastnosti: depolitizaci moci, propletení rolí, znormalizování odporu a ovládnutí veřejné diskuse natolik, že ta sama se stává jednou z forem neoliberálního vládnutí.
Depolitizace moci spočívá právě v tom, že dané projekty jsou prezentovány jako pouhá věcná řešení problémů. Jejich „věcnost“ přitom vychází z předpokladu přirozenosti kapitalistických vztahů ve všech sférách společnosti. Homo economicus, konstrukt vytvořený pro vysvětlení některých lidských interakcí, se stal svrchovaným pánem a vládcem nad celou společností a předobrazem každého reálně existujícího člověka. I sféry, které vybočují, jako zdravotnictví, školství, sociální péče, a sledují jiné hodnoty a motivace, se musejí přizpůsobit. Armáda lidových mudrců (kupříkladu na stránce blog.idnes.cz) pak pohotově ukřičí jakoukoli opozici poukazem k tomu, že ekonomické vztahy vzájemné výhodnosti jsou jediné přirozené, a tedy správné.
Politika vnímaná jako obnova přirozených vztahů tak není vlastně politikou, přesněji řečeno není politicky zpochybnitelná. Ony domněle přirozené vztahy se přitom opírají o zcela politickou moc, a to nejen tím, jak se prosadily, ale i způsobem svého trvání: soukromé pojišťovny budou nabývat zisk z povinně placeného pojistného, soudní exekutoři nemají status soukromé vymahačské firmy, ale rozsáhlé pravomoci garantované státem.
Depolitizace má zde především ten smysl, že podvazuje odpor. Stavět se proti těmto praktikám totiž v případě, že jsou nahlíženy jako něco přirozeného, dává asi podobný smysl jako protestovat proti dešti.
Velký konzervativní (a po jistou dobu také nacistický) filosof práva Carl Schmitt varoval před liberální depolitizací. Ta totiž, vytěsní-li politiku jako sféru moci a ovládne-li politický prostor domněle mimopolitickou dobrovolnou směnou a domněle politicky neutrálním právem (a domněle nepolitickou, technokratickou správou, mohli bychom dodat), nakonec povede k tomu, že se společenským skupinám, které se danými poměry cítí být poškozeny, vezme možnost legitimní artikulace nesouhlasu. Zákaz Komunistického svazu mládeže kvůli zpochybnění „práva na soukromé vlastnictví“, tedy pro politizaci domněle nepolitického majetku, jako by dával Schmittovi v tomto postřehu posmrtně za pravdu: soukromé vlastnictví výrobních prostředků nemůže být předmětem legitimního politického sporu, představuje prostě „lidské právo“. Kam až toto „lidské právo“ může zasahovat? Do moci nad péčí o pacienty a nad záznamy o nich? Do moci nad výsledky vědeckého výzkumu a možností jejich publikace?
Koho píseň zpívat?
Druhým významným rysem neoliberálního vládnutí je neústrojné propojování různých sociálních rolí, rozrušování dosavadních (byť i relativních) autonomií a splétání toho, co dosud mělo být odděleno. Opět zde může být pravzorem postava exekutora: veřejný činitel se soukromopodnikatelskou motivací je předobrazem partnerství soukromého a veřejného sektoru. Terénní sociální pracovník, který se ocitne v dilematu mezi povinností hájit zájem klienta a zadáním pomáhat policii a revizorům, je jiným případem téhož zmatení rolí. Další může představovat lékař v soukromé nemocnici: má šetřit více zdraví pacienta, nebo zisk vlastníka a zaměstnavatele? A před podobným dilematem se ocitne vědec, který je placen soukromou firmou a přitom objeví něco, co pro ni může být nepříjemné (např. jako zvýšení nákladů): mám udržet loajalitu k hodnotám poznávání a sdělování pravdy, nebo ke svému chlebodárci? Jsem především nezávislý odborník, nebo jen placený intelektuální nástroj?
Proplétání rolí se projevuje i na přístupu k autonomiím, které měly uchování charakteristik platných pro tu či onu roli bránit. Nyní se odbourávají coby překážky v dosažení efektivity: finanční, pochopitelně. Autonomní instituce jsou „neflexibilní“ a trpí řadou dalších protiekonomických hříchů; bude-li ale narušena autonomie vysokých škol a lékařského stavu právě tak, jako byla narušena autonomie vymáhání práva, kdo bude ručit za to, že po sledování původních funkcí univerzit a nemocnic zbude víc než vzpomínky?
Takový normální strach
Třetím aspektem neoliberálního vládnutí je normalizační patos a politický styl, s nímž se prosazuje. Netýká se to ale jen těch, kteří stojí v čele neoliberální karavany a s pohrdáním sledují štěkající psy opodál, zpochybňující jejich jedinou správnou cestu. Jde o celkovou atmosféru ve společnosti, na kterou již poukázalo několik autorů (naposledy Martin Škabraha v A2 č. 22/2008). Vesměs opominut ale zůstal ekonomický aspekt normalizace. Připomínat strach ze všudypřítomného zaměstnavatele jménem stát, strach o obživu a kvalifikovanou práci, který paralyzoval většinu společnosti a bránil jí v občanském angažování, by se v době ekonomické plurality a absence politických tlaků na zaměstnavatele zdálo být nepatřičné a naopak zpochybňující případnost paralely.
Ekonomický tlak však stále funguje, byť jinak. Tlak na obživu požírá v době zdražování víc a víc volného času, který by mohl být prostorem pro politickou angažovanost. Strach ze ztráty konkrétního zaměstnání vede k obavám mluvit o mikropolitice právě tohoto konkrétního zaměstnání, tedy přesně o tom, o čem by ten který člověk mohl vydat svědectví nejcennější a kde by jeho hlas byl zapotřebí nejvíce.
Pohádky kmotra Lišky
Čtvrtým rysem neoliberálního vládnutí je opanování veřejné diskuse do té míry, že slouží jako pokračování vládnutí jinými prostředky. Opět se voláním po „konstruktivní kritice“ vylučuje kritika zásadní, systémová. Diskuse tu není rovnocennou rozpravou – slouží jako účinná cesta ke kanalizaci politického konfliktu, kooptování opozice, vylepšení neoliberálních politik v detailech a k uchování jejich ideologického jádra.
Mistrem v této technice je ministr školství Ondřej Liška, schopný odprezentovat neoliberální návrh na ztržnění školství – a vzápětí odrážet námitky, že se jedná o neoliberální návrh na ztržnění školství, tím, že jde o přecitlivělou a ideologickou reakci. Vše je přece věcí veřejné diskuse, může nyní odpovědět na jakoukoli nepříjemnější a konkrétnější otázku. Arciže půjde o diskusi, v níž moc tahá za delší konec. „Bude záležet jenom na mně, jak rozhodnu,“ říká Ondřej Liška v reakci na otázku, jak se výsledky diskuse promítnou do návrhu zákona (v rozhovoru v A2 č. 28/2008).
Obdobný přístup má v mnohem tvrdší podobě i radní Janeček, který je politickým prosazovatelem akčního plánu bezdomovecké politiky. Na jedné straně vyzývá kritické nevládní organizace k diskusi a láká je slibem možných ústupků. Na straně druhé jeho spolupracovníci dávají najevo meze takové diskuse: slovy deníku Právo z 19. července 2008 „bude ze strany neziskových organizací třeba alespoň rámcově koncepci města přijmout“. Nesouhlaste si, holoubkové, ale v mezích „konstruktivní kritiky“, vylepšováků koncepce, jíž bude vévodit náš politický záměr.
Veřejná diskuse je tak za podmínek neoliberálního vládnutí politickou mucholapkou: naláká hodné pilné včeličky s konstruktivní argumentací, aby je chytila do pasti „rámcového přijetí“ toho, s čím nesouhlasí – a aby nositel politické moci tuto moc včas „outsorcoval“ někam, kde bude mnohem obtížnější ji kontrolovat: do správních rad, soukromých pojišťoven, k exekutorům nebo na rozptýlený mechanismus veřejné správy.
Radikální autonomie
Slova se v neoliberálně inscenované veřejné diskusi odkrývají ve své bezmoci a ukazuje se, že mnohem více než na slovech záleží na mocenských vztazích mezi nimi. Vrátit slovům kritiky smysl v časech neoliberálního vládnutí nemůže pokorná a konstruktivní diskuse s mocnými, aťsi plná věcných připomínek a platných argumentů. Může toho dosáhnout pouze společenský protest – a s ním spojená slova radikální kritiky. Tak jako se neoliberálové nebojí odvážných společenských projektů a sociálněinženýrských experimentů, neměli by se ani jejich odpůrci bát odvážných a radikálních slov při jejich kritice, přesto, nebo přesněji řečeno právě proto, že jsou tato slova předmětem mocenského vyloučení. Jsou-li v Česku stále tabu slova jako třída, nejenže tím ztrácíme jeden z klíčových nástrojů analýzy dopadů reforem i možné dynamiky odporu proti nim, ale jejich nepoužíváním rovněž přitakáváme nadvládě některých slov a popisů světa nad jinými.
Odpor proti neoliberálnímu vládnutí by se rovněž neměl chytit do pasti identifikace s politickou opozicí. Nejen proto, že tato opozice je opozicí jen na té nejpovrchnější úrovni a jinak je v zajetí týchž údajných nezbytností, které diktují dnešní politiku. Důležité je rovněž to, že hnutí za zachování alespoň relativní autonomie jednotlivých složek společnosti by samo mělo být autonomní, přičemž přílišným překrytím se současnou politickou opozicí může ze svého tématu udělat pouhou položku pro politický kšeft v budoucnosti, nebo záminku pro nové druhy vládnutí, které možná budou méně neoliberální, ale mohou obsahovat stejně nebo více paternalismu, nadvlády a kontroly. Oprávněný odpor k neoliberálnímu vládnutí může vést k odklonu od celého liberálního konsensu charakteristického pro období po listopadu 1989. To může sice smést nejeden mocenský projekt i nejednu agresivní pověru, jaká je v onom soudobém konsensu obsažena – zároveň to ale může přinést nové formy nadvlády, proti nimž bude třeba právě tak vystoupit se společenským protestem.