Zdá se, že někteří lidé si vzali až příliš k srdci představu, že by nás historie měla vychovávat. Zatímco Mirek Topolánek využil výročí února 1948 k vymítání odpůrců změn klimatu, některá média historizují způsobem, který vede ke zkreslujícímu pohledu na dějiny a přináší i pochybná politická poučení.
Nadměrné zdůrazňování role velkých osobností (zejména těch v čele komunistických stran) bylo jedním z poznávacích znamení stalinismu a rovněž jedním z dokladů, že se zcela odcizil svým marxovským počátkům. Je paradox, že tento přístup po stalinistech zdědili i ti, kteří by se s jejich odkazem chtěli vyrovnat – antikomunisté. I oni zdůrazňují roli jednotlivých komunistických vůdců. Úměrně s tím, jak se je snaží portrétovat jako obzvlášť odporné zloduchy, poukazují zároveň na jejich moc, schopnosti a důležitost. V důsledku přejímají přístup stalinistů – stejně jako oni kladou nekritický důraz na význam vůdčích osobností.
Gottwaldovo jubileum?
Nejčerstvější příklady takového přístupu nám přineslo šedesáté výročí února 1948. Pokud si někdo koupil osmé letošní číslo týdeníku Respekt, nemusel poznat, že se tento prestižní týdeník snaží své čtenáře připravit k výročí „vítězného února“. Naopak ho mohlo napadnout, že se asi blíží jubileum narození či úmrtí „prvního dělnického prezidenta“ – právě Klementu Gottwaldovi byl totiž věnován hlavní tematický materiál i anketa v čísle. Důvody únorového převratu totiž patrně nespočívají ve změnách společenských mentalit a klimatu, v geopolitické situaci či v jednání různých kolektivních aktérů. Odpověď najdeme namísto toho v životním příběhu jednoho politického vůdce – alespoň podle pophistorického přístupu týdeníku Respekt. Tak to doslova stojí v perexu článku: „V příštím týdnu uplyne šedesát let od komunistického převratu v Československu. Proč k němu došlo? Odpověď nabízí příběh muže, který ‚únor 1948‘ rozhodující měrou zařídil – Klementa Gottwalda.“
Tak už to nejspíš v československých dějinách chodí. Událost, která se týkala 14 milionů lidí, prostě „zařídil“ jeden politik. Abychom pochopili důvody únorového převratu, musíme především znát rodinné peripetie Klementa Gottwalda. V rozsáhlém článku nám pochopitelně Marek Švehla popíše i politické aspekty Gottwaldova působení, ostatně jeho text (asi proti vůli autora) může vést i k jistému respektu vůči popisované postavě, muži, který se z problematických a chudých rodinných poměrů dokázal vymanit pílí a studiem a stát se nakonec až vítězem v zápase o moc a prezidentem...
Snad i z obav před nezamýšlenými důsledky svého článku má autor potřebu zdůraznit, že Gottwald byl „nejhorší postava československých dějin“. Těžko říct, odkud se bere a čím se ospravedlňuje snaha poměřovat historické postavy na ose od nejlepšího k nejhoršímu. Jako kdyby se unikátní historičtí jednotlivci dali převést na společného jmenovatele a poměřit jako čísla. Avšak i pokud na chvíli odhlédneme od nesmyslnosti takového srovnávání, zbude nám podivnost tohoto konkrétního hodnocení. Skutečně byl nejhorší postavou ze všech Gottwald? Mnozí upozorňují, že větší podíl na teroru, který nakonec dopadl na něj samotného, měl Rudolf Slánský. Vyvinil jej snad jeho tragický konec? Ale především – co kolaboranti s nacismem? Moravče, Ryse-Rozsévači, vězte, že jste skončili až druzí. Primát zla si z československých dějin odnesli podle Respektu komunisté a diabolizace jejich vůdce zde představuje vhodnou příležitost, jak to podtrhnout.
Stalinismus v nás
Aby Gottwalda nebylo málo, ptá se Respekt čtyř autorů historické literatury, proč stále ještě nemáme jeho životopis. Zatímco jiní autoři upozornili Respekt po právu, že v naší historické literatuře jsou mnohem podstatnější bílá místa, s nejzajímavější odpovědí přišel Pavel Kosatík, autor celé řady životopisných knih: „dobrá kniha… není možná bez porozumění pohnutkám a to zase předpokládá objevit v dotyčném svoje vlastnosti. Náš dosavadní ‚rozchod‘ s komunismem je neupřímný v tom, že… pomíjí fakt, že mentalita této strany… se dávno rozlezla do okolí, a především je v určitém smyslu vlastní každému člověku.“
Kosatíkova kritičnost je namístě. Ostatně sama představa médií, že veřejnost má prostřednictvím novinářů jaksi úkolovat a kontrolovat historiky a tlačit je do určitých témat, rovněž v jistém smyslu odráží minulorežimní přístup k vědě. Takový postoj má dopad na kvalitu historické práce, psané pod společenským tlakem nebo přinejmenším v reakci na společenská očekávání. Názornou ukázku může představovat kniha Václava Vebera Osudové únorové dny, vychválená Petrem Zídkem v Orientaci Lidových novin jako překonání postkomunistické mizérie v psaní o minulém režimu, jejímž představitelem mu je Karel Kaplan. Zatímco jemu přisuzuje „zoufalé literární zpracování“, Veber prý „píše čtivě“ – dokladem toho patrně mají být neustále protahované věty, z nichž kupříkladu jedna na straně 241 má 13 řádek a tvoří samostatný odstavec.
Veberovo „čtivé psaní“ je ale především psaní sklouzávající k žurnalismu, často mísící historickou analýzu s politickým poučováním. Těžko říct, zda například při četbě analýzy Beneše potřebujeme autorovy politické soudy o škodlivosti dlouhého působení politických vůdců pro demokracii. Zaujetí pro politicky domněle správný přístup vede Vebera v jeho knize k ahistorickým přístupům. Například jej „(t)rochu překvapuje, že dobový tisk nekomunistických stran (…) neměl pro banderovce žádné pochopení“ (s. 145). Jako kdyby snad šlo dva roky po porážce nacismu a osvobození většiny československého území sovětskou armádou očekávat „pochopení“ pro nacistické spojence bojující proti SSSR, navíc zodpovědné za válečná zvěrstva na civilistech. Stejně tak ahistorické je autorovo poučování v úvodu kapitoly o samotném převratu, že demokraté musejí pochopit, že s komunismem se spolupracovat nedá a že „jediným řešením je odmítnout jej jako celek“ (s. 238). Ač se jedná o knihu o roce 1948, autorovo zobecněné užívání pojmu a obecně poučovatelský jazyk svádí k myšlence, že mu jde o komunismus jako celek. Patří do toho tedy i eurokomunismus či komunisté ve vládě v indickém státě Kerala? Je rovněž otázkou, zda má být historické dílo ukončeno přetištěním zákona o protiprávnosti komunistického režimu, jako kdyby tento zákon nějak přispíval k pochopení popisovaných historických dějů. Chybí již jen citace zákona „Edvard Beneš se zasloužil o stát“... Při vší úctě k autorovým jiným textům i k pramenné základně a historické práci odvedené na tomto textu působí citované pasáže jeho knihy spíše jako doklady škodlivosti společenské poptávky na kvalitu historické práce.
Způsob, jakým se letos převážně připomínal únor 1948, byl ale nešťastný i z politických důvodů. Snižování významu ideového klimatu, neochota pochopit atmosféru doby a vnitřní svět jednotlivých aktérů, a naopak zdůrazňování významu velkých osobností, velmocí v pozadí a policejních složek působí jako výzva k rezignaci na jakoukoli aktivitu ve společnosti. Záleží-li jen na politických vůdcích, zájmech velmocí a policejních aparátech, nemá smysl se o cokoli snažit, rozhodnou si to vždy ti druzí. Je jistým paradoxem, že antikomunisté patrně chtějí propagovat občanskou aktivitu, svými popisy komunistického „zla“ od ní ale ve skutečnosti demotivují.