Nabourávat stereotypy

Nedávno jste docílili toho, aby ministerstvo vnitra odvolalo své tvrzení, že jste levicoví extremisté. Čím jste si takovou nálepku vůbec zasloužili?

Ministerstvo vnitra nás zařadilo do své zprávy o extremismu za rok 1999 a spor o tuto záležitost se pak táhl asi šest let. Požadovali jsme od něj omluvu; tu ale ministerstvo odmítlo s odůvodněním, že má oprávněné obavy, že bychom se mohli stát extremistickou organizací, a tím pádem si osobují právo nás takto mapovat... Stalo se to mimochodem několik let poté, co vyšlo najevo, že organizace jako Hnutí Duha, Děti Země a jiné jsou sledovány tajnými službami a vnitrem. Na neochotu ministerstva vnitra jsme reagovali podáním žaloby, kterou jsme v loňském roce vyhráli a v letošním roce verdikt prvního soudu potvrdil i vrchní soud.

Proč nás ministerstvo zařazuje mezi extremisty – to je spíš otázka pro ně, my se bohužel nacházíme v takové pozici, že pro jedny jsme levicoví extremisté a pro druhé zase pravicoví hippies. Aktivity Nesehnutí se ale vymykají škále levice-pravice, v rámci Nesehnutí fungují lidé, kteří by se nedali jednoznačně zařadit na žádnou z těchto stran. Obsahem činnosti našich kampaní je konkrétní pomoc lidem, přírodě, a při našich aktivitách spolupracujeme s různými skupinami: od humanitárních organizací přes organizace, které se zabývají prací s dětmi, až po instituce státní samosprávy. Očerňující nálepku levicového extremismu nebo ekoterorismu přitom nejčastěji používají instituce a lidé, kteří se s argumenty ekologického hnutí a nevládních organizací obecně nedokážou vyrovnat věcně, racionálně. Část veřejnosti bohužel tyhle nálepky bezmyšlenkovitě přijímá.

Nesehnutí ale není tak kontroverzní – alespoň ve srovnání s řadou jiných nevládních organizací podobného typu. Jak je vlastně sám vidíte?

Nijak se nevymezujeme v tom, jestli jsme radikální nebo konformní organizace. Při našich aktivitách používáme prostředky, které považujeme k řešení konkrétního problému za nejúčinnější. Věnujeme se tedy aktivitám, jako je organizace seminářů, vydávání publikací, organizace přednášek pro veřejnost a podobně, ale pořádáme i akce, které část veřejnosti vnímá jako kontroverzní – například demonstrace nebo blokády. Použití radikálnějších, lépe řečeno důraznějších prostředků je ale vždy vyvoláno chováním druhé strany sporu. Například jsme k nim sáhli v situaci, kdy ministr obrany nijak nereagoval na výzvy, aby ministerstvo zamezilo zneužívání zbraní, které rozprodává ze svých skladů. Na to jsme upozornili právě formou blokády ministerstva obrany.

Není nálepka radikálů na škodu při spolupráci s jinými nevládními organizacemi a dalšími institucemi?

Setkali jsme se s tím, že některé subjekty a lidé, se kterými spolupracujeme, se zpočátku báli, protože měli jméno Nesehnutí spojené právě s mediálně známými akcemi, jako jsou blokády a demonstrace. Ale když poznali, že vedle toho také sázíme stromy, organizujeme soutěže pro děti nebo třeba pomáháme uprchlíkům, další spolupráci už nic nebránilo. Jde o to odlišit mediální obraz od samotné aktivity organizací – protože to, co se dostane do médií, jsou jen informace o nějakém sporu či konfliktu.

Na jakých kampaních tedy momentálně pracujete, čemu věnujete nejvíc úsilí?

Asi se nedá kvantifikovat, čemu se věnujeme nejvíce. Naše činnost je v současné době rozdělená do pěti rovnocenných kampaní. Ty se od sebe liší počtem finančních prostředků, které na ně máme k dispozici, počtem lidí, kteří na nich pracují, i záběrem, které mají.

V posledních třech, čtyřech letech se věnujeme kampani zabývající se problematikou žadatelů o azyl a uprchlíků v České republice. Kampaň má dvě hlavní části. Jedna je osvětová – snažíme se přinášet a publikovat informace o situaci uprchlíků, respektive o mi­gračních trendech v Evropě i ve světě, proto vydáváme i časopis Přes. Druhá část kampaně se zaměřuje na konkrétní práci s lidmi v uprchlických táborech, zahrnuje přípravu volnočasových aktivit pro děti, asistenci při integraci uprchlíků do české společnosti a podobně.

Další významnou aktivitou je kampaň Ženská práva jsou lidská práva. Ta se zaměřuje na otázku práv žen a rovných příležitostí mužů a žen ve společnosti, v jejím rámci se věnujeme vydávání publikací, organizování seminářů jak pro veřejnost, tak třeba pro úředníky státní správy. Existuje například i putovní výstava o problematice domácího násilí.

Jednou z našich nejstarších kampaní je kampaň Zbraně nebo lidská práva – jejím cílem je upozorňovat na skutečnost, že Česká republika se svými vývozy zbraní podílí na porušování lidských práv ve světě, tedy že zbraně z České republiky končí v zemích, kde vládnou diktátorské režimy, popřípadě probíhá občanská válka. Smyslem kampaně není jen na ten fakt upozorňovat, ale i snaha omezit toto počínání českých úřadů, popřípadě mu zcela zabránit. Toho se snažíme dosáhnout jak zpracováváním podkladů a jednáním s úředníky z jednotlivých ministerstev, tak organizováním různých veřejných akcí, o kterých jsem se zmiňoval – happeningů, demonstrací, blokád...

A co projekty zaměřené na ochranu životního prostředí?

V kanceláři Nesehnutí funguje ekologická poradna, na kterou se lidé mohou prostřednictvím internetu, telefonu či osobně obracet s dotazy týkajícími se ochrany životního prostředí. Nejčastěji se na nás obracejí lidé se žádostí o pomoc při řešení problémů ohrožení životního prostředí v důsledku výstavby hypermarketu, továrny, dálnice a podobně. Hlavní částí poradenství je pomoci lidem účastnit se rozhodovacích procesů o velkých projektech.

Jednou z dlouholetých kampaní, která se věnuje ochraně životního prostředí, ale vlastně spojuje i jiné aspekty naší činnosti, tedy i sociální hledisko, je kampaň Zaostřeno na hypermarkety. Ta mapuje negativní dopady na životní prostředí, zaměstnanost, dopravu, architekturu měst, výstavby velkých nákupních center.

V Nesehnutí se věnujete i lokálním kauzám. Týká se něco přímo Brna?

V Brně jsme řešili několik kauz právě v souvislosti s výstavbou velkých nákupních center. Nejaktuálnější je kauza plánu výstavby Hobby marketu v městské části Brno – Ivanovice. Přestože proti záměru vystupuje jak zastupitelstvo obce, starostka obce i většina ivanovických občanů, investor společně s úředníky magistrátu stavbu stejně prosazují. V současné době rozhodování o této stavbě leží na krajském soudu, kam Nesehnutí společně s ivanovickou radnicí podalo žalobu pro porušení zákona v územním řízení. Nesehnutí je také součástí koalice Nádraží v centru, která prosazuje modernizaci brněnského nádraží, aniž by je bylo nutné odsouvat z centra města, neboť by tak bylo méně přístupné veřejnosti a ztratilo část své aktivity, kterou s dosavadní polohou v centru má.

S jakým ohlasem u veřejnosti se v Brně setkáváte? Máte podporu lidí, nebo vás spíš zatracují?

Pokud bychom soudili na základě dotazů, které chodí třeba do ekoporadny, anebo podle reakcí občanů, kterým radíme, jak zabránit kácení stromů v jejich ulici, pak jsou ohlasy pozitivní... Stejně tak je ovšem jasné, že lidé, kterým „šlápneme na kuří oko“ – a mohou to být například majitelé pozemků, kde je naplánovaná výstavba hypermarketů, a tudíž očekávají, že je s velkým ziskem prodají –, ti naše počínání pozitivně nehodnotí...

Napadá mě jeden konkrétní příklad. Se svou iniciativou Food Not Bombs, Jídlo místo zbraní, nabízíte v Brně jídlo bezdomovcům, ale každoročně v prosinci propagujete také Vánoce bez kapra. Někteří lidé na to reagují negativně: že útočíte na křesťanské tradice...

Řada aktivit Nesehnutí se snaží nabourávat ani ne tak tradice, jako spíš stereotypy, které v české společnosti panují. Mezi ně můžeme zařadit i předsudek, že Vánoce bez masa, bez zabitého zvířete, nejsou svátkem, anebo to, že Česká republika vždy vyvážela zbraně, tak proč by je neměla vyvážet nyní. Snažíme se o těchto věcech rozpoutávat diskusi a součástí našich projektů je vždy nabízet alternativu a řešení.

Mění se přístup veřejnosti k vám? Vidíte nějaký posun za tu dobu, co Nesehnutí funguje?

Ano, mění – ilustroval bych to na příkladu kampaně Zaostřeno na hypermarkety, kterou mám na starosti. Když jsme s ní v roce 2000 začínali, byli jsme v tvrzení, že velká nákupní centra s sebou přinášejí i řadu negativ, osamoceni. Naše informace navíc vycházely většinou ze špatných zkušeností s nákupními centry v zahraničí. Bylo též těžké nalézt organizace či jednotlivce, kteří by se neregulované výstavbě velkých nákupních center byli ochotni postavit.

V současné době je ale situace opačná. Kvůli přesycenosti České republiky hypermarkety – u nás máme v přepočtu na obyvatele nejvíc hypermarketů ze všech zemí střední Evropy – jsou čím dál častější případy, kdy nás kontaktují organizace či jednotlivci, kteří žádají naši pomoc a naše zkušenosti právě s účastí v rozhodovacích procesech o výstavbě hypermarketů. Oproti roku 2000, kdy kampaň začínala, v místech plánovaných výstaveb hypermarketů spontánně vznikají občanské iniciativy, které se snaží problém řešit. V současnosti je už žádostí o pomoc a dotazů tolik, že je takřka nestačíme vyřizovat.

Vycházíte dobře s místními politiky a samosprávou?

Liší se to případ od případu a téma od tématu. Některá témata se místních samospráv a politiků příliš nedotýkají – to je třeba vývoz zbraní z České republiky, taková záležitost se řeší spíše na úrovni centrálních orgánů. V případech lokálních problémů, například přesunu nádraží nebo výstavby hypermarketů, dochází jak ke střetům, tak ke spolupráci s místní samosprávou a s úředníky.

Pokud vedeme spory, pak častěji s úředníky státní správy, kdy jde většinou o stavební úřady. V řadě případů na naší straně na­opak stojí odborná veřejnost, místní samosprávy, vedení radnic. To je případ převážně městských částí a menších obcí: jiná je situace v brněnském velkém zastupitelstvu, které bylo do komunálních voleb v důsledku politiky dvou vládnoucích stran vůči aktivitám nevládních organizací a občanů uzavřené, řekl bych až nepřátelské.

Proběhly komunální a senátní volby. Vidíte nějaké možnosti změny k lepšímu?

Jak už jsem říkal, my se nestavíme za tu či onu politickou stranu a nezasazujeme se za to, aby měli většinu ti či oni. Když se snažíme prosazovat dílčí řešení problému, oslovujeme poslance či zástupce všech politických stran, a podpora našich požadavků většinou příliš nesouvisí se stranickou příslušností jednotlivých zastupitelů. Například v poslanecké sněmovně některé naše požadavky podpořili jak poslanci pravicoví, tak levicoví či nezávislí. A co se týče brněnského zastupitelstva – osobně bych jako ideální viděl takové složení orgánů města, kdy by žádná z politických stran neměla většinu, při které by k prosazování svých záměrů nemusela diskutovat s ostatními stranami ani s občany a jejich iniciativami.

Pokud pominu neustálý boj s úřady a různými „škodiči“, kvůli nimž vedete konkrétní kampaně, s jakými potížemi se potýkáte?

Problémy, které má Nesehnutí, jsou typické pro většinu nevládních organizací. Zejména těch, které jsou závislé na práci dobrovolníků, případně na financích plynoucích z grantů. I naše problémy většinou spočívají v tom, že na hodně aktivit nejsou k dispozici finanční prostředky.

Za zásadní problém, který se však netýká jen Nesehnutí, ale obecně role či postavení nevládních organizací ve společnosti, považuji vytrvalé snahy některých státních orgánů i velkých politických stran měnit zákony, které umožňují nejen občanským sdružením, ale i občanům jako jednotlivcům účast v rozhodovacích procesech. Mám na mysli například změny ve správním řádu, stavebním zákonu nebo zákonu shromažďovacím. Takové změny byly dle mého názoru vždy negativní a omezovaly do té doby garantovaná práva a svobodu občanů.