Souboj dávných titánů

Přestože se DJ Shadow i Squarepusher pohybují v hodně rozdílných žánrových oblastech, jejich tvorba vždy posouvala současnou hudbu za dříve nepoznané bariéry. Tu grime (subžánr tzv. urban-music, jenž se objevil na počátku milénia v Londýně) střižený vkusným triphopem, onde zdivočelá elektronika prostoupená lahodným vokálem. Oba dva se na svých aktuálních albech dostali o něco blíž k mainstreamovým uším. Jenže slavný hiphopový producent Shadow to s líbivostí tentokrát poněkud přehnal.

Muzikant v Údolí stínů

Josh Davis aka DJ Shadow patří spolu s japonským mistrem abstrakce DJ Krushem k jednočlenným hiphopovým projektům, které nikdy nečekali na to, až jim černošští „hejs­ci“ v popuštěných kalhotách proklestí cestu. Se svými zlámanými beaty nedělali estrády, nýbrž je šlechtili do exotických tvarů a stěží přístupných úrovní. Jejich tvorba nikdy nebyla moc „in“. Jenže Shadow ke smůle svých příznivců vydal desku Outsider. Název je to opravdu zavádějící.

Jeho skladby najednou nezní jako futuristický materiál; připomínají spíš přes průhledný papír omalované postupy rádiového hip-popu, v horším případě r’n’b. Lze v nich najít spoustu hitových nápadů (akustickou kytaru přibrušují přátelské beaty) a snaží se i vokalisté typu brojícího Keaka Da Sneaka, laškovného Q.tipa (naposledy se připomněl účastí na vydařeném singlu Galvanize úderky Chemical Brothers) nebo v melancholické náladě zaklíněného Sergia Pizzorna. Nicméně Shadow zklamal v tom hlavním: hudební základy nudí, vata kolem nich je spíš cukrová než skelná a k vyšší metě je nevytáhnou ani zmínění pánové. Ve čtrnácti písních na sebe Davis bere čtrnáct podob – jednou se představí jako drsňák na r’n’b párty mezi samými vysokými černoškami, podruhé zase jako experimentátor za laptopem, který vnímá jen odtepávající beat, a nakonec se rozloučí ve stylu slušňáckého gymnazisty, jenž si se svými kamarády založil kytarovou kapelu a zesilovač si podkládá ranými díly německých novoromantiků. Bohužel žádnou ze svých škrabošek Davis neumí na svém albu Outsider plně zaujmout. Milé momenty ano, přesah a vize nikoli.

Ahoj Všechno

V létě napsal label Warp ve své zprávě: „Square­pusher má album na spadnutí. Prozradíme, že bude jeho zatím ‚nejpísničkovější‘.“

A teď se, posluchači, muč, sluší se dodat. Jak to jen Tom Jenkinson myslel? Bylo zřejmé, že se oprostil od dřívějších zvukových turbulencí. Ale kterým směrem zamířil? Pochyby pohřbil až 17. říjen, kdy se opus Hello Every­thing dostal do nabídek hudebních obchodů. Žádný pád dolů se nekonal, Squarepusher jen začal víc poslouchat rádio. Tíhu svých experimentů už nenechává jen na posluchači, ještě ve studiu svou hudbu zpracovává do barevnější podoby. Šílené rytmické záseky neštosuje hekticky vedle sebe, pouze je zdobí cingrlátky a melodiemi, které celé pasáže zpomalují. Pohodlně zvládá i čistě instrumentální skladby jazzového komba v zakouřeném rohu útulného klubu a se svou basovou kytarou kolem krku pak drnká do temp, jež by pasovala na ranní afterparty na Ibize při východu slunce. A všechny své pózy nakonec shodí atmosférickým drum’n’bassem, v němž se růžové „barbie“ motivy potkávají s riffy silonových kytarových strun. Ovšem nebyl by to on, kdyby aspoň chvíli nevypadal jako ten nejdivočejší bijec, který sem spadl z jiné galaxie. Na závěr alba si pro otrlé schoval krabičku poslední záchrany nabitou surovým breakcorem; album navíc rozpůlil šestiminutovým intermezzem Vacuum Garden, během něhož vám v uších prolétá tryskové letadlo.

Hello Everything má v Squarepusherově disko­­grafii klíčový význam. Jeho hlavní devízou už nejsou hutné elektronické (pa)zvuky, nýbrž působivé instrumentální skladby. Tímhle posunem se Thomas Jenkinson rázem stal zajímavějším než mnozí z jeho kolegů. Originálně totiž zareagoval ve chvíli, kdy se kytaroví Franzové a jejich „Ferdinandi“ Strokes, Bloc Party a někteří další začínají utápět ve svém vlastním šestistrunném klišé. Zavřete oči, elektronika se (zase jednou) vrací.

Autor studuje žurnalistiku na FSV UK.