Kdo jsou naši nadprůměrní?

Již několik let se v české literatuře prosazuje tendence vydávat různé almanachy – je to jistě zcela přirozená snaha editorů nahlížet „po svém“ situaci současné české poezie. I sborník 7edm by se mohl svým zaměřením vejít do neotřelého pohledu na českou literární scénu poslední doby.

Plánem vydavatele Pavla Šmída z pardubického nakladatelství Theo je vydávat po dobu sedmi let vždy sedm autorů/rek, jež jsou si nějak blízcí. Loňské první číslo bylo uvedeno obsáhlou předmluvou básníka Pavla Reichmana, z níž je asi nejpodstatnější hledisko kvality textů jako východisko výběru. Stejný editor v letošním druhém čísle 7edmi na úvod předesílá: „Jedna žena a šest mužů, 7edm autorů individualistů, kteří svou tvůrčí originalitou úmyslně i nevědomě odmítají ve své tvorbě průměrnost.“ A kdo jsou tito nadprůměrní? Vít Kremlička, Petr Hrbáč, Božena Správcová, Jaromír Typlt, Jiří Staněk, Odillo Stradický ze Strdic a Básník Ticho.

Vít Kremlička se ve sborníku představuje básnickým cyklem Megalopolis. Jeho texty se stále nesou na jakési stylově neučesané, postundergroundové vlně, plné odkazů tu na místa (Praha, Ostrava, Terezín), tu na lidi (Mejla, Barbara). Převažuje zde osobní rovina, básně působí často chaoticky a myšlenkově nedotaženě, mají blízko k literární koláži. Přesto se v některých pasážích mihne silný básnický obraz – „Dva dni na mě padalo temno, ležel jsem v posteli,/ chodil na pivo a procital./ Tak dobře: přemítej o vlasech,/ o večerních mrač­nech, o podzimním poledni…“ (s. 22)

Čtyři povídky Petra Hrbáče (Čtení, Bálek v zahradnictví, Rozcupovat a Odpoledne) přesně vystihují jakési dva světy, v nichž některé náhodně slyšené věty či viděné situace dostávají surrealistický nebo spíše patafyzický charakter. Hrbáčovy postavy nesou na svých bedrech tragikomičnost tohoto světa, jsou neurotičtí, neurvalí, často vržení do náhlých a nečekaných dějových zvratů. Například povídka Rozcupovat začíná slovy: „Po obědě si Stránský lehl a že si chvilku odpočine. Protože to běžně nedělával, manželka se starala: ‚Není ti něco?‘ Odlehlo mu ucho. ‚A co by mi bylo? Běž.‘ A umřel. Žena si oddechla. Tak, teď bude dědit.“ (s. 34) Nemohu se však ubránit dojmu, že jsem již něco podobného v české literatuře četl, zejména v prózách dalšího Brňana, Pavla Řezníčka; ostatně i v jedné Hrbáčově povídce se mihne postava Bureše známá z Řezníčkova slavného románu Strop. Hrbáč mi byl a vždy bude bližší jako básník než jako povídkář.

Jediná žena sborníku 7edm Božena Správcová se představuje dvěma texty. Básnickou skladbou Hranice, jež nese všechny typické rysy její předchozí tvorby, zejména Výmluvy a Požární knihy. Opět se jedná o proud různých představ, narážek, úlomků myšlenek, dialogů a vymknutých dějů. Oholíme-li to vše na kostru, vyvěrá z básně jakási zvláštně příjemná krutost. Ještě více mě však zaujala povídka Masopust, která je podobně jako u Hrbáče bizarním pohledem na realitu, tentokrát na strašidla-fanoušky, která procházejí městem. Odstavce textu jsou taktovány refrénovitě opakovaným slovem Guggenmusik a časté narážky na svět hrdinčina dětství tak dotvářejí atmosféru dávného nepochopení slov (například postavení mimo hru). Ano, sport je trapný, taky mám na něj již dlouho pifku.

Dalším uvedeným je Jaromír Typlt. Mladík, který na počátku devadesátých let způsobil v konzervativní české poezii malý rozruch, zakladatel Společnosti pro reinkarnaci Salvadora Dalího. Po autorském výboru Ztracené peklo v roce 1994 se stáhl do ústraní. Jeho do sedmi vstupů rozdělená próza s názvem Pole nade mnou je vzpomínkovou reflexí na autorovo rodiště, Nové Paky. Výrazná autobiografičnost se prolíná se sny, s návratným leitmotivem pole. Jedná se o silný dynamický text, v němž se mění rytmus prózy; po dlouhých, meandrovitých souvětích se na čtenáře navalí sled rychlých, jednoslovných vět. Neubráním se však dojmu, že v Typltově případě není forma silnější než obsah.

Bezesporu nejslabším autorem sborníku 7edm je strakonický básník Jiří Staněk, jenž zde prezentuje soubor básní Soudy, oudy a osudí. Jestliže v devadesátých letech literární vědec Bohuš Balajka obvinil Ivana Wernische z blábolismu, jaký ortel by asi vyřkl nad těmito básnickými tlachy, které jsou často vulgární snad jen proto, aby se u nich čtenář cítil trapně? Způsobem Staňkova psaní jsou jakési asociace, často hříčkovité, převážně bezobsažné. Prostě takový trochu odvozený Nezval v surrealistickém období: „V pátek a nahoře v roztržce nebe/ Neóny světel milionového města/ Předoucí kočka počká na konec/ Ritu břitu ostrého jak láska…“ (s. 107)

Povídka s názvem Duchovní kuchařka Odilla Stradického ze Strdic, ano, toho, jenž na záložkách svých knih prezentuje svůj skon 26. 12. 2006, je cestou hlavního hrdiny Routa do městečka Mdlo, aby zde spáchal sebevraždu. A jako klasický typ cizince v neznámém prostředí na něj čeká řada překvapení (ponejvíce erotických) a nástrah. Diváci seriá­lu Městečko Twin Peaks si jistě přijdou na své, neboť motiv dvou záhadných žen, loutkovitost, maloměsto, časová smyčka, duch a další motivy jsou blízké Lynchovi i Stradickému. Pointu prezentovat nebudu, je opravdu překvapivá.

Na úplný závěr editoři zařadili Básníka Ticho, asi proto, že by tu měl být také autor mladší (1973) a nezavedený. Jeho Lyrica Tekkna Pramínek Bajtů, věnovaná Malé nirvánové víle, v sobě nese vše, na co svou poe­zií zadělali beatnici, drogy, Viki Shock plus současná technoscéna. Vzniká tak chaotický amalgám, jehož recept jsem nedokázal dešifrovat, ale skladbě nemohu upřít aspoň určitou energii. O žádné její novosti, neotřelosti a originalitě však nemůže být ani řeči.

Sečteno a podtrženo: druhý sborník 7edm se zaměřil na autory mnohoslovné, post­moderní v tom dobrém i špatném slova smyslu. I přes všechny výhrady, které jsem naznačil v předchozích odstavcích, má smysl 7edm číst, zejména pro aktuální hledisko, jakým směrem se ubírají již zavedení básníci a básnířka.

Autor je básník a literární recenzent.