O Cádizu se v turistických průvodcích tvrdí, že je jedním z nejstarších měst Evropy. Poznačen kulturou starověkých Féničanů, geografickou blízkostí Afriky i pozapomenutou, leč v architektuře bělavých kupolí dosud čitelnou historií zápasu o Iberský poloostrov mezi arabskými a křesťanskými conquistadory, je umístěn na ostře vybíhající kose stejnojmenného zálivu západně od Gibraltaru. Není hýčkán Středozemním mořem, ale dotírá na něj sám majestátní Atlantik, přinášející volání exotických dálek. Tušení jiných kontinentů se tříští o přepychové krajkové škrobení andaluských paláců i dam a opakovaně ožívá v jednom z nejnavštěvovanějších karnevalů na starém kontinentě. Lorkovu památku ctí jeho rodný kraj bohatou uměleckou produkcí a divadelní múzu, která se v teplých zeměpisných šířkách s oblibou toulá po ulicích, zase divadelním festivalem. Ten se zde odehrává s respektem ke geniu loci a přizvané inscenace rovnoměrně dělí mezi divadelní sály a veřejná prostranství, prorážející mezi nekonečnými mozaikami místní zástavby. Letos lze i v souvislosti s ním hovořit o tradici, protože pod vedením cádizské loutkářské dynastie začal odpočítávat již třetí dekádu tohoto každoročního setkávání španělsky mluvící divadelní komunity, která při své desetidenní pouti napříč evropským a latinskoamerickým divadlem nezapomíná ani na své sousedy, hovořící brazilskou či kontinentální portugalštinou. Jak patrno i z těchto rozevlátých řádek, je nabídka forem, žánrů, dialektů, barev i aktivit přepestrá, a tak zde programovou nabídku každý rok strkají alespoň částečně pod společný čepec jednoho tématu. Někdy je to stálice španělského repertoáru Don Quijote, jindy zase světová klasika, a spolehlivě vždy nabídka divadelního zpracování na všemožné iberoamerické způsoby. Letos byl svorníkem gender. Jednak proto, že v rámci festivalu probíhalo 10. setkání španělsky mluvících žen-divadelnic z Evropy a Severní i Jižní Ameriky, které si během festivalu pravidelně vyměňují zkušenosti, metody a nápady v místním honosném Domě ženy či v plážových kavárnách. A za druhé proto, že ženské objekty či subjekty jsou odjakživa nevyčerpatelným námětem. V těchto dimenzích se také objevovaly ve festivalových inscenacích: v argentinské variaci na Čechovovy Tři sestry Muž, který se topí, kde Daniel Veronese nahradil tři sestry třemi bratry a manžele/bratry kurážnými amazonkami, ve španělsko-argentinské historické rešerši Olimpia neboli vášeň žít, zpodobující francouzskou herečku Olimpii de Gouges, proslulou sebevražednou opozicí vůči Robespierrovu revolučnímu teroru, dramaticky vyostřené jak gilotinou, tak feministickým pojetím, v sociologické divadelní studii zbytků indiánských kultur s výmluvným názvem Mestiza power, Portrét současné mayské ženy, či konečně v přehledové divadelní příručce z mexické historie, kterou pod názvem Kukuřice naservírovala břitce bravurní kabaretiérka a náčelnice mexického politického divadla Jesusa Rodríguezová. Kromě těchto politických, ekonomických a kulturních aktualizací a příspěvků byl Festival iberoamerického divadla v Cádizu letos opět tím, čím je zejména: průsečíkem nejrůznějších divadelních konvencí, střídajících třebas bolivijskou folklorní show s národnostně bezpříznakovou současnou dramatikou tentokrát z Chile. Některé tituly ve Středoevropanovi vyvolají spíše úsměv, u některých naopak zamrazí. Ale takové už je divadlo tam, kde to klasik nazval „brave New World“.
Martina Černá, Cádiz