Na jakém principu by podle vás měla fungovat národní instituce?
Především by v těchto institucích měl platit jiný finanční režim, než mají příspěvkové organizace, jak je tomu v současnosti. Vzniká tím přílišná závislost na státu a jeho rigidním způsobu vedení. Navrhovali jsme speciální zákon pro takzvané národní kulturní instituce, ale bohužel nebyl přijat. Podle něj by měly podobný statut jako vysoké školy. Bylo by to výhodnější, levnější a pružnější.
Posláním národních kulturních institucí je přednostně služba veřejnosti. Jakou by měla mít podobu a v čem spatřujete její těžiště?
Národní kulturní instituce by především měly mít jistou důstojnost, bez níž podle mého názoru nemohou existovat. Měly by hrát nezastupitelnou roli v otázce národního sebeurčení. Vím, dnes se to nenosí, ale jde o vztah k místu, kde jsme se narodili a k němuž máme nějaký bytostný vztah, které je provázané s historií, již považujeme za svou historii. Tyto podstatné jevy by měly národní kulturní instituce podtrhovat a svými jedinečnými prostředky zdůrazňovat příslušnost k určitému prostoru a určitému typu kultury. Je třeba hledat způsoby, jak oslovit široké publikum, aniž by se mu příslušné instituce jakkoli podbízely. Služba veřejnosti by měla být edukativní v tom smyslu, že nabízí něco, co není poplatné popkultuře, ale co naopak aspiruje na nejvyšší kategorii hodnot, které je lidstvo schopno vyprodukovat. Samozřejmě je nutné rozvíjet metody, jak vhodně a účinně přibližovat kulturní bohatství především mládeži. Takovou snahu považuji za podstatnou, ovšem pokud se nesníží k bulvárním nabídkám za účelem zvýšení atraktivnosti za každou cenu. To v žádném případě. Jak jsem řekl, národní kulturní instituce by měly být důstojné a trochu elitní.
Nakolik se vaše vize shoduje se současnou realitou NG? Naplňuje ji?
Jsem přesvědčen, že ji naplňuje vrchovatě, obzvlášť v oblasti vzdělávání veřejnosti. V roce 2005 jsme měli 1980 lektorských pořadů, což znamená pět pořadů denně včetně nedělí, zavíracích pondělků a svátků. Neznám žádnou jinou instituci, která by byla takto prokazatelně aktivní. Přejeme si, aby byl do trvalých expozic NG vstup zdarma a abychom se mohli soustředit na kvalitní výstavy, které by byly zpoplatněné. Trvalé expozice tvoří 70–80 procent celkové nabídky NG a bezplatným vstupným by se lidem otevřela možnost chodit tam opakovaně. Opětovným návštěvám přikládám nesmírnou důležitost. Jedno setkání nestačí, člověk musí mít šanci přicházet znovu a znovu, aby se s národním kulturním odkazem postupně sblížil. Při současné výši vstupného je to obtížné, zvlášť pro některé sociálně slabší vrstvy, jako jsou třeba důchodci. Mezi nimi je mnoho inteligentních lidí, kteří přenášejí kulturní poselství přes generaci na své vnuky. Prarodiče a vnuci jsou dvě početné skupiny, které se výrazně ovlivňují. Například pro ně (a tedy i pro společnost) by volné vstupné rozhodně znamenalo jistý přínos. Zároveň by se tím dále posílila vzdělávací role NG.
O co tedy NG ve vztahu k veřejnosti dominantně usiluje?
Chceme důrazně obrátit pozornost k tomu, co komunismus v české společnosti odsunul stranou. Dědictví naší minulosti je třeba zhodnotit jinak, současně. Považujeme za podstatné připomenout, jak byla naše společnost bohatá a složitě rozvrstvená, upozornit, že vznikala řada děl, která stála mimo hlavní proud. Objevovat pro společnost hodnoty, které jsou obtížněji dohledatelné, nepatří k mainstreamu a nejsou přemílány v médiích. To podle mého názoru patří k předním úkolům velkých národních institucí. Jinak jim hrozí módnost a devalvace smyslu jejich existence.
V části stálé expozice moderního a současného umění ve 2. patře Veletržního paláce proběhly poměrně rozsáhlé změny a v příštím roce jimi projde i zbývající úsek. Je to v rámci NG proměna mimořádná, nebo systémová?
Jedná se o záležitost důsledně systémovou. V následujících letech dojde v NG k velkému stěhování. V příštím roce bude dokončena rekonstrukce Schwarzenberského paláce, kam se přesune sbírka českého baroka. Tím se uvolní klášter sv. Jiří, do něhož bude prozatímně umístěno 19. století z Veletržního paláce, které poté směřuje do Salmovského paláce. Po velké rekonstrukci Jiřského kláštera se do něj vrátí gotika, ovšem ve zcela jiné podobě, než tomu bylo kdysi.
Co se konkrétně bude dál dít ve Veletržním paláci?
Veletržní palác se už dnes začíná zásadně přebudovávat, proměny probíhají dlouhodobě ve všech patrech. Podali jsme žádost o grant na opravu 5. patra, kde mají vzniknout speciální prostory pro styk s veřejností a výstavní síň. Z umění 19. století zůstanou jen 80. a 90. léta, která přímo předznamenávají moderní umění, takže vznikne rozdvojená expozice s důrazem na zásadní hodnoty a posuny. Částečně je reflektovala právě expozice ve 2. patře, zahrnující sbírky od 30. let 20. století až do roku 2000. V současnosti jsou dvě třetiny nově nainstalované, na zbývající část dojde po Novém roce, takže celé patro bude hotovo do jara 2007.
V čem podle vašeho názoru tkví zásadní posun a přínos stávajícího tvaru expozice oproti dřívějšímu?
V roce 2000 jsme se snažili připravit expozici, která ukáže celé bohatství českého výtvarného umění 19. a 20. století, abychom tak seznámili veřejnost pokud možno se všemi důležitými proudy a osobnostmi. Dnes tvoříme výběrovou expozici, poukazujeme na díla, která mají význam i v evropském nebo ve světovém kontextu. Patří mezi ně také práce outsiderů – řadu neznámých českých autorů považujeme za významnější než ty, kteří byli dlouho oslavováni. Chceme zviditelnit jasné vazby. Neměla by tedy být zastoupena díla doplňková, pouze zásadní, která ukazují víc než jen sama sebe a zasahují širší souvislosti. Máme novou dramaturgii, prostory jsou prázdnější, nedochází k jejich rozmělňování, posílili jsme dramatičnost prezentace děl z oblastí mimo volné umění. Pro ilustraci: odstranili jsme velkou kóji socialistického realismu a nechali jsme jen jasnou a ironickou připomínku. Do bezprostřední blízkosti jsme nainstalovali dobové dílo Reného Roubíčka, které bylo součástí EXPO 1958. Z novinek pro zbývající část expozice mohu avizovat Šmidry a Křížovnickou školu, ironizující umělecký tvar jako dobré předznamenání a součást české grotesky.
Nedávno byla ve Valdštejnské jízdárně jako výsledek spolupráce NG v Praze, Muzea Miedzi v Legnici a Vratislavské univerzity otevřena výstava Slezsko – perla v České koruně. Tři období rozkvětu vzájemných uměleckých vztahů...
Tu výstavu mohu jen doporučit, je výjimečně zajímavá. Ukazuje, že mezi Českem a Polskem vždycky existovaly blízké vztahy a docházelo k vzájemnému ovlivňování. Ze Slezska coby jakéhosi kotle se vlivy šířily na obě strany. Výstava se soustředí na oblasti v minulosti z různých důvodů do jisté míry opomíjené, přestože velmi bohaté. Přesně takové výstavy bych si v NG přál: aby objevovaly podstatné položky kulturního dědictví, i když dosud třeba zanedbávané a ve stínu módních trendů. Slezsko – perla v České koruně přináší všestranné potěšení a špičkovou kvalitu, i když je na můj vkus trochu přeplněná.
Jste generálním ředitelem NG a nesete s tím spojenou odpovědnost v dobrém i ve zlém. Baví vás tato práce i po letech?
Pracuji velmi tvrdě, abych splnil nejstupidnější povinnosti, které jako ředitel mám, totiž zajistit zásadní chod NG. Musím říct, že při nestabilních vládách, výměnách ministrů a neustálém pohybu pracovníků na ministerstvu kultury i jiných ministerstvech je to velmi obtížné. Vzalo mi to strašně moc sil a hlavně jsem se nemohl věnovat skutečně zásadním potřebám NG, tedy budování sbírek a expozic, přípravě budoucích projektů a podobně. Celý tým ve vedení NG musel za působení ministra Jandáka vyvinout maximální úsilí, aby galerie přežila. A to je zlá situace. Práce mě baví, pokud vede k nějakému konkrétnímu a jasnému cíli. Pokud je to jen příštipkaření, k čemuž nás bohužel nedávná vláda donutila, pak je to špatné. Teď se poměry na ministerstvu trochu stabilizují, takže se podmínky trochu zlepšily. Na druhé straně stále ještě nemáme stabilní vládu, nevíme, jaký bude rozpočet. To všechno je velmi destabilizující a bere to chuť k práci. To je velká škoda. Jsem člověk, který pracuje rád, ale nerad dělám věci, které nemají smysl.