Česká televize začne 3. září 2007 vysílat pravidelný pořad Historie.cs, věnovaný moderním česk(oslovensk)ým dějinám. Otázka je, jakou roli mohou v dnešní době televizní dějiny hrát.
Nový pořad Historie.cs, připravovaný redakcí aktuální publicistiky, má – podle prohlášení České televize na tiskové konferenci – upoutat pozornost zejména mladých lidí k historii. Vystoupení moderátora, pamětníků či lidí jinak spojených s historickým tématem bude bohatě podkreslováno archivními záběry a kombinováno s dobovými pořady. Vše se bude dít za spolupráce s renomovanými historickými pracovišti, jež zaručí vysokou odbornou úroveň pořadu. „My tady v našich rychlých útvarech máme historii rádi,“ komentoval dějepisecké zaujetí aktuálních publicistů poněkud rozverně ředitel zpravodajství ČT Zdeněk Šámal.
Čí dějiny?
Název projektu je snahou (na Kavčích horách by si měli přiznat, že poněkud topornou) upoutat teenagery; zároveň ale poukazuje k velmi podstatné a často opomíjené okolnosti – moderní české dějiny jsou ve své rozhodující části zároveň dějinami slovenskými. Je třeba ocenit, že to autoři pořadu vzali v potaz a navázali spolupráci i se slovenskými historickými institucemi. Lze jen doufat, že patnáct let po rozpadu společného státu se nebude opakovat jev častý u československých projektů, kdy česká složka je univerzální, podstatnou, centrální, dějinnou, zatímco Slovensko představuje trpěný přívažek – partikulární, druhotný, lokální, schopný v československých dějinách s velkým D jedině dělat problémy.
Připomínat společnou československou minulost nebude jednoduché. To naznačuje už jen fakt, že v jednom z nejbližších dílů, věnovaném Masarykovi a tradici prezidentství, již založil, vystoupí oba prezidenti ČR, zatímco o případné účasti slovenských prezidentů nepadlo slovo. České dějiny představují ve dvacátém století příběhy často velmi bolestného soužití též s českými Němci, Židy, Romy… Uvidíme, jak s touto problematikou soužití relace naloží.
Dějiny pro koho?
Z dostupných přípravných materiálů o projektu Historie.cs se totiž zdá, že pořad neproblematicky počítá s existencí jakéhosi kontinuitně existujícího moderního českého národa, jdoucího cestami osudových osmiček (a jedné devítky na závěr) po trnité, ale souvislé cestě k demokracii a svobodě od útlaku a cizí nadvlády. Tak například se píše v prezentaci pro novináře, že „s otázkou, co s prominenty či oběťmi minulého režimu, jsme se potýkali už v letech 1918, 1945, 1968, 1990“, jako kdyby se jednalo o totožné dilema, jako by šlo o jednu otázku – a především jako by zde existovalo jedno kontinuitní české My.
Žádný český národ přitom sám o sobě neexistuje, je už od časů obrozenců soustavně vytvářen. Jedním z klíčových nástrojů jeho vytváření je vyprávění dějin. Jestliže se v 19. století a v první polovině století dvacátého rekonstruovala slavná národní minulost povýtce ze středověku, nyní se objevuje potřeba obnovovat českou národní kolektivitu něčím aktuálnějším, stmelit ji odmítáním některé minulosti a oslavou jiné. I v dnešní době je nutno – byť třeba mírně kriticky – převypravovat mýtus o tatíčkovi Masarykovi, i dnešní doba musí vykládat nové příběhy a připomínat lidem, jak by si historické události měli zhruba pamatovat. Jako asi každá doba a každý národ.
Dějiny – proč a jaké?
Moderátor pořadu a publicista Vladimír Kučera se na tiskové konferenci k pořadu mimo jiné vyjádřil, že nemá „ambici, aby se v těch pořadech historie vysvětlila, osvětlila či vyřešila, já bych byl rád, kdyby si lidé uvědomili, že vůbec nějaká byla“. Skutečnost je však právě opačná, české prostředí je přehistorizováno. Vznik nového historického ústavu se (právem) stal předmětem ostrého politického sporu a nakonec parlamentního střetu mezi pravicí a levicí. Snad každý měsíc se na stránkách tisku objeví nějaká aféra týkající se spolupráce jisté celebrity s tajnou policií minulého režimu (ostatně i na toto vpravdě historické a nebulvární téma prý v pořadu dojde řada). Historie je u nás prostřednictvím zjednodušujícího výkladu (demokracie = dobro, komunismus = nacismus = zlo) důležitou složkou soudobé ideologie… Záhodno by tedy bylo, aby si (přinejmenším někteří) lidé uvědomili, že vůbec existuje nějaká současnost.
Do televizní dvaapadesátiminutovky se sotva vejdou velmi zajímavé výzkumy některých historiků týkající se hospodářských a kulturně-sociálních dějin; ani avizované nejbližší díly tomu nenasvědčují. Televize jako médium a omezený prostor pro sdělení mohou výrazně nahrávat „akčním“ tématům, vysoké politice a známým tvářím, což může porozumění dějinám někdy též překážet. Formát pořadu bude svádět k morálním a moralizujícím hodnocením, jež z historie dělají dějiny křivd, které spáchali zlí lidé, případně zlé ideologie lidem a ideologiím dobrým. Těžko říct, kam bychom se dostali, kdybychom s podobnou moralistní výzbrojí posuzovali většinu látky učebnic dějepisu.
Naše Národní Dějiny, a navíc dějiny nové a soudobé, to je ale přece něco úplně jiného. Musíme se z nich především dozvědět, „jací jsme“ a „proč jsme takoví, jací jsme“ (slovy vedoucího projektu Čestmíra Fraňka). Jsou především nástrojem našeho kolektivního narcismu – a ten potřebuje „naši, tedy českou“ minulost právě tak jako televizi. Protože máme, svým dílem vytváříme a nejspíš potřebujeme obojí, budou se na nás z obrazovek České televize linout takové české dějiny, jaké si zasloužíme…