Bílý dům a některá americká média se snaží voliče přesvědčit, že mají USA nového prezidenta.
Jedním z pořadů americké veřejnoprávní televizní stanice C-SPAN je také program nazvaný Poznámky o knihách (Booknotes), jehož moderátorem je už řadu let Brian Lamb. V lednu 2005 s ním k jednomu stolu zasedl také prezident George W. Bush. Když se ho Lamb zeptal, kolik toho za den asi přečte, odpověděl: „Přečtu, no, sakryš, řekl bych snad 10 různých zápisů, které mi předkládají spolupracovníci.“ Poté, co Lamb objasnil, že měl na mysli především knihy, vysvětlil Bush: „Čtu, myslím v poklidný večer, asi 20 až 30 stran“ – a začal pak vysvětlovat svůj nabitý denní program.
Vzhledem k této příhodě bylo trochu překvapením, když letos v srpnu zahájil Bílý dům propagační kampaň, jež měla veřejnost přesvědčit, že je prezident Bush opravdu hltavý čtenář, který zvládá obtížné texty na jeden zátah. Začalo to tím, že z Bílého domu sdělili, že na seznamu knih, které by chtěl prezident v létě přečíst, byl i existencialistický román Alberta Camuse Cizinec. Tiskový mluvčí Tony Snow skrblil podrobnostmi, nicméně novinářům řekl, že prezident „shledal knihu zajímavou“. To prý vedlo k diskusi s prezidentovými poradci o „kořenech existencialismu“.
V kampani pokračovali poradci tím, že prozradili (reportérovi týdeníku U. S. News & World Report Kenu Walshovi), že „by si prezident přál, aby veřejnost věděla, že je sečtělý“. Walsh napsal, že Bush údajně začal ve čtení knih soutěžit se svým hlavním poradcem, známým politickým stratégem Karlem Rovem, a že v současnosti před ním dokonce v soutěži vede – přečetl letos dosud 60 knih, o 10 víc než Rove.
Téměř ve stejnou dobu přinesla televize C-SPAN seznam více než 20 titulů (jež jí ochotně „prozradil“ tiskový úřad Bílého domu), které představovaly prezidentovo „letní čtení“. Kromě několika „lehkých“ knih o baseballu zahrnoval seznam i takové myšlenkově závažné tituly jako například Velkou chřipku od Johna Barryho(o chřipkové epidemii koncem první světové války), Devět částí touhy – skrytý svět islámských žen od Geraldiny Brooksové, Revoluční postavy od Godona Woodse a Shakespearova dramata Macbeth a Hamlet.
U.S. News & World Report napsal: „Portrét Bushe jako dychtivého čtenáře je součástí probíhající kampaně Bílého domu, která má za cíl dodat jeho osobě to, co vysoký činitel Bílého domu nazval ,gravitas‘ – závažnost, přitažlivost.“ Cíl je to zcela pochopitelný – s Bushovým obrazem již bylo opravdu nutné něco udělat. Došlo to totiž moc daleko. V polovině srpna například uvedl komik Rick Scarborough na televizní stanici MSNBC desetiminutový pořad o prezidentově zabedněnosti, při němž běžel na spodní části obrazovky titulek „Je Bush ,idiot‘?“, čímž byla zdůrazňována skutečnost, že nedostatek intelektuální hloubky snižuje Bushovu důvěryhodnost.
Jestli ovšem přehnané seznamy knih a údajný zájem o „těžkou“ četbu opravdu dodají prezidentovi vážnosti, není jisté. Uvedených 60 přečtených knih představuje tisíce stránek. Cizinec je dílo poměrně krátké, ale například jeden z dalších titulů, kniha Kai Birdové Americký Prométheus – triumf a tragédie J. Roberta Oppenheimera, má 800 stran).
Navíc je v prohlášeních o zrození nového čtenáře řeč o muži, který podle vlastních slov chodí rád brzy spát, dodržuje dvouhodinovou polední přestávku a čte denně asi tak 30 stránek textu. Kromě toho je „ve válce“, jak sám charakterizuje současné postavení Ameriky, a musí proto denně činit nejedno rozhodnutí. To také ubírá čas na usebrání s knihou. Možná, že bychom mohli uváděným údajům věřit, pokud bychom „čtením“ rozuměli zkrácené knižní texty na magnetofonové pásce a přehled knižních obálek.
Političtí pozorovatelé přijímají tuto hru „vztahů s veřejností“ jako objev volebního roku (7. listopadu se v USA konají volby do Kongresu). „Nový obraz“ prezidenta však nedává moc smysl. Prezidentovi poradci, vedení jeho konkurentem ve čtení Karlem Rovem, usilovali déle než šest let o to, aby vytvořili Bushovu image „prostého chlapíka“. Čtení nikdy nebylo součástí jeho oficiálního životopisu. Dlouhá léta si liboval v antiintelektualismu, velice často si dělal legraci z lidí s vysokoškolským titulem.
Již dříve Bush sám doznal, že nečte ani noviny. Moderátorovi zpráv Foxovy televize Britu Humeovi řekl: „Přelétnu titulky, abych jaksi získal dojem, co se děje. Jenom zřídka čtu celé zprávy, krátce mne informují lidé, kteří si pravděpodobně ty zprávy sami přečetli.“ Nijak zvlášť se nevěnuje ani čtení zpráv své vlády. Před rokem zaznamenal Newsweek, že závažnost hurikánu Katrina na prezidenta „plně zapůsobila“ nikoli v té chvíli, když seděl nad zprávami Federálního úřadu pro mimořádné situace (FEMA), ale teprve když mu jeho poradce pro komunikaci sestavil krátkou a srozumitelnou montáž na DVD. K tomu ale došlo až několik dní poté, co byly prolomeny hráze u New Orleansu.
Proč tedy má být nyní veřejnost přesvědčována, že je Bush čtecí stroj, který si ve volných chvílích, třeba mezi mýcením křoví na texaském ranči a jízdou na kole, vezme do ruky knihu francouzského existencialisty? Vypadá to spíš, že pokus Bílého domu představit zcela jiného prezidenta zavání zoufalstvím. Bush se jen těžko „učí“ z knih – spíš vládne zemi podle svého instinktu, tvrdí kritici. Přitom spoléhá na rady těch okolo, kteří mu říkají to, co chce slyšet. Snažit se z Bushe učinit „sečtělého“ prezidenta je k ničemu.
Autor je překladatel, publikuje v časopisu Listy.