Label Sirr.ecords a objevy na konci starého kontinentu
Jsou oblasti, s nimiž se nám nespojují prakticky žádné výraznější hudební konotace. Takovou zemí je jistě i Portugalsko. Tato zdánlivá periferie však při bližším pohledu překvapí svou silnou základnou ve scéně aktuální improvizované hudby, která se pohybuje nejen na kvalitativní úrovni center, ale dá se říci, že je v mnohém i převyšuje.
Při bližším pohledu na hudební situaci portugalské scény zjišťujeme, že na tomto evropském „okraji“ zhruba od začátku tisíciletí nastupuje nové umělecké hnutí, které je velice vitální, nejen co se týče hudebně-uměleckého života, ale také v oblasti vydavatelských aktivit, sdružujících světovou elitu nové improvizace.
Existují zde dvě vydavatelská centra – hlavní město Lisabon a centrum severního Portugalska, Porto. V nich funguje řada nezávislých labelů, jež se zabývají aktuální hudbou: na abstraktní elektroniku zaměřená Crónica nebo poněkud jazzovější Creative Sources. Na počátku tohoto hudebního pohybu však bylo lisabonské vydavatelství Sirr.ecords, jemuž věnujeme první část sondy do plodného podhoubí tamní experimentální scény.
Protínání zvuku a prostoru
Produkce vydavatelství Sirr.ecords zůstává sjednocena hudební vizí jedné osobnosti. Založil je roku 2001 Paul Rapos – zvukový umělec, jehož výrazovým médiem je především živě užívaná elektronika a speciální software. Jeho jemná, ale zároveň nekompromisní tvorba se zaměřuje zejména na vnitřní souvztažnosti mezi digitálními procesy, zvukem a architekturou místa, což určuje i celkovou koncepci labelu. Sám ji komentuje následovně: „Idea přemýšlení o ,prostoru‘ – ať už je to architektura, krajina nebo médium – pro mě bývá rozhodujícím faktorem, který je vždy latentně přítomen. Obdivuji umělce, kteří se dokážou ptát po smyslu prostoru naší každodennosti uvnitř předem daných hranic, a kteří tak prostřednictvím zvuku a hudby nutí vyslovit otázku bezprostředně se týkající naší identity. Tato hudba nám pomáhá uvědomit si prostředí, které nás obklopuje, a zároveň to, jak ono milieu ovlivňuje samotnou recepci. Spíše než uzavírání se do předem daných stylů mě zajímá jejich otvírání.“
Tvorba vydávaná pod značkou Sirr.ecords je nenarativní, pomalu plynoucí organickou hmotou zvuku, protkaného tichými elektronickými šumy a frekvencemi či konkrétními zvuky. Při jejím vzniku hraje hlavní roli redukcionistická improvizace, při níž je kladen velký důraz na performantivní formu živé produkce. U většiny vydávaných projektů je důležitý silný konceptuální rámec, spojený nějakým způsobem s hudební historií, uměním nebo současnou filosofií. Tento koncept Rapos detailně interpretuje v rámci průvodních komentářů k jednotlivým albům a s obdobnou pečlivostí a vkusem je také provedena grafická úprava jejich obalů, které ilustrují a zároveň interpretují hudební stopu.
Seznam vydaných projektů, jejichž počet se po pěti letech blíží třicítce, vypovídá o uvážlivém a dramaturgicky jasném výběru – najdeme zde prověřená jména (například Zbigniew Karkowski nebo gramofonoví manipulátoři eRikm a Janek Schaefer), ale rovněž nezavedené, avšak perspektivní hudební objevy: maďarský antiDJ én (viz A2 č. 43/2006) anebo italský improvizátor arg alias Graziano Lella.
Rezonující koule a zpívající klimatizace
Umělci vydávající u Sirr.ecords přiznaně navazují na tvorbu Alvina Luciera, který nechal v roce 1969 vlastní hlas rozplynout ve vibrujících rezonancích prostředí, v němž pronesl jednu větu, již střídavě nahrával na dva magnetofony, a již tak nechal napospas fyzikálním vlastnostem prostoru místnosti. Po pětadvaceti minutách trvání „skladby“ I am sitting in a room už po hlasu nebylo ani stopy – z pásky „mluví“ pouze místnost ozvěnami rozeznívaného prostoru.
Podobnou zvukovou koncepci, přizpůsobenou možnostem současných technologií, představuje společná nahrávka portugalského hudebníka Andrého Gonçalvese a newyorského skladatele Kennetha KirschneraResonant Objects (2005), zkoumající zvukové vlastnosti hermeticky uzavřeného prostoru. Během performance viselo ze stropu místnosti šest různě velkých skleněných koulí; v každé z nich byl reproduktor vydávající odlišnou frekvenci, která byla předem nastavena tak, aby způsobovala celkovou rezonanci předmětu. Uvnitř byl navíc ještě mikrofon, přenášející zvuk objektu do počítače, a žárovka, jejíž světelnou intenzitu počítač reguloval v závislosti na síle zvukové amplitudy koule. Z této poměrně složité instalace vyšla jemně hypnotická a téměř nedějová miniatura, pracující pouze s mikrotonálními změnami elektronických vibrací, transponujících fyzikální vlastnosti uzavřeného předmětu.
Specifikem spojeným s tímto přístupem k hudbě je také tvůrčí práce s nezáměrnými zvuky nahrávacího prostředí, které se obvykle celkem snadno stávají plnoprávnou složkou výsledného obrazu. Tento zvukový zdroj na své nahrávce nazvané Concert (2004) využívá americký soundartista Brandon LaBelle. Zabývá se sepětím zvuku a prostoru v širší perspektivě umělecké instalace, kterou využívá jako svébytný umělecký nástroj. Ve svých performancích nechává do hudebního procesu aktivně zapojit posluchače tak, že upravený prostor artikuluje a snímá pohyby návštěvníků, moduluje je a neobvykle tak spojuje hudbu s uvědoměním lidské tělesnosti.
Častými stavebními prvky jsou u tvůrců při Sirr.ecords konkrétní zvuky a terénní nahrávky. Zatím posledním vydaným albem zůstává Air.ratio (2006), na němž francouzský hudebník Eric La Casa zachytil hukot ventilačních systémů veřejných budov. Tato sonická sonda do míst, která nás obklopují, ale jimž většinou nevěnujeme pozornost, je podmanivým ambientním vhledem do kouzla zdánlivé všednosti.
Klec (z) písku
Další významnou aktivitou Sirr.ecords je iniciace konceptuálních, „tematických“ alb, nahraných spřízněnými interprety. Tyto pestré konfrontace odlišných přístupů a východisek umožňují v rámci jednoho námětu plasticky zobrazit širokou škálu možností současné elektroakustické hudby.
Album Noli me legere (2004) je věnováno enigmatickému filosofovi Maurici Blanchotovi, o jehož tvorbě dekonstruktivista Paul de Man prohlásil, že se „liší od všech ostatních čtenářských zkušeností“. Taková definice se dá snadno vztáhnout i na tvorbu sedmi umělců, která na jeho odkaz reaguje – snaží se postihnout střídmost Blanchotových textů prostřednictvím redukce, prázdnoty a ticha. Kompilační dvojalbum Untitled Songs (2005) se snaží aktualizovat Stockhausenův odkaz vážné elektroakustické hudby v nových souvislostech, mimo limity akademického hudebního života. Materiál na desce se nepokouší remixovat Stockhausenovu předlohu nebo dekonstruovat její charakter. Za kompilací se skrývá víc: uchopení klasikova odkazu v rámci současného elektronického kontextu, na jehož vývoji se podstatnou měrou podílel. Mezi kvalitativně vyváženou směsicí skladeb z větší části doprovozených lidským hlasem vyniká například Anthony Pateras, Asmus Tietchens nebo CM von Hausswolff.
Význačné místo v produkci Sirr.ecords patří nestorovi portugalské improvizace, houslistovi Carlosi Zíngarovi, který stál na konci šedesátých let u zrodu tamní scény. Na jeho tvorbě je patrná transformace „evropské“ tradice s kořeny v jazzu a soudobé vážné hudbě. Sólové album Cage of Sand (2002) spojuje akustické hraní a vysoce abstraktní modulaci nástroje prostřednictvím elektroniky. Na albu Ba kagpja (2003) je Zíngaro inspirativně konfrontován se švýcarskými průkopníky „broken electronics“, kteří používají přístroje každodenního užití, porouchané zkraty a zpětnými vazbami.
Tato nová hudba je velice těsně propojena s ostatními uměleckými odvětvími a současnými myšlenkovými proudy, a nelze ji proto v její synestetické pestrosti postihnout běžnými kategoriemi. Proto nám prozatím pro její označení musí stačit zastřešující přívlastek „aktuální“. Jisté však je, že vydavatelství Sirr.records se o definování podstaty této scény zasluhuje výraznou měrou.
Autor je přispěvatel časopisu HIS Voice.
Zvukový profil labelu Sirr.ecords slyšte v sobotu 4. 11. 2006 ve 22:00 na Rádiu Akropolis.