Za sedmnáct let své existence si Divadelná Nitra vydobyla nezastupitelné místo mezi velkými středo- a východoevropskými festivaly. Mottem letošního ročníku se stala „hardness“ neboli útoky, obrana a boj, které logicky souvisejí i se zodpovědností: k sobě, k dějinám, k budoucnosti. Graficky bylo téma pojato formou červenobílé pásky, kterou si asociujeme s dočasným vymezováním míst, kde se děje něco neobyčejného a kde lze nahlédnout za hranice všedního života. Inscenace se s tímto vymezením spojily kongeniálně: za pásku oddělující skutečnost od divadla bylo radno vstupovat zčásti na vlastní nebezpečí, zčásti doslovně jako do zákulisí výroby fikce. Dvouapůlhodinovým ballabile protagonistů Případu Danton alias Francouzské revoluce, jejich politických debat, intrik i sexuální akrobacie odehrávající se v ponurých uličkách městečka postaveného z papundeklových minibudek potrápil publikum v mrazivé hale nitranského Agrokomplexu polský režisér Jan Klata (rozhovor s ním viz A2 č. 41/2008). Mužskou část publika zase zvedla ze židlí holandská režisérka Alize Zandwijková s divadlem RoTheater Rotterdam. Ve vysoce expresivní, ale dodejme i maskulinní rané Brechtově hře Baal do role obžerného, prokletého básníka, inspirovaného chlípnými bůžky plodnosti snad všech kultur světa, obsadila ženu. Genderové diskuse, které se poté rozpoutaly na všech festivalových frontách, poněkud zastřely fakt, že Fania Sorelová nestvořila svého Baala jen polopatistickou kresbičkou penisu na odhalené michelinovské bříško, ale především hereckými prostředky a temperamentem, ze kterých čišela vitalita vpravdě nadpohlavní. Teroristické útoky na Londýn inspirovaly britského autora Simona Stephense, který prostřednictvím běžných konzumních antihrdinů současné britské metropole zachytil tragický den D. Hru Pornografie představil režisér Sebastian Nübling a v podání Deutsches Schauspielhaus Hamburg jsme zase jednou měli příležitost vychutnat si poctivé německé divadlo: špičkové herecké výkony, co se souhry a věcnosti akcí týče, i funkční scénografii v podobě puzzle, ze kterého postavy na horizontu scény sisyfovsky stavějí polorozbořenou babylonskou věž západní suverenity. Do světa za zrcadlem nám dalo nahlédnout budapešťské Divadlo Bárka, které svůj Projekt Frankenstein včetně publika, čtyř vražd a jednoho castingu nacpalo do soustavy obytných buněk. Celkem banální příběh o tom, jak se za pracovními vztahy režiséra, účastníky castingu a majitelkou bufetu odhaluje hororová rodinná historie, nakonec v závěrečné písni I Can´t Get No Satisfaction usvědčuje z nenasytného voyeurismu zejména nás, čumily za červenobílou páskou a účastníky konkursů na horory. Divadlo je vůbec tak trochu zvrácené umění. Otázkou je, kdo je toho původcem: jeviště, nebo hlediště?
Martina Černá, Nitra