Moc slánštiny

Česká historiografie má vedle Jiřího Knapíka i dalšího autora, jemuž po roce 1989 vyšla kniha obdobného tematického zaměření. Je jím Alexej Kusák a jde o jeho objemné dílo Kultura a politika v Československu 1945–1956 (Torst 1998). Oba autoři ale docházejí ke zcela rozdílným interpretacím a mnohé může nasvědčovat známému pořekadlu o dvou kohoutech na jednom smetišti. Oba také ostatně mají v zainteresované čtenářské obci své nadšené přívržence i zaryté odpůrce. Knapík má výhodu, že přišel jako druhý a mohl se nejen poučit z případných chyb svého předchůdce, ale měl i možnost opřít se o větší množství literatury, která emigrantu Kusákovi před více než třiceti lety chyběla. Na první pohled se může zdát, že odlišnosti mezi nimi jsou nepodstatné. Ostatně i sám Knapík vyjadřuje obavu, aby nesouhlasné koncepční rozpory nepřerostly do scholastického hádání o univerzálie (s. 64).

Dobří a zlí komunisté?

Kusákovo interpretační schéma je zásadně založeno na sporu „liberálního“ a „radikálního“ křídla KSČ. Jakkoli je jeho kniha oproti Knapíkovi jadrnější – díky záplavě přímých citací dobových ideologických klišé –, Knapíkovo pojetí považuji za adekvátnější. Kusákova kniha v sobě podle mého názoru skrývá nebezpečí: pohlaváři KSČ mohou být děleni na komunisty „dobré“, kteří se zdravým rozumem chránili českou kulturu (Z. Nejedlý či V. Kopecký), a dogmatické komunisty „zlé“ (G. Bareš). Jeho interpretace však evokuje představu, že bude nakonec vina za znásilnění domácí kultury přenesena hlavně na vnější moskevské vlivy, kterým Nejedlý a jeho souputníci statečně čelili, a (pokud užiji argumentace ad absurdum) tak se vlastně obětovali pro její záchranu.

Knapík naopak dělení na liberály a dogmatiky přijímá jen omezeně. Tento svůj výklad vymezuje hned v druhém odstavci knihy, kde píše: „V převážné části tohoto období se na řízení českého kulturního života a formulování ideologických mantinelů významně podílel týž Václav Kopecký. Veškerou moc ve státě pevně držela stejná komunistická strana, která stále vyhlašovala svou politiku za správnou.“ (s. 7) A dále oproti Kusákovi tvrdí: „Soudím, že bude objektivnější interpretovat prosazení těchto ideových konceptů [tj. radikalizaci kulturní politiky – J. R.] jako výraz zásadní shody obou křídel na zmiňovaných postulátech…“ (s. 64) Rovněž vyjadřuje názor – který také argumentačně podkládá –, že přímý vliv sovětských orgánů na československou kulturní politiku bývá do roku 1951 neoprávněně přeceňován (s. 52). Tento důraz na domácí kořeny vývoje československé kulturní politiky se ostatně vine celou jeho knihou.

Struktura se drží zásadně chronologické linie a podle toho je rozdělena do tří velkých kapitol, které se dále dělí na tematické oddíly. Z čistě technického úhlu pohledu je sympatické, že každá z kapitol obsahuje v závěru hutné shrnutí. Kapitola první se zabývá obdobím 1948-1951, kdy se komunistická kulturní politika formovala. Tehdy se především utvářela oficiálně uznávaná kulturní obec orientovaná prokomunisticky, což se projevilo v budování uměleckých svazů a dalších organizací, které měly fungovat jako „převodové páky“ výkonu moci, tak jak tomu bylo i v ostatních sektorech společenského života. Jestliže v prvních dvou letech byly státní a stranické struktury schopny jakžtakž koexistovat, od poloviny roku 1951 začala situace směřovat k jejich nevyhnutelnému konfliktu (s. 99), kterému je věnována druhá kapitola. V nejvyšší politice vyvrcholil procesem s Rudolfem Slánským. Pád hlavy stranického sekretariátu nutně musel otřást pozicí samotného aparátu. Přestože se autor v knize zásadně nezabývá symbolickým rozměrem politiky ani sémantickými odstíny tehdejšího jazyka, nalezneme zde (bohužel hlouběji nerozpracované) postřehy mířené právě tímto směrem. Čarovná moc slova „slánština“ je pro toto období neodmyslitelná. „Ve změti ideologických nálepek – kosmopolitismu, sionismu, buržoazního nacionalismu, titoismu, talmudismu a dalších – získala zcela výsadní postavení jakéhosi svorníku. Potírání tzv. slánštiny dostávalo samozřejmě mnoho různých podob,“ píše Knapík (s. 154). Tehdejší šéfové zásadně neusilovali o skutečnou liberalizaci kultury, což se projevilo v dalších měsících (s. 195).

Třetí kapitola postihuje roky 1953–1956. Jakkoli bonmot v jejím názvu „jeden krok dopředu… a zpět“ autor opatřil zpochybňujícím otazníkem na konci, jeho výklad plně nasvědčuje právě takovému chápání éry „tání“ v Československu po roce 1953. Za analyticky nejpřínosnější část této kapitoly lze označit především vystižení kontinuity mezi kritikou oné „slánštiny“ a pozdějším „novým kursem“, který měl představovat nesmělé vykročení do poststalinského období (s. 218–233).

Systémový dualismus

Pro autora je také typické, že velkou pozornost věnuje soustavě kulturně-politických orgánů a jejich personálnímu obsazení. Sice jde o mimořádně nudné pasáže pro laického čtenáře, ale na druhé straně právě po nich asi rádi sáhnou odborní histori­kové.

Ti čtenáři, kteří přehledli autorovu deklaraci, že se zabývá „kulturní politikou“, a nikoli „kulturou“, však také nepřijdou úplně zkrátka. Knapík má ve své knize několik chytlavých medailonků uměleckých osobností (například rozbor sebevraždy Konstantina Biebla – s. 182). Právě takové konkrétní případy jsou nejilustrativnější. Ostatně ani Slezské písně Petra Bezruče, o jejichž proletářsky buřičském duchu by asi pochyboval jen málokdo, neměly v prvních letech komunistického režimu na růžích ustláno. Autor cituje příznačný Bezručův povzdech: „Jak já mám vycházet za dnešních časů, když ruka cizí víry potlačuje to, co by za Rak.[ouska] a za I. rep.[ubliky] vyšlo bez závady?“ (s. 191)

Velmi dobře se autorovi podařilo postihnout systémový dualismus stranického a státního aparátu v totalitním státě. V tomto směru kniha dalece přesahuje své kulturně-politické zaměření. Tento aspekt totalitarismu zdůrazňovala již H. Arendtová (a nejen ona) a Knapík jej potvrzuje důkladným pramenným výzkumem. A právě kvůli tomuto ná­hledu má také tendenci chápat ideové rozpory mezi zhruba stejně silným Kopeckým (státní aparát) a Barešem (stranický aparát) pouze jako zástupné. Za klíčovou považuje mocenskou rivalitu. Knapíkovi by se jistě dalo namítnout, že politika (a to i v totalitním systému) má dvě hlavní roviny; na jedné straně shora vyráběné strategie, na druhé straně jejich recepci občanskou společností, jakkoli ta je v oné době rozbíjena a záměrně atomizována. Krom tvrzení o všeobecně neoblíbeném schematismu poúnorové umělecké tvorby (které si čtenář i bez toho domyslí) se o této druhé straně politiky moc nedozvíme. Ten, kdo hledá takzvané pásky či potápky (tj. nekonformní mládež) a přísný postoj režimu k nim, bude zklamán, jakkoli i to musí být považováno za součást kulturní politiky (srv. s. 231). V úvodu Knapík píše, že se nezabývá kulturou, nýbrž kulturní politikou, a že kulturní politiku studuje jako součást klasických politických dějin, a nikoli dějin kulturních (s. 13). Znamená to tedy, že tvoří tradičním stylem dějiny psané shora. Jsou to v podstatě individualistické dějiny elit a dějiny sledované především optikou ústředních správních orgánů. Kulturní politika v totalitním státě se však dá zpracovávat i jiným způsobem, jak to třeba učinil Peter Reichel ve své knize Svůdný klam Třetí říše, která se dočkala i českého překladu (Argo 2004). Pravda, záleží pouze na autorovi, jak téma pojme, a svému pojetí Knapík touto knihou nepochybně dostál. Na druhé straně je však škoda nevyužít inspirativních metodologických přístupů v zahraniční historiografii, kde „politický“ pohled není po­dle mého názoru zrovna nejužívanější. Tento konceptuální konzervatismus je u tak mladého historika po pravdě trochu překvapující. A to tím spíš, když uvážíme, že V zajetí moci není jeho první knihou o kulturní politice. Ale uvidíme příště. Jiří Knapík k tomuto tématu jistě ještě nevyřkl své poslední slovo.

I přes zmíněné nedostatky bych ale v anketě o nejdůležitější českou historickou knihu roku neváhal Knapíkovu publikaci umístit na některou z medailových pozic, protože je jinak obstojně napsána a především podložena solidními znalostmi a dlouhodobým pramenným výzkumem.

Autor je historik a právník.