V roce 2002 jsem přemýšlel o vydávání neznámých, ale talentovaných umělců ze zemí mimo Evropu a USA. Tito umělci nemají příležitost vydávat svou hudbu tak, aby zasáhla i trh v jiných zemích. Takže jsem je zkrátka chtěl vydat já. Byl to Fitz Ellarald z Ruska a srbští Činč. Znám je přes své přátele.“
Tak nějak začala vydavatelská pouť Yoshia Machidy, skladatele a hráče na steel-drum. Jeho sympatický „jednomužný“ label je typickým dítkem opozice vůči kulturním diktátům do sebe uzavřené japonské experimentální scény, plné přísné žánrovosti a definovaných pravidel. „V Japonsku je problém s žánrově vymezenými hudebními obchody,“ říká. „Jsou rozděleny stylem: tohle je od Japonců – tohle je od cizinců. Je to nesmysl. Pokud jde o skutečný folklor, není to problém. Pokud jde o hudbu bez hranic, je to problém Japonska.“ Tituly jeho vydavatelství proto spojuje touha hledat mimo stylové idiomy a patřičně nabroušenou image. První album urbánního elektronika Fitze Elleralda vydal podle svého předsevzetí, před opozdivšími se srbskými Činč však stihl vydat svou desku Infinite Flowers, kde své virtuózní improvizace na steel-drum doplňuje elektronikou. Tématem alba jsou květiny, stejně jako u letošní dvojky Naada, nahrané už jen na amorfon – touto složeninou adjektiva „amorfní“ a přípony „fon“ nazývá Machida svůj hudební nástroj, který si po vzoru latinskoamerických hráčů sám vyrobil vyklepáváním a trpělivým laděním plechu (často se používají seříznutá dna barelů) nad ohněm. Pro své improvizace se inspiruje analogií tvaru květin a steel-drumu i dílem hudebních skladatelů dvacátého století – Arvo Pärtem či slavnými Vexations Erika Satieho. K dennímu snění je málo vhodnějších opusů než Naada.
Estetika versus gender
Alba Amorfonu vycházejí z důvodů financí a nastavení trhu ve formátu CD, svou lásku k vinylům Machida kompenzuje alespoň papírovými kapsami, v nichž se cédéčka ukrývají – mají tvar čtverce o straně 13,5 cm a tváří se jako zmenšené verze obalů na dvanáctipalcové desky. „Když jsem byl student, koupil jsem si jako svou první desku Radioactivity od Kraftwerk. Samozřejmě na vinylovém LP. Od té doby mám vinyl moc rád. Býval jsem velkým sběratelem pirátských alb Joy Division, také jsem sbíral funk, soul, experimentální hudbu… Ale časy se změnily. CD je mnohem praktičtější formát pro trh. Abyste si alespoň trochu užili vinylový formát, používáme speciální papírové obaly jako miniatury vinylových obalů. Všechny obaly dělám já s použitím materiálů od umělců. Obaly alb s experimentální hudbou jsou většinou vážné, ale já se snažím dělat je hezčí a popovější. Většina příznivců experimentální hudby jsou muži a já chci tuhle situaci co nejvíc změnit. I ženy přece může experimentální hudba bavit. Myslím, že design je důležitým klíčem k obsahu. A ženy mají rády pop a hezký obal víc než nějaký vážný návrh. Snažím se od dívek v mém okolí získat co nejvíc názorů na své návrhy.“ V žádném obalu nechybí menší překvapení – samolepka, malý booklet…
Geografie versus poezie
Některé tituly Machidova labelu jsou vskutku pozoruhodné: jejich prostřednictvím lze zkoumat, co se jeví exotickým v exotických krajích. Občas si při poslechu můžeme připadat jako hlavní hrdina Ecova románu Baudolino. Když Baudolino dorazí do bájných exotických končin, v nichž se sice opravdu setká s jednonožci, bezhlavci, ušatci, jednorožci, Hypatiemi i gryfy, ale jinak je nucen své informace pořádně redukovat, překvapí ho dychtivé otázky jáhna Jana, který si bájné západní kraje představuje následujícím způsobem: „Zeptal se jich, existuje-li opravdu země zvaná Enotria, kde roste strom, z něhož prýští nápoj, který Ježíš Kristus proměnil ve vlastní krev, je-li tam chléb jen na prst silná placka, která se ale den co den při kohoutím zakokrhání zázračně nadme, aby nakonec nabyla podoby pružného a měkkého plodu se zlatavou kůrkou...“ (překlad Zdeňka Frýborta). Machida je sice se západními hudebními scénami poměrně obeznámen, zlatá žíla, na kterou narazil a již zatím těží zcela sám, jako by odpovídala výše citovanému zkreslení. Řeč je o srbské folkové skupině Činč a krajanech, „hardcorovému pěveckém sboru“ Horkeškart. Jejich nijak objevná produkce Machidovi učarovala a spatřuje v ní nemalé kouzlo. Činč na jeho značce debutovali a zcela nedávno vydali i druhé album. Zatímco debut Shine Of Wot? je celkem utahaná kolekce popěvků za typicky drnkacího doprovodu, novinka Polyphonic Poetry kromě původního materiálu přináší i zhudebnění několika kusů evropské poezie, vždy v originálních jazycích – zazní kus Baudelaira v kombinaci s karate terminologií, Goethe, Rabelais, Villon i Máj Karla Hynka Máchy. Sugestivní klenot českého romantismu je, stejně jako ostatní jmenovaní, přetaven v dívčím hláskem vesele přednášený popěvek ve skočném tempu, s brumlí, sólem na kazoo a silným přízvukem. Live In Solitude pěveckého sboru Horkeškart – tělesa, které koncertovalo po Evropě původně v rámci protiválečných akcí – přináší živelně zpívané srbské pracovní písně (Nabrusme kosy!) i například coververzi kraftwerkovské Antenny. Koncertní záznam i s průvodním slovem je spíše dokumentem než plnohodnotným albem. Je zřejmé, že mezi Slovanstvem existují nuance, které Machida zkrátka nedokáže odhadnout.
Pediatrie versus utopie
Revolučnost jeho vydavatelství tkví jinde – v hudbě pro děti a v hudbě dětí, jak dokládají dva výběry, které Amorfon vydal před rokem, resp. dvěma lety. Starší z nich, Music For Baby!, je postaven na myšlence, že malá děťátka (u maminky či novorozená) musí být dosti citlivá na to, aby ocenila i jinou hudbu než tu, která je opatřována nálepkou „dětská“. Machida proto oslovil jedenáct hudebníků a seskupení (včetně celé své stáje); vznikl tak tucet svěžích miniatur, například od DAT Politics nebo avantgardních turntablistů BusRatch, spoléhající na to, že děti určitě baví i jiná „relaxační hudba“ než přeslazené výběry klasické hudby. Lehkonohá kompilace spojuje folk, komorní hudbu i urban electronics a je neodbytně chytlavá.
O rok mladší výběr Kindermusik jde ještě dál, jak napovídá podtitul Hudba improvizovaná dětmi. Každému z deseti umělců bylo během nahrávání méně než půldruhého roku, instrumentář sólových improvizací sahá od hraček a hlasu až k elektrickému pianu, kombinaci varhan a magnetofonu či sitáru. Nechybí ani steel-drum. Milujících rodičů, kteří nahrávají pokusy svých ratolestí, zná každý určitě spoustu, zde přítomná desítka opravdu „neidiomatických improvizací“ (termín, který razil legendární kytarista a improvizátorský guru Derek Bailey) je nadobyčejně hudební a poslouchatelná – když malá Alyssa Elliottová objeví, že elektrické piano má přednastavené automatické bicí, dojde i k experimentálním výbojům a z vybrnkávání se stane smršť měnících se rytmů a držených souzvuků. Kolik zárodků budoucích alternativních hudebníků Machida tímto výběrem obsáhl, lze zatím jen stěží odhadnout.
„Mou oblíbenou hudbou je hudba, kterou jsem dosud neslyšel. Neslyším hudbu, kterou píši: píši, abych slyšel hudbu, kterou jsem ještě neslyšel“, tak zní citát Johna Cage, který Kindermusik uvádí. Firemní filosofie, jak ji Yoshio Machida poodhaluje následující úvahou, na tomto výběru našla svůj první vrchol. „Je-li věc zcela dokončena, nenese v sobě už žádnou možnost. Já bych ale rád představil něco ,mezi‘. Třeba žánr, který je mezi alternativní hudbou a world music… Pro mě je možnost velmi důležitá… Chci vyjadřovat možnosti, vztahy a synergické křížení kultur. Cesta není vždy rovná, někdy je pěkně zahnutá. To je přirozené. Doufám, že díla, která vydávám, budou fungovat jako prvky, které dokážou změnit pohled lidí…“
Autor je zástupce šéfredaktora časopisu HIS Voice.