Peroutkovo bušení do železné opony

Poprvé zazněl hlas Ferdinanda Peroutky ze Svobodné Evropy 1. 5. 1951 – v den zrodu nového fenoménu, jenž po léta studené války dodával přes nejrůznější překážky decimovanému domovu naději a aspoň trochu narušoval klid zdejších vládců. Naposled promluvil Peroutka přes železnou oponu, to už prostřednictvím hlasatele, 10. 12. 1977 úvahou o Karlu Čapkovi. Doba mezi tím byla vyplněna tvrdou novinářskou dřinou, kterou si Peroutka nevybral, ale která si vybrala jeho. Musel se k ní často nutit (byl na ní existenčně závislý), ale na druhé straně, jak se svěřil v denících, mu šla lehce od ruky a nevzdalovala ho nijak drasticky od toho, co mu bylo milejší – od psaní umělecké literatury.

Peroutkovy čtvrthodinové „talky“, vysílané zpočátku každou neděli, pak každou druhou neděli a později ve stále delších intervalech, aktuálně komentovaly domácí a světové politické a kulturní dění. V tištěné podobě a z odstupu let se změnily v kroniku svého druhu. Snad nejčastěji se do Peroutkových úvah promítali T. G. Masaryk, Karel Havlíček a Karel Čapek jako symboly demokracie a svobody. Oddanost těmto symbolům Peroutku pevně svazovala s „první republikou“, jak to vystihl Jiří Voskovec, když v řeči nad Peroutkovou rakví v dubnu 1978 oslovil svého staršího druha jako „posledního ze zakládajících otců Masarykova státu“.

Vysledovat se dají i další limity. Peroutka často při různých příležitostech odhaloval totalitní, imperialistickou podstatu sovětského státu, srovnával Stalina a Hitlera, ale politickou realitu současného Sovětského svazu jako by vnímal filtrem čtenářských zážitků z Turgeněva, Dostojevského nebo Čechova.

Zajímavě se do komentářů promítl Peroutkův vztah k Americe. Na jedné straně jí byl zavázán a vážil si jejích demokratických základů, na druhé straně ale nelze nevidět jeho rostoucí zklamání z Ameriky, z vývoje americké kultury a moderního umění vůbec. Nejvíc ale na něj doléhalo vědomí slabého vlivu exilu na vývoj doma. Bylo mu jako málo­komu ze současníků jasné, že režim doma stojí a padá s mocí Sovětského svazu a že zásadní změny se za svého života nedočká.
Srpen 1968 potvrdil jeho skepsi. Nastupující normalizaci postihoval Peroutka ve svých komentářích už jen matně. Klíčové události posrpnové reality (Palach) jako by k němu nepronikly vůbec.

Tady se dotýkáme nejcitlivějšího místa trojdílného výboru z Peroutkových „talků“, jak jej letos dokončilo nakladatelství Argo. Čtenář si totiž vůbec nemůže být jistý, zdali mu editorka předložila z Peroutky to podstatné. Neví, z kolika „talků“ vybírala a podle jakých kritérií. V ediční poznámce k prvnímu dílu sice vyložila, že nebude přebírat texty už jednou knižně tištěné, ale ani tuto celkem jednoduchou zásadu se nepodařilo dodržet. V každém dílu najdeme několik textů obsažených buď v exilovém výboru Budeme pokračovat (Sixty-Eight Publishers 1984) nebo v domácím výboru Úděl svobody (Academia 1995), případně v obou dvou. Že existuje ještě jeden výbor z Peroutkových projevů, vydaný Medou Mládkovou v její pařížské edici Sokolova už v roce 1952 (Projevy k domovu), se zřejmě editorka dozví až z této recenze.

Druhá zásada, vyložená v poznámce k prvnímu dílu, říká, že při výběru dostala přednost „politika“ před „literární oblastí“. I to lze pochopit (na edici spolupracoval Ústav pro soudobé dějiny AV ČR), ale ani tato zásada se nestala závaznou. Z hlediska čtenáře to zase tak velká škoda není. Eseje Úděl exilu a Úděl svobody z 27. 11. a 4. 12. 1976, srovnávající postavení spisovatele ve svobodné a v totalitní společnosti (oba jsou obsaženy ve výborech ze Sixty-Eight Publishers a z Academie), patří k vrcholům Peroutkovy publicistiky a přečteme si je rádi znovu.

Zdroje Peroutkových „talků“ nedefinuje editorka úplně jasně. Hlavní byly zřejmě dva: Peroutkův fond v Hoover Institution on War, Revolution and Peace, Stanford, Kalifornie, a Státní ústřední archiv v Praze, kde jsou uchovávány neautorizované a neúplné texty vzniklé zápisem (kdo a kde zapisoval?) rozhlasových odposlechů. Ediční poznámky dále zmiňují, ale nespecifikují texty poskytnuté editorce Slávkou Peroutkovou (z kalifornského fondu?) a texty z pražské knihovny Libri prohibiti.

Určitá výlučnost vysvětlujících poznámek, komických svou školáckou důkladností a nadbytečností, zaujala už recenzenty prvního dílu. U třetího dílu je to stejné, snad jen s tím rozdílem, že tam, kde by se nějaká doplňující informace snesla, není. Příklad: když 7. 10. 1972 Peroutka psal o Angele Davisové, krásné Afroameričance (tohoto slova ale on sám ještě neužíval), vězněné v USA pro napomáhání tero­ristům (ironicky srovnával její práva s právy politických vězňů v Československu), nebylo by od věci si v poznámce pod čarou přečíst, že o záhy osvobozené Angele vznikla u nás během jejího evropského turné oslavná píseň (podobná té o kapitánu Minaříkovi) a že někdejší komunistická hvězda je dnes profesorka na dvou kalifornských univerzitách. Odkud převzala editorka některé encyklopedické informace v poznámkách, raději ani nedomýšlet („egyptský prezident Gamál Abdal Násir... byl symbolem úspěšného osvobozeneckého boje arabských a afrických národů“ – s. 53).

Negativních sdělení typu „nepodařilo se zjistit, odkud Peroutka cituje“ nebo „v Rudém právu... nebyl článek nalezen“ je pod čarou rozeseto víc, než bývá zvykem – na důvěryhodnosti tím edice nezískává. Sem tam nějaká ta gramatická hrubka („Sověty likvidovali maďarskou revoluci“ – s. 263) je pak už jen malá vada na kráse.

Trojdílnou edici Peroutkových rozhlasových projevů, materiálově samozřejmě cennou, nejvíc poznamenalo, že editorské práci nepředcházel podrobný bibliografický průzkum. Nezbývá než doufat, že tento nedostatek neodradí od dalšího poznávání Peroutkova literárního díla z doby exilu. Dostat by se mělo na deníky a vzpomínky, publikované zatím také jen v torzech. O pozornost si říkají záznamy jeho rozhovorů, např. s Johannesem Urzidilem, jež vlastní Český rozhlas. Možná se někde vynoří i pásek s rozhovorem, který s Peroutkou pořídil v roce 1968 v New Yorku Václav Havel.

Autor je bibliograf.