Jsem docela šťastný

Jak vznikla myšlenka uspořádat velkou retrospektivní výstavu vašeho díla ve Veletržním paláci Národní galerie?

Pan profesor Knížák mé práce znal již dříve a od roku 2000 čtyři z nich umístil v Národní galerii. Zařadil také mé obrazy do posledního Mezinárodního bienále současného umění, které se konalo v roce 2005 v Praze. Navštívil i moji výstavu Závodníci 1955–2005, která byla v Galerii Navrátil, a ta ho natolik zaujala, že se zřejmě přímo na místě rozhodl uspořádat výstavu mých děl v Národní galerii. Zanedlouho poté mi zatelefonoval s nabídkou a já jsem ji s radostí přijal. Zároveň v té době už existoval záměr vydat velkou monografickou publikaci, který se tak vhodně skloubil s výstavním projektem.

V jednom z rozhovorů jste se vyjádřil, že nová životní situace, v níž jste se realizací výstavy v NG ocitl, vás spíše znepokojuje. Jak jste se ale cítil při vernisáži tváří v tvář zaplněné dvoraně?

Už jsem si zvykl brát tyto situace věcně, přizpůsobit se a sehrát jakoukoli roli. Dlouho jsem hrál part outsidera. Teď je situace jiná, trochu hrozí, že bude hlasitě propagovaná výstava, navíc provázená velkou publikací, chápána jako instalace mého náhrobku, ověšeného vavříny, a to je poněkud znepokojivé. Jistěže fakt, že jsem se dostal do Národní galerie, a že mě tam navíc dostal Milan Knížák, působí stále trochu snově – no, do roku 1989 by mě to spíš ani ve snu nenapadlo. Ale zvykl
jsem si a uznání se mne dotýká způsobem, který není příliš nesnadné zvládnout. Výstavu i knihu už mám v dané chvíli za sebou a daleko víc myslím na to, co bude dál.

Dominantní roli v celém výstavním projektu sehrál ředitel galerie Knížák. Jak to bylo s instalací výstavy a jak jste spokojený s jejím výsledným tvarem?

Dosud jsem si vždycky výstavy instaloval sám. Představoval jsem si, že se i v tomto případě instalace přinejmenším zúčastním. Že třeba přijmu všechny Knížákovy podněty, ale že budu i já moci přispět svými stanovisky a zkušenostmi. Knížák měl na to ale úplně jiný názor, chtěl instalaci pojmout jako své vlastní dílo, do kterého se mu nikdo nebude plést, a to mě ze začátku trošku znepokojilo. Profesor Knížák se ve výstavních prostorách zavřel sám a já jsem byl vpuštěn skutečně až po kompletní instalaci, nedlouho před tiskovou konferencí. Byl jsem vcelku mile překvapen.

Co byste označil za přednosti a slabiny výstavy?

Bylo použito míň děl, než bych tam býval umístil já. Ale je pravděpodobné, že to věci spíš posloužilo, protože takto je výstava snáze přístupná širšímu publiku. Celková jednoduchost a přehlednost nepřesahuje kapacitu normálního návštěvníka výstavy. Je uspořádaná způsobem poměrně klasickým a umírněným, ale dobře a pečlivé promyšleným do všech detailů. A doplněným výbornými hravými, mimořádnými nápady. Dokonale například působí stěna s kolorovanými reliéfními obličeji, jednotlivě osvětlenými bodovými světly, takže se každý ten obličej rozzářil. Účinnost této části instalace je nečekaně silná, až divadelní. Je to úžasné provedení. Anebo spousta malých kolorovaných reliéfních obličejů umístěných za velkým sklem mně mile připomněla benátské výklady s maskami. Celá instalace působí živě a myslím si, že těm obrazům prospívá. Na druhé straně v poslední místnosti, kde jsou obrázky z 50. let a několik kreseb a grafických listů z těch mnoha set, které by byly k dispozici, zůstala instalace podle mého názoru zbytečně chudá i tematicky a časově roztříštěná. Alespoň tam by se mi víc líbily ty moje nahuštěné ikonostasy. Ale to je nepatrná výhrada v rámci úspěšnosti celku, který je myslím neobyčejně zdařilý, jak opakovaně slýchám z různých stran.

Už jste se zmínil, že záměr vydání vaší monografie, která se má každým dnem objevit, předcházel vaší výstavě ve Veletržním paláci. Knihu teď vydává nakladatelství Argo. Jaká je a komu je především určena?

Monografie bude velice rozsáhlá a bohatě vypravená. Bude tam ohromná spousta barevných reprodukcí a stovky reprodukcí kreseb. Celkový spojovací text, který je průvodcem po celém mém díle, napsal můj blízký přítel a přední znalec mého díla Přemysl Arátor. Provází čtenáře celou knihou a je doplněn dalšími autorskými materiály, počínaje textem Milana Knížáka. Na knížce se podílejí i historici umění a moji přátelé. Zařazeny jsou ukázky novinových recenzí a jiné písemnosti. V té souvislosti bych rád poznamenal, že si mě všimli nejdříve žurnalisté. Ti věnovali mým pracím pozornost už v době, kdy si na ně kunsthistorici ještě dostatečně nezvykli a nevěděli si s nimi rady. Moje práce totiž nejsou snadno zařaditelné v rámci zavedených konvencí. Vydání knihy k výstavě v NG se zdrželo především proto, že výstava měla původně začít až na konci tohoto roku.

Jak reagujete na teoretické reflexe svého díla?

Teoretických reflexí v pravém slova smyslu není nijak mnoho. Historici umění produkují většinou spíše popisy nebo evidenci než reflexe. Svým způsobem zajímavá je reflexe profesora Knížáka. Tam se projevuje daleko větší míra skutečného zhodnocení. Kdysi jsem v Revolver Revue napsal: „Ženy, které se v této zemi hojně zabývají teorií umění, nevynikají odvahou. Muži také ne.“ Profesor Knížák, jakkoli se některé jeho činy mohou, a třeba oprávněně, zdát sporné nebo pochybné, měl odvahu uvést do Národní galerie do té doby opomíjené autory. Například Ivana Sobotku do stálé sbírky moderního umění, nebo alespoň do posledního bienále Rudu Dzurka i Michala Singera. V tom ohledu je jeho činnost nesporně prospěšná. To nevylučuje, že jiné opomněl. Jako reflexe poměrně nejpronikavější na mě působí báseň Michala Singera k mým narozeninám, která se rovněž objeví v mé monografii.

„Těším se, až se zase stáhnu do své pozice na okraji a tam si budu dál pokojně dělat svoje“, poznamenal jste v tisku. Co to je, to „vaše“? Jak vypadá váš současný život, co je v něm důležité, co případně chybí?

Nechybí mi nic, jsem docela šťastný. Nemám si na co stěžovat. Jsem celkem zdravý a dovedu být i dost výkonný. Mám vlastně všechno, co potřebuju. A mám naději, že před sebou mám ještě dost roků. Mohu si tedy dovolit žít, jako bych tady byl věčně. Ideální představa je, že bych do devadesátky ještě mohl něco pořádného udělat. To bych si přál, protože práce je stále moje největší zábava. Kromě toho si žiju dost blahobytně. Po poměrně dlouhé době, kdy jsem byl ze své práce kvůli výstavě a především přípravě monografie vytržený, jsem si zase začal alespoň krátce kreslit a těším se, že si spoustu starších i novějších námětů, které mám, začnu zpracovávat barevně, a to především na počítači.

Prohlásil jste: „Zajímá mě především klasické výtvarné umění a jeho přítomné a budoucí možnosti včetně použití počítačů.“ Můžete svou myšlenku poněkud rozvést?

Nemyslím si, že by se výtvarné umění mělo rozvíjet způsobem, který by byl podstatně odlišný od celé jeho tradice. Je to ohromný hodnotový komplex, který má své neměnné zákonitosti. Jestli má vznikat nadále umění, které by se alespoň přibližovalo příkladným hodnotám z historie, je nezbytné, aby bylo s celou touto tradicí souměřitelné, aby z ní neslevovalo. První polovina, nebo spíš třetina minulého století přinesla řadu avantgardních proměn a z nich vznikly módní proudy, do nichž bývalé avantgardy degenerovaly, a které naplňují světové veletrhy umění. Uplatňují se především tržně a převážně neznamenají nic podstatně významného pro vývoj výtvarného umění. Je zapotřebí z objevů a proměn moderního umění vytěžit jakousi syntézu, která by vytvářela nový a klasičtější styl, samozřejmě zcela odlišný od tvaru ve dvacátém století. Vytěžit z proměn nově založené, klasičtější umění. To pokládám za zajímavější než další a další pokusy přijít s něčím obzvlášť senzačním nebo dokonce šokujícím, což už dlouho působí strašně zastarale a nezajímavě. Klasické umění, o které nadále půjde, musí být klasické novým způsobem.

A co ty počítače?

Počítače jsou jedním z technických prostředků, které se občas v historii objeví. Jednou se projeví v druzích použitých barev, jindy ovlivní třeba způsoby grafiky. Ze začátku mohou působit nezvykle až obskurně, ale mohou mít široké pole uplatnění. Počítače přinášejí nejen pozitivní možnost nového druhu grafiky, ale dá se na nich i určitými, technicky omezenými způsoby malovat. Po technické stránce ohromně usnadňují práci. Barevná zpracování na počítači mohou přinejmenším sloužit jako skici a oproti mechanické ruční práci fungují počítačové prostředky nesrovnatelně jednodušeji. Základem ovšem je ručně vytvořená kresba, bez toho by to nešlo.Využít pouze to, co dovede počítač sám – to dosud bývají zpravidla laciné efekty, to je na výtvarné dílo hrozně málo.

Co považujete za své inspirační zdroje – mimo oblast výtvarného umění? Máte nějaké výrazné preference v oblasti literatury, hudby, filmu?

Ze světové literatury byl pro mě zvlášť důležitý Joyceův Odysseus, právě takovým tím drobnohledným viděním, schopností spatřit skutečnosti strašně zblízka, až se stávají svým způsobem přeludné. Nebo uvedu pařížský okruh, dejme tomu apollinairovský, z domácích například okruh kolem pražského Devětsilu. Abych se dotkl malby, osobně nejbližší je mi z Čechů Josef Čapek a Jan Zrzavý, ze světové scény 20. století Picasso a Rousseau. Z české současné malby mohu jmenovat Ivana Sobotku jako generačního druha, byli a zůstávají mi blízcí Michal Singer nebo Viktor Karlík, lidi, kteří nejsou akademici a jsou vyhraněné umělecké individuality. A co se týče hudby, nedávno se mi podařilo ve výjimečně volné chvíli slavnostně si pustit Stravinského, Petrušku a Historii vojáka, má to břink, který mám odedávna v lásce. Ale poslouchám rád bezmála všechnu klasickou hudbu, jazz i rockovou muziku, na tu dokonce tancuju. O zcela současném filmovém umění nebo literatuře nemám dost soustavný přehled. Není to otázka nezájmu, časově nestíhám.

Co vás v poslední době zaujalo nebo pobavilo z mladého výtvarného umění?

Ani ne před rokem jsem navštívil Traburovu výstavu. To opravdu není špatné, je tam vidět, že i lidi, kteří prošli Akademií výtvarných umění, umějí dělat zajímavé obrazy a po svém. Nebo Divišova výstava v Národní galerii, tu jsem také ocenil jako dobře udělanou součást současné výtvarné produkce. Zajímavější mi připadá sledovat, jak se vyvíjí, především ve svých malých obrázcích, umění Michala Singera. Ve světovém výtvarném umění, které sleduji v přehledech knižních i časopiseckých i na občasných výstavách, nenacházím věci, k nímž bych měl zvláštní důvěru. Řada osobností a uměleckých linií na mne působí svou populistickou a komerční zainteresovaností jako demoralizující a jejich výsledky jako banální.

Byla vaše často zdůrazňovaná izolovanost či výlučnost charakteru čistě uměleckého, nebo zde figurovaly také osobní lidské aspekty?

Byla uměleckého rázu. I přátele jsem si vybíral mezi lidmi umělecky spřízněnými.

Ve vaší práci se často objevují melancholické motivy nebo magický realismus. Lze je chápat jako svého druhu důsledek právě zmiňované izolace?

Obrazy s tím nemají nic společného. Nenesl jsem to nijak obzvlášť útrpně, na mě to nikdy nepůsobilo melancholicky. I když připouštím, že jsem si uvědomoval, že například v okruhu kolem Mikuláše Medka do sdílených ideálů nebo konvencí nezapadám, takže jsem se z toho cítil nevolně a nijak se mi do dalších styků nechtělo. I Chalupecký nebo Kolář mě brali způsobem značně vlažným. Celá ta společnost byla ovládána módními konvencemi a já jsem se s nimi dostatečně neztotožňoval.

Jak jste dospěl k hominismu (umění pro lidi)?

Uzavřené prostředí výtvarného umění se mi zdálo zbytečně výlučné a omezené. Bývaly doby, kdy mělo umění význam pro daleko širší a lidovější vrstvy lidí. Přál jsem si, aby se stalo něčím obdobným, co ve středověku naplňovalo kostely a kaple a mělo daleko větší význam než moderní izolované umění, které je pro většinu nepřístupné a nesrozumitelné. Přál jsem si a přeji vytvářet obrazy prosté a srozumitelné, blízké většímu okruhu lidí.

Považujete se za avantgarního umělce?

Naprosto ne. Avantgarda je vojenský termín pro předvoj armády z doby, kdy revoluce byla dokonale pozitivním pojmem k vyznačení vrcholu lidského snažení. To, co následovalo potom, co se tvářilo a chtělo být předvojem, ukázalo, že ani věci do jisté míry pozitivní se nedají opakovat stále znovu. Takzvané avantgardy upadly do módních směrů vhodných pro normální akademiky. Působením skutečné revoluce, která se postupně odehrávala od impresionismu až do konce třicátých let, došlo k určitým změnám a ty je třeba dále zhodnotit. Permanentní revoluce je příliš teoretický projekt. Za aktuálně důležité považuji především zachránit a uchovat hodnoty, klasické, trvalé hodnoty malířství, a živým způsobem je rozvíjet.

Jaké je podle vás postavení výtvarného umělce v současné společnosti? Změnilo se něco?

Dneska kdekdo chce být výtvarným umělcem. Je to prestižní a dost vysoko ceněné povolání. K umělcům se vzhlíží nadmíru obdivně, snad z navyklého snobismu. Stačí umělecky málo, za doprovodu spousty teoretických výmyslů, a laciné a nesrozumitelné věci jsou v galeriích předmětem přehnaného respektu. Často se divím, co všechno se dá s vážnou tváří vystavovat. A jak málo stačí autorům, kteří jsou k tomu svolní. I tomu, jak to obvykle výstavní publikum snáší.

Víckrát jste se o sobě vyjádřil v tom smyslu, že jste srdcem nalevo a kapsou napravo. Jak se vám líbí dnešní česká levice?

Vůbec ne, sociální demokracie je strašná. Za Špidly jsem měl naději, že tady vznikne alespoň solidní sociální demokracie normálního evropského typu. Od Grosse k Paroubkovi se stala stranou, kterou už nemůžu volit, která je nebezpečím a ostudou. Rozchodem se stranami středu a zjevným spolčením se zdejšími komunisty to završili. Tohle je hanebnost, kterou se, jak doufám, v očích většiny slušných lidí zcela odepsali. Takže jsem volil a budu volit zelené.