Kultura fotbalových fanoušků zasahuje stále více do veřejné sféry. Ačkoliv obecně platí představa, že jsou fotbaloví fans především pouličními násilníky, vzniká nový fenomén, nejčastěji označovaný jako Ultra scéna. Jde o organizované a zčásti i politicky orientované skupiny fanoušků, které tvoří atmosféru fotbalových utkání. Tak jako mnohé jiné oblasti života je ale také fotbal a s ním spojená kultura stále více záležitostí marketingu a právě Ultras jsou dnes jednou z mála sil, které proti tomuto trendu vystupují.
Samotná Ultra scéna začala vznikat již v sedmdesátých letech a za její kolébku lze považovat baštu evropského fotbalu, Itálii. Z původních idejí britských rowdies, ale i dalších evropských hooligans, tedy chuligánů, které podle jejich vlastních slov vždy více bavilo vyvolávání šarvátek s policií či bojůvek se soupeři, se postupně (a nejen v Itálii) začaly formovat skupinky fanoušků, kteří organizovaně utvářeli choreografie, společně nakupovali pyrotechniku a po čase začali i vyjednávat od svých týmů finanční podporu na výrobu transparentů a velkých vlajek.
Prakticky od počátku bylo zřejmé, že se jednotlivé tábory fotbalových fans profilují i politicky. Ačkoliv byla původní myšlenka Ultras čistě nadpolitická a hlavním kritériem byla loajalita k vlastní skupině a barvám týmu, brzy bylo jasné, „kdo za koho kope“. „Fotbal má bohatou historii, a přestože se obecně zdá, že je politické smýšlení vzorového fanouška spíše pravicové, v minulosti najdeme dostatek příkladů, které dokazují, že struktura diváků je velmi různorodá,” říká sociolog Jan Medřický, který žije od šedesátých let v Německu. Přesto však lze i na snahách evropských fotbalových papalášů sledovat, že fotbal trápí ultrapravicové vlivy. Ty sílí stejně tak, jako se dostává celospolečenské podpory rasismu a xenofobii všeobecně.
Není Hamburk, je pouze Sankt Pauli
Se stále rostoucím počtem rasově či politicky motivovaných incidentů na fotbalových stadionech se již počátkem osmdesátých let zrodil nový fenomén. Tradiční hamburský fotbalový klub FC Sankt Pauli, který vznikl již v roce 1910, totiž právě v této době začali cíleně navštěvovat mladí a levicově orientovaní fans a záhy se viditelně zapojovali do dění kolem klubu. Léta své největší slávy zažíval tento klub v sezonách sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let. Přestože klub nikdy nezískal žádnou významnou trofej, jeho jméno se stalo synonymem pro antifašismus na stadionech. „Bylo a stále je normální bít antifašisty a rasistické svině z ostatních klubů,“ říká Jens Hütter, dlouholetý fanoušek St. Pauli. Podle něj se stal klub symbolem zejména díky aktivitě samotných fanoušků. „Celý svět obletěly naše samolepky FC St. Pauli fans gegen rechts (fanoušci St. Pauli proti pravičákům – pozn. aut.), pirátské motivy i černé hvězdy jsou na stadionu běžné. Již před pár lety zaplatil klub fanouškům obrovský antirasistický transparent a průběžně se St. Pauli prezentuje v řadě iniciativ proti pravici, neonacismu a podobně. Některé akce klub i finančně podporuje,“ dodává. To vše vedlo od osmdesátých let k tomu, že se klub stal celosvětově známým fenoménem. Tagy na zdech, šály se symbolem klubu, trička i transparenty jsou dnes k vidění na mnoha stadionech celé Evropy a výjimkou nejsou ani sympatizanti v exotických zemích. Skupiny fanoušků prakticky kontrolují veškerý merchandising a dohlížejí i na udržení nízké ceny vstupenek.
Současní Ultras St. Pauli přesto často kritizují situaci svého klubu. „Pravidelně chodí na naše zápasy asi 18 000 lidí. Jen aktivních fanoušků je několik tisíc, ale přes neustále proklamované antifašistické postoje je valná většina politicky zcela pasivní,“ komentuje situaci jeden z členů Ultras St. Pauli. I přes tyto výtky je ale klub alespoň vizuálně silně zastoupen na mnoha antifašistických i dalších levicových demonstracích. Podle jednoho z lídrů dalšího významného fanklubu, pojmenovaného Karo Family, je ale tato situace běžná. „Partyzánský život není pro každého a účastní se ho jen ti, co opravdu chtějí. Politické strany nikdy nebyly naší láskou. Bojujeme proti komercializaci fotbalu, proti útlaku přistěhovalců, proti všem pravicovým nebo fašistickým iniciativám. A děláme to vše přirozeně,“ říká. Antifašistické hnutí podle něj fanoušky St. Pauli často trochu přehlíží, mnozí jsou ale členy různých anarchistických a autonomních skupin nebo přímo aktivisty Antifašistické akce. „Navíc, kdo je fanoušek St. Pauli, tak má určitou reputaci… Při výjezdech vždy čelíme fašounům z jiných týmů. Musíme být vždy připraveni jednat, nemůžeme být neutrální,“ vysvětluje. Sankt Pauli je v Německu takřka jediný klub, který neonacisté nenavštěvují. „Ve většině klubů, tedy i v těch, které nejsou jasně pravicově profilované, je alespoň malá skupinka fašistických fans,“ potvrzuje Holger ze skupiny Filmstadt Inferno, která fandí diviznímu klubu SV Babelsberg 03 a je i pořadatelem pravidelného mezinárodního Antirasistického fotbalového turnaje fanoušků, který se zrodil před několika lety právě na St. Pauli a jehož se dnes již pravidelně účastní Ultras skupiny z celé Evropy včetně pražských Bohemians.
Politicky orientované fanoušky najdeme dnes takřka ve všech zemích západní Evropy. Tradiční jsou v této sféře například skotští Celtic Glasgow, kteří si za partnery vybírají právě týmy s jasným antifašistickým postojem, tradičně levicový je v Británii i Leeds United, který vznikl jako klub dělníků z továren a doků a dodnes si drží mezi fans tuto tradici. Zajímavým fenoménem je také nedávno vzniklý klub FC United of Manchester, který založila několikatisícová skupina fanoušků poté, co jejich klub převzali američtí vlastníci. „Fotbal je život, ne jen byznys a spekulace s miliony,“ řekl tehdy jeden z rozhněvaných manchesterských Ultras na otázku, proč se svého klubu vzdal. FC United of Manchester se okamžitě přiřadil k týmům, které podporují levicově a protifašisticky zaměření příznivci. Ačkoliv hraje soutěž na způsob českých podligových divizí, je na co se dívat. Do malých obcí anglického venkova totiž tento klub, budovaný na principech svobodné organizace odspoda, pravidelně provází několik tisíc fanoušků, což budí velký rozruch, jelikož běžná návštěvnost zápasů této „ligy“ je v řádu několika desítek.
Itálie, Mekka politických fans
Asi nejvíce politicky profilovaní jsou fanoušci v Itálii. V ochozech jsou běžně k vidění vlajky s nacistickými, ale také komunistickými či anarchistickými symboly. „Dá se říci, že fotbal odráží politiku toho kterého města,“ říká jeden z českých fanoušků, který loni navštívil asi desítku fotbalových utkání po celé Itálii. Patrně nejznámějším protifašisticky orientovaným klubem je Livorno. Radnici města ovládají komunističtí zastupitelé a místní fotbalový klub také patří několika komunistům. Na zápasech tak z ochozů obsazených desetitisíci fans často zní Internacionála či různé válečné partyzánské „hitovky“. Podobná atmosféra vládne i ve Španělsku, kde se antifašističtí fans také často hlásí k odkazu baskických separatistů a ETA. Mezi známé levicové kluby patří například Atletico Bilbao či lokální madridský klub Radio Vaeccano. Stejně jako jinde v západní Evropě je ale extremismu na stadionech stále méně. „Policie cíleně vystupuje proti Ultras takřka všude. Hlavní zbraní úřadů jsou například zákazy vstupu na stadion pro některé klíčové postavy skupin,“ popisuje Hütter. Fanoušci se proto uchylují ke střetům mimo stadion, které jsou často předem dohodnuté a v zásadě férové, často také navštěvují utkání vybraných klubů v nižších soutěžích, kde je asistence policie daleko méně patrná. Velký rozdíl v této oblasti znamená východní Evropa a Balkán. Zde je politický i násilný projev stále mnohem méně pod kontrolou. Vyčnívá zde hlavně Polsko, kde je rivalita mezi chuligány dotažena často až do absurdních dimenzí. Výjimkou nejsou mrtví nebo pořezaní fanoušci, běžná je i krevní msta. Levicové kluby jsou v celém Polsku asi tři, zbytek se hlásí buď k ultrapravici nebo vystupuje apoliticky.
FARE, peníze... peníze
Kvůli stále častým rasově motivovaným incidentům a neustále rostoucímu počtu hráčů tmavé pleti ve všech evropských ligách se začala otázkou rasismu na stadionech zabývat i UEFA a jednotlivé národní fotbalové organizace. Výsledkem je několik kampaní, které se snaží tento fenomén ze stadionů vytlačit přímým působením na fanoušky. Asi nejznámější je kampaň FARE (Football Against Racism in Europe), ale také s komerční nadnárodní značkou NIKE spojená kampaň Stand up Speak up, která byla aplikována například i u nás formou dvoubarevných dresů, které oblékli třeba fotbalisté pražské Sparty. Ta byla paradoxně krátce před tímto zápasem již po několikáté v řadě pokutována za rasistické projevy fanoušků během pohárových zápasů. Samotní fans se k těmto kampaním i dalším krokům vysokých funkcionářů stavějí obecně skepticky. „Jde jen o velkou reklamu, která nemá valný efekt,“ míní Hütter. Pravdou ale zůstává, že ztěchto, zejména evropských fondů FARE získávají fotbaloví antifašisté často prostředky na pořádání různých akcí. Většinu si ale stále zajišťují sami, prodejem suvenýrů v klubových barvách, oblečením s logy Ultras skupin a také sbírkami. Nezdá se, že by aktivity policie a osvětové kampaně mohly změnit fotbalovou realitu, do které budou Ultras patřit jistě nejméně tak dlouho, dokud bude rasismus problémem, jenž se fotbalu citelně dotýká.
Autor je redaktor Lidových novin.