Jaká je pozice „politického umění“ na české scéně a jak souvisí nebo se míjí se skutečným aktivismem? A proč je třeba umění „repolitizovat“? Autor analyzuje situaci na příkladu aktivit skupiny Pode Bal, včetně jejího posledního vystoupení v pražské Galerii Gambit.
Zhruba před dvěma měsíci jsem s jednou známou projížděl tramvají podél Letenské zdi, na které byl právě prezentován projekt Flagelanti skupiny Pode Bal (již v současnosti tvoří Antonín Kopp, Petr Motyčka a Michal Šiml). Když jsme si vyměňovali dojmy z této realizace, známá řekla něco v tom smyslu, že „i tato poloha je v umění potřebná“. Docela dobře tak pojmenovala pozici, jakou zaujímá Pode Bal v obecném povědomí o současném českém umění: zdá se, že uspokojuje určitý typ poptávky, která se na umění „také“ váže – poptávky po angažovaném umění, jež atakuje veřejný prostor a konfrontuje široké masy s palčivými problémy či utajovanými traumaty. V souvislosti s tím je na místě položit si pár obecných otázek: Nakolik silná je takováto poptávka v českém prostředí? Jaká podoba uměleckého aktivismu je tomuto prostředí adekvátní? V čem vlastně spočívá kritičnost umění? Aktuálním podnětem pro tuto reflexi je výstava Pode Balu s názvem Lety, která se ve dnech 13.–29. 9. 2006 uskutečnila v Galerii Gambit.
„Repolitizace umění“ na objednávku
To, co se běžně chápe jako angažované umění, tedy umění spojené s přímou reakcí na aktuální společenské problémy, mělo a stále ještě má v českém prostředí spíše okrajovou úlohu. Za minulého režimu, kdy jeho postupy a témata uzurpovala státní moc, aktem rezistence v kulturní oblasti se logicky jevilo vzdání se sociálních či politických témat a obrat k autonomii umění. Angažované umění znovu nabývá na aktuálnosti až po roce 1989, kdy apolitičnost a individualismus se stávají dominantními rysy společnosti, novou formou pasivity doprovázející hegemonii trhu. Postupně začíná být zřejmé, že kritický umělecký postoj v daných souvislostech musí získat podobu přímého apelu ke konkrétním společenským tématům, a začíná se volat po „repolitizaci“ umění. Skupina Pode Bal, která se představila v roce 1998 s aktivistickou kampaní Prohibice parlamentu, reagující na novelu drogového zákona, tak svým vznikem zaplnila mezeru v české umělecké produkci.
Jak dokládají sami členové skupiny, úspěch prvního projektu je přesvědčil, aby i nadále společně uváděli na českou scénu politický rozměr. Mezi nejznámější projekty Pode Balu patří výstava Malík urvi (2000), na níž prezentovali portréty veřejně činných osobností ve spojení s údaji o jejich spolupráci s minulým režimem. Nesouhlas s výroky ředitele Národní galerie dostal podobu akce Institucionalizované umění z roku 2002, kdy nalepili cihlu na sklo výlohy Veletržního paláce. V témže roce se v rámci výstavy PolitikUm přes zákaz policie pokusili vyvěsit transparent s nápisem Zimmer Frei na nádvoří Pražského hradu. V projektu Lidé lidem umístili absurdní žádosti o pomoc do veřejných dopravních prostředků a do ulic. V reakci na rozhodnutí parlamentu o nedotknutelnosti Benešových dekretů odhalili pomník Edvarda Beneše s českou vlajkou namalovanou na obličeji (Věrní zůstaneme, 2002). V projektu Konverze (2005) zapojovali loga globálních firem do kulturních artefaktů islámského světa. Na flagelantská trička s nápisem „Jsem českej srab, kterej čuměl, když nakládali Židy, hajloval náckům, mával komoušům a pak chtěl jistotu desetinásobku“ (2005) navázal letošní projekt Flagelanti (viz A2 č. 25/2006) s fotografiemi sedmi dětí nesoucích na krku tabule s nápisy, jako například: „Už nemusíte trpět, že jsme zavírali Romy do koncentračního tábora. Budu trpět za vás.“ Tématu romského koncentračního tábora se dotýká i aktuální výstava Lety v Galerii Gambit. Skupina Pode Bal si vyjela na plenér do okolí Let u Písku a vytvořila zde idylické studie krajin ve sladké středoškolské manýře.
Strategie konformity
Členové skupiny se původně nepohybovali ve „volném umění“, nýbrž přišli ze sféry grafického designu a reklamní tvorby. Jejich devízou od počátku byla strategie „demarketingu“ či antireklamy („subvertizing“), při níž jsou jednoduchým posunem odhalovány skryté mechanismy komerční či politické manipulace. Tato strategie se sice dnes běžně uplatňuje v komerční sféře, zároveň však spojuje svět reklamy s formalistickou představou sebekritičnosti umění. Umění může být kritické „o sobě“, když používá vlastní výrazové prostředky neotřelým způsobem, a tak obrací pozornost k těmto prostředkům samotným. Tím brání, aby bylo se samozřejmostí nahlíženo jako pravdivé „okno do světa“, a odkrývá, že je pouhým zprostředkováním, promluvou „o světě“, determinovanou intencí mluvícího a možnostmi jazyka, v němž je nesena. Oproti jemnosti a esoteričnosti sebekritiky autonomního umění, využití obdobné subverzivní strategie v oblasti reklamy a propagandy obvykle nesahá nijak zvlášť hluboko. Nad bezprostřední čtení reklamního sdělení se jakoby staví jedna vrstva navíc. Na první pohled se zdá být vše jasné, na druhý pohled odhalujeme cizorodý prvek, který převrací původní smysl. Třetí pohled se už nekoná, protože je nám opět vše jasné. Vymezujeme-li úkol angažovaného umění jako přímý apel ve vztahu ke konkrétnímu problému, pak by mohlo být vše v pořádku. Pokud bychom si však troufli chápat „angažované umění“ poněkud hlouběji, jako zásadní aktivizaci vnímatele v celkovém postoji ke světu a k jeho zobrazením, pak je to zoufale málo. Proto výtvory postavené na jednoduchém otočení běžných reklamních postupů, což je případ většiny výstupů Pode Balu, sice mají své legitimní místo ve světě umění, sotva však bychom mohli říct, že jsou aktivistické či kritické „jakožto umělecké výtvory“, tedy v tom, jak nakládají s jazykem umění a s obrazy ve společnosti vůbec. Pravda, poslední projekt Lety opouští obvyklou oblast intervencí Pode Balu (reklama a veřejný prostor) a problematizuje jeden z klasických žánrů výtvarného umění, produkuje však podobně krátkodobý efekt jako jiné práce skupiny. Poté, co s přihlédnutím k názvu výstavy identifikujeme všudypřítomnou stavbu v pozadí krajin jako kontroverzní vepřín, řekneme si „Aha!“, odškrtneme čárku v seznamu uvědomělých kulturně-společensko-kritických požitků, a už odcházíme Mikulandskou k Národní třídě, pak za roh, kolem pamětní desky obětem 17. listopadu, směrem k Tesku koupit si párek v rohlíku.
Experimenty s jazykem umění jsou Pode Balu na hony vzdálené, tudíž je zřejmé, že kritický aspekt tvorby nespočívá ani tak v metodách, jež skupina uplatňuje, nýbrž spíše v palčivých společenských tématech, která volí. Řada jejích akcí skutečně vyvolala nelibost nebo byla dokonce zakázána, jako v případě zmíněného vyvěšení nápisu Zimmer Frei na výstavě PolitikUm. Instalaci pušky ve veřejném prostoru (Serial Sniper, 2003–2004) bylo jednou nutné záhy odklidit, podruhé vůbec nebyla povolena. Podíváme-li se však blíže na problémy, jež tito odvážní aktivisté tak nesmlouvavě odhalují, zjistíme, že propast mezi jejich kritickým postojem a většinovým společenským míněním je poměrně mělká – spíše jde o takovou jemnou prohlubeň. V otázkách, v nichž se stavějí do opozice ke stanovisku vlády, a tedy i k názoru většiny společnosti (kriminalizace měkkých drog, Benešovy dekrety), nejsou žádnými prozíravými solitéry, nýbrž vyjadřují pohled stále docela početné, i když třeba menšinové části veřejnosti. Členové Pode Bal testují rozdíly reakcí na symboly komunismu a nacismu, přičemž působí zdánlivě provokativně, vůbec však nezpochybňují protidemokratický fakt cenzury (ReAction Painting, 2005). Nejsou ani trochu kontroverzní, když se účastní celospolečenského honu na čarodějnice, které se v minulosti zapletly s StB (Malík urvi).
Pode Bal se především razantně staví proti nejrůznějším „extremismům“, ať už pravicovým či levicovým, a odsuzuje je z pozice jakési apolitické a zdánlivě neideologické normality. Právě proto však ataky nemohou nikdy dosáhnout na úroveň skutečného politického aktivismu, který je nevyhnutelně ideologický a útočí na samotné principy nepřátelské ideologie, nikoli jen na její, povětšinou marginální, extrémní polohu.
Co je potřeba udělat?
Celkový pohled na tvorbu Pode Balu ukazuje spíše sled reakcí na víceméně nahodilý soubor podnětů, které se zrovna nabízely, než dlouhodobou angažovanost v nějaké otázce. Anglické slovo „engagement“ se překládá jako „zapojení“, „závazek“ či „povinnost“. V práci Pode Balu lze vidět frivolní hru s rolí umělců-aktivistů, nikoli však skutečně angažované umění – to by mělo být spojeno s konkrétním dlouhodobým programem, se zaujetím jasného politického, ne-li životního postoje, s odvahou odevzdat svou tvorbu službě nějakému mimouměleckému účelu, a tedy kompromitovat její výsostný status umění. Uvažujeme-li podle těchto kritérií, musíme si ovšem přiznat, že nic takového jako angažované umění či umělecký aktivismus v českých zemích neexistuje. Otázka pak zní, zda je u nás „repolitizace“ umění vůbec možná. Za nesporné však považuji, že je nutná. Definujeme-li politický postoj jako odpovědnost, již si individuum svobodně ukládá ve vztahu k celku, v němž žije, a chápeme-li umění jako prostředek sebeporozumění, tedy jako možný způsob, jak individuum dospívá ke svobodě, pak jsou umění a politika vnitřně neoddělitelně spojeny. Skutečné „politické umění“ by však potom mělo být něco zcela jiného, než je barvotisková parodie na angažovanost, jakou produkují chrabří art-direktoři ze skupiny Pode Bal.
Autor vystudoval FHS UK.