Neviditelný příběh

1

Kuchař se jmenoval Jakub Nekup, ale šéfkuchaře to neodradilo a poslal ho na nákup do velké prodejny indického koření na Cejlu. Právě den předtím dostal kuchař doporučený dopis zvoucí ho na domluvu před valnou hromadou držitelů akcií Kvasu. Akcie Kvasu byly, jak kuchař už dávno věděl, bezcenné a valné hromady mu mohly být ukradený, ale přesto si vzal dopis s sebou, protože úřední místo, odkud mu dopis poslali, bylo taky na Cejlu. A tak když půjde kolem, pročpak by se nepodíval, jak vypadají úředníci od akcií, ti náhončí lidské hlouposti. Cejl ve dnech našeho vyprávění ještě trochu připomínal tu nejfabričtější brněnskou ulici (za komunistů Gottwaldovu) a špinavé fasády a prkny zatlučená okna se střídala s atraktivními partery a postmoderní architekturou vmáčknutou do nedávno ještě ošklivých proluk. A pak už porovnal domovní číslo s tím v dopise a přesvědčil se, že zbývají právě čtyři minuty do desáté, kdy tam, jak stálo v pozvánce, začínají úřední hodiny.

Na vrátnici bývalého podniku Chirana ukázal dopis a navigovali ho do druhého poschodí, hned k prvým dveřím vpravo. V celém domě to vypadalo dost uboze, no jak ve vystěhované fabrice, a do druhého poschodí vedlo úzké točité schodiště, kde člověk sedřel ramenem omítku a kde na jednom místě byla na zdi skvrna zvíci a do podoby velké nástěnné mapy Afriky (mnohem později si na tu „africkou skvrnu“ vzpomněl a lehce ho zamrazilo).

Před očíslovanými dveřmi rozklížená lavička, jakoby ukradená z nějakého brněnského parku. A za dveřmi hlasy. Zaklepal a někdo pootevřel a skulinkou mezi dveřmi a futrem mu poradil, aby si okamžiček počkal. Kuchař moc dobře věděl, co na úřadech obnáší okamžiček, a tak zaváhal, jestli se hned neotočit a nevypadnout. Ale pak se přece jenom posadil, rozhodnut, že tady dlouho trčet nebude. Je tady jen ze zvědavosti, nic od nich nečeká, a proto tady ani nemíní čekat. Ale sotva stačil dosednout a zašoupat zadkem, dveře se otevřely a někdo zevnitř zavolal Pojďte dál, prosím.

Nevelkou místnůstku přehrazoval dlouhý stůl a za ním úředník a úřednice. Ukázali mu na židli naproti úředníkovi. Kuchař předložil dopis, úředník ho postoupil úřednici, která si z něho opsala údaje, úředník kývl, vrátil dopis a zeptal se kuchaře, jestli se chce zúčastnit valné hromady akcionářů Kvasu, která se bude konat v květnu ve Vsetíně, a jestli si tedy míní podržet akcie. A pak je tady ještě možnost okamžitě je odprodat. Kuchař samozřejmě souhlasil s okamžitým prodejem. Občanský průkaz, prosím, požádala úřednice a kuchař se začal prokapsovávat a sám byl nakonec překvapen tím, že ho má při sobě.

Úřednice si zas něco opsala, vrátila občanku a úředník mu dal cosi podepsat a zároveň už odpočítával bankovky. A kuchař byla zaskočen hned natřikrát. Za prvé nepočítal s tím, že nedávno ještě bezcenné akcie nabyly zas jakési nominální hodnoty, a za druhé ho ne­napadlo, že mu je tady teď hned vyplatí v hotovosti. A za třetí: úředník před něho položil šest set čtyřicet dva tisíc korun. Kuchař se pak zvědavě díval sám na sebe, jak tu hromadu oběma rukama opatrně shrabuje a cpe (a tady je třeba říct, že kuchař kdysi v hotelu Sýpka přišel k takovému tomu saku, co nosí vrchní, a do jehož náprsní kapsy se vejde obsah trezoru newyorské ústřední banky, ale jak to, že má teď zrovna to sako na sobě, na to se mě neptejte, vždyť v něm musí vypadat šaškovsky, ale lidi jsou vesměs nevyzpytatelný bytosti), tedy cpe tu hromadu bankovek do náprsní kapsy a dostává kopii podepsaného lejstra a odchází. Když se pak spouští po úzkém schodišti, otře se vydatně o obě zdi a vyjde z domu jak pocukrovaný panák. Ale vypadá to, že mu to vůbec nevadí.

Teprve na ulici se zahleděl do lejstra, co tam podepsal a stále ještě držel v ruce, a dočetl se, že souhlasil s prodejem akcií za dvě třetiny nominální hodnoty. To znamená, že ho o třetinu, o celý další balík, okradli. Ale přišlo mu to jen jako obrovská sranda. Dokonce snad přímo tam na ulici zatleskal těm dvěma šikovným zlodějíčkům, zloději a zlodějce, tam v té špeluňce za dlouhým stolem. A jak tak kráčel po ulici a tleskal a sako s naditou náprsní kapsou se mu rozevíralo jak vrata hasičské zbrojnice, lidi se za ním ohlíželi a někteří dokonce zůstali vteřinu stát.

2

Když na někoho takového jako kuchař, človíčka, který musí dlouhá léta střádat, aby s ženou mohli uvidět kousíček chorvatského moře, když na někoho takového spadne z nebe šest set tisíc, omráčí ho ten pytel euforie. A tak se moc nedivte, že si chudák dál počínal, jak počínal. Sice se stavil v krámě s kořením a pečlivě se tam probíral sáčky a lahvičkami, koupil, čeho bylo zapotřebí, a napěchoval si tím igelitku, ale pak, ajta, ajta, místo aby sedl na tramvaj, na devítku, a jel zas hezky po Cejlu nazpátek, až na zastávku, na níž se kříží Jugoslávská s Merhautovou, a odkud to měl už jen sto metrů do hotelu Sýpka, v němž byla restaurace a za ní pak kuchyňka, v které měl domovské právo, tedy místo toho všeho šel pořád dál po Cejlu až do centra města a pak z Maliňáku nahoru přes Kobližnou až na náměstí Svobody a odtud zas dolů po Masarykově, aby tady jako vždy (anebo skoro vždy) uviděl na stupních ke kostelu svaté Maří Magdalény beznohého žebráka. A tu kočírován ještě tou blaženou euforií, kuchař sáhl do náprsní kapsy a vylovil jednu z těch dvoutisícovek a bez váhání ji položil do papírové krabice vedle žebráka. A už mazal pryč, neboť okázalost v milosrdných skutcích nebyla nikdy jeho silnou stránkou. Ale daleko se nedostal, protože ke kuchařovu zděšení se žebrák rozkřičel: Pane, vraťte se! Pane, pane, vraťte se! A ukazoval na něho nataženou pravicí. A lidi se zas zastavovali a ohlíželi. Okradl mrzáka! vykřikl někdo a pár občánků mu rázně zahradilo cestu.

Když se tedy k němu vrátil, beznohý žebrák se lehounce (jen tak, jak bylo v jeho možnostech) uklonil, poděkoval kuchaři za ten dar a vysvětlil, že taky on mu chce něco dát, odměnu za jeho dobré srdce. Několik lidí teď utvořilo malý půlkruh pod schůdky ke kostelu, zřejmě aby kuchař nemohl utéct, a lačně hleděli. Kuchaři nezbylo než vymáčknout ze sebe úsměv a trpně čekat, co bude následovat. Vida, jak rychle se to akcionářské blaženství rozpustilo.

Pomožte mi zvednout se, požádal žebrák a natáhl ke kuchaři ruku. Kuchař zapnul své prsty do jeho křečovitých prstů (a cvaklo to jak patentka a jak urychlovač termojaderné fúze) a začal beznohého pomalu napřimovat, až ten visel maličko nad zemí a hned ukázal druhou rukou pod sebe, na veliký kapsář, jakýsi pytlík, na němž dosud seděl. Kuchař se zároveň sehnul pro kapsář a zároveň žebráka dál držel trošku nad zemí. Teď zalovte v kapsáři, navrhl žebrák. Kuchař tam skutečně zalovil, vnitřek byl ještě zahřátý od beznohého zadku a kuchařova ruka se tam cítila jak v jezevčí noře, však žebrákovy rty, teď jemně opřeny o kuchařovy skráně, pokračovaly, lechtajíce ho přitom na spánku: Teď vytáhněte z kapsáře velký spínací špendlík! Kuchař prohmatával obsah, až objevil zichrhajcku a vytáhl ji. Vraťte kapsář na své místo a ukažte mi, co jste našel. A když mu kuchař strčil špendlík až pod nos, žebrák kývl, to jest píchl nosem do kuchařova ucha, a řekl, že to je vono a to že mu dává za odměnu. Není to tak obyčejnský spínací špendlík, však uvidíte. Vlastně neuvidíte, dodal ještě a pak už požádal kuchaře, aby ho zas pomalu spustil do sedu, na ten pytlík.

Půlkruh stojících pod schůdky ke kostelu, na nichž se to všechno odehrálo, mezitím zhoustl, takže kuchaře jednu chvíli napadlo, že bude mít teď dostatek svědků pro případ, že ho ten žebrák ožebračil, protože k čemu by jinak byl celý ten složitý manévr, při němž se třeli jako kapři na zatopených loukách, než že to žebrákovi umožnilo navštívit jeho objemnou náprsní kapsu.

Ale když se pak konečně odlepil a rychle vzdaloval od kostela, zavěsiv pravou ruku do náprsní kapsy, nemohl samozřejmě hned tady na ulici přepočítávat to termitiště dvoutisícovek, nemohl se přesvědčit, zda si ten žebrák neposloužil.

3

Spustil se dolů k nádraží a tam nasedl do právě přijíždějící devítky, tramvaje, která ho pak zas vzala račím pochodem zpátky přes Cejl. Ale dřív než devítka odbočila z Cejlu k Merhautově ulici, obrátila se v přeplněné tramvaji na kuchaře nějaká dáma. Byl byste tak dobrý, vzácný muži, požádala ta tramvajová dáma, a dal mi ten velký spínací špendlík, co držíte v levé ruce? Vidíte, tady se mi to páře, pokoušela se kuchaři cosi ukázat, ale v tom nadupaném voze, kde se kuchař navíc ještě soustředil, aby uhlídal svou náprsní kapsu, neměl šanci uvidět, co mu to vlastně ukazuje, a tak se musel smířit s tím, že jí prostě uvěří, že ten špendlík bytostně potřebuje. A tak jí ho beze slova podal a dáma poděkovala za rytířskost (to bych rád věděl, co je na špendlíku rytířského) a pak se k němu přitočila (omlouvám se, ale to sloveso ani trochu nevystihuje pohyb, který musela v nasardinkované tramvaji provést) a vtiskla mu do dlaně cosi jako poděkování za ten špendlík.

Teprve když vystoupil z vozu, zvedl kuchař ruku, rozevřel ji a podíval se do dlaně, v níž ještě před chvílí svíral spínací špendlík, a uviděl malou šachovou figurku, o níž i on, absolutní nešachista, věděl, že je to věž. Napřed ji chtěl už tam na refýži zahodit do odpadkového koše, ale v té chvíli uviděl oknem odjíždějící šaliny přísnou tvář té dámy, i spustil šachovou věžičku do kapsy, kde ta pak setrvala, dokud nebyla povolána k dalším úkolům.

4

Jakube, oslovil šéfkuchař kuchaře asi týden po právě vylíčených událostech, jistě víš, jak si tvého kuchařského umění vážím. A teď konečně jsem dostal příležitost ti to nějak prokázat. Obrátil se na nás velvyslanec v Rusku, pan Jaroslav Bašta, totiž ne přímo na nás, ale na Korporaci českých a moravských kuchařů, aby vybrala jednoho nejlepšího českého a jednoho nejlepšího moravského kuchaře pro akci v moskevské restauraci Český dům, na niž se mají slétnout ty nejvybranější a vysoce postavené mlsné moskevské jazýčky.

Moskevskou akcí se tak asi o týden odložilo to, do čeho se chystal investovat peníz, k němuž tak nečekaně přišel. Totiž do generální opravy bytu, který si nedávno koupil ve starém činžáku ve Zdráhalově ulici. Hned jak se vrátím ze země, kde zítra znamená již včera, tak s tím pohneme.

Když už stál ve dveřích (v sedm čtyřicet mu odjížděl autobus Aerolinek od Grandu na ruzyňské letiště), jeho žena se přiznala, že mu přibalila tu černou věžičku, kterou našla v jeho pracovních kalhotách, a o níž hned věděla, že je to jeho amulet: šachová figurka pro štěstí. Zlostně škubl ramenem, však rozhodnut, že už se tím teď nebude zdržovat, zbaví se jí někde cestou.

Sotva v letadle poobědval (bylo už poledne moskevského času), vylovil z příručního zavazadla černou věžičku, že ji zamáčkne do staniolového nádobíčka a odloží s táckem na projíždějící vozík. Ale letušky tady byly tak pozorné, že pilně střehly každý pohyb pasažérů, i když jistě z jiných důvodů, než aby hlídaly šachové figurky, přesto mu ji letuška už po chvilce přinesla, prý aby mu nechyběla do šachového kompletu.

Ale to se už blížili k Moskvě, byl duben, ten bláznivý měsíc, kdy v Brně v Lužánkách už rypáček jara očichává dívenkám zadečky, zatímco nad moskevskými Lužnikami se ještě žení severák. A opravdu, kuchař teď dole, pod sunoucím se stínem letadla, uviděl mezi poli a pastvinami zamrzlé vodní plochy a byl rád, že si od své ženy nechal přibalit i něco hodně teplého a navrch ještě kulicha.

Letiště Šeremeťjevo. Dlouhá fronta před okýnkem, podobna té, kterou si musel vystát už v Brně, před ruským konzulátem v Pisárkách, když chtěl vízum do Ruské federace.

Kuchař se bázlivě rozhlíží, obávaje se, aby taky jemu nevletěla do náruče neřízená střela s výkřikem: Privjot Viktor! Ně chačeš zajti so mnoj na katok? Ale naštěstí všechno proběhne klidně a spořádaně. Kdesi v pozadí uvidí ženskou postavu, která drží nad hlavou ceduli s jeho jménem.

Asistentka z úřadu velvyslance. Veze ho škodovkou dlouhou cestu z letiště do centra Moskvy. Kuchař, nos přimáčknutý na okénko, jako by projížděl nekonečným špalírem filmových týdeníků z padesátých let, jak je teď v retrospektivě představují v české televizi. Dojem kazí jen obrovské billboardy, prezentující francouzské parfémy, nejnovější film s Jamesem Bondem a Mitsubishi Outlander.

V paláci Českého velvyslanectví (jednoho z nejvelkolepějších v celé Moskvě) na Fučíkově ulici ho už netrpělivě očekával velvyslanec Jaroslav Bašta. Stál u barokní skříně s porcelánovým nádobím, a jak na ni z boku vyťukával nějaký pochod, hrnéčky vevnitř teskně rezonovaly. Když konečně uviděl kuchaře, spokojeně zafuněl a mluvil pak přes vousy huhňavým hlasem, dobrácké oči pomrkávaly za brejlemi: Nebudete mi třeba věřit, ale vaše kuchařské umění, v tomto případě tedy proslulá moravská kuchyně, může tady sehrát rozhodující úlohu při nějakém významném hospodářském kontraktu. Nejen láska, ale i obchody jdou takříkajíc přes žaludek. No, však se ještě uvidíme.

A stiskl kuchaři ruku a podíval se na hodinky a odspěchal.

V restauraci Český dům dopadlo pak všechno dobře. Kuchař se tam spřátelil s Radkem Dárkem, což byl zas kuchař z Prahy, z hotelu Coubertin, a přestože do jídelny příliš neviděli – museli se držet v kuchyni, kde měli práce nad hlavu –, věděli, co se tam děje. Číšníci jim to vždy spěchali vyzvonit a zvonili a zvonili, až oběma kuchařům a jejich čtyřem pomocníkům uši brněly. Ta prý speciál­ní česká a moravská jídla – a především, nevěřili byste, nadívaná holoubátka a jahodové knedlíky z tvarohového těsta – měla tak obrovskej sukces, že ty vysoce postavené mlsné jazýčky se takhle navzájem olizovaly a přitom jim krápěly bohatýrské sliny, až tam promáčely koberce, takže ty teď – slyšíte to? – při každém kroku mlaskají.

Máte tady ještě jeden moskevskej den, prozradila asistentka a zároveň představila kuchaři muže, co se sám nabídl, že vás provede po Moskvě, letem moskevským světem, aby vám v hlavě nezůstala jen ta restaurační kuchyň a suterénní kumbál. Velvyslanectví vám zaplatí na pět hodin taxíka, tak si to užijte.

Muž, který se sám nabídl, že kuchaře provede, mluvil jen lámanou češtinou a často se utíkal do ruštiny, kam ho pak kuchař musel chtě nechtě následovat, koneckonců byl ještě z té generace, do které ruštinu napumpovali.

Projeli Tverskou ulicí, až k Puškinovu pomníku na bývalé Strastnoj ploščadi, náměstíčku obstoupeném trojramennými lucernami. V zátočině řeky Moskvy, v jejíž hladině stálo na hlavě celičké město – vstoupili do výsostného ticha Novoděvičího kláštera. Šli po cestičkách vyhrazených pro návštěvníky, mezi klášterními zdmi, věžemi a bělostnými báněmi monastýru, po cestičkách mezi jilmy, javory a kaštany už osypanými pupeny jak zelenými svícny, protože tady na dotek s ženskou klauzurou byl už zvláštní svět, vložený jak zázračný prsten do centra Moskvy, a kuchař, ukolébán tím svatým mírem a taky zvolna nadcházejícím večerem, upadl do zádumčivosti, snad by se dalo říct, že i do chandry, přemílal v hlavě to či ono a na chvíli se docela vzdálil Moskvě i svému průvodci, když ten se najednou postavil kuchaři do cesty, natáhl ruku a řekl tiše: Jesť u vas eta bašnja? Pak to zkusil ještě česky: Máte vy tu bašnju? Ale kuchaři nebylo jasné, jestli mluví o nějaké básni, nebo snad o velvyslanci Baštovi. Nakonec se po úporné rozpravě dobrali toho, že průvodce má zájem o jistou šachovou věž, kterou by měl mít kuchař při sobě.

Kuchař chvíli mlčky hleděl na průvodce a pak řekl No jo, já měl takovou věž, ale tu jsem už zahodil. A zajel rukou do kapsy a pak si překvapeně prohlížel, co ráčil vytáhnout. Fjodor se zaradoval a hrábl do kuchařovy dlaně, vzal si šachovou věžičku a zároveň druhou rukou vytahoval z náprsní kapsy průvodcovského saka, v jehož klopě měl malou vlaječku Čornoj sotni (ale to nic neznamenalo, v Moskvě teď vznikaly stovky snobských spolků, které křísily slávu i hanbu prastaré Rusi), tedy zároveň vytahoval podlouhlou obálku, a zatímco si jednou rukou šachovou věžičku do kapsičky na drobné mince, druhá ruka už podávala obálku kuchaři. Ale než kuchař stačil k tomu co říct, průvodce ho už upozornil, že se budou muset vrátit, protože jejich pět hodin s taxikářem už vypršelo.

Kuchař si v taxíku poskakujícím po hrbolatém moskevském dláždění otevřel obálku a vyděšeně si prohlížel letenku do hlavního města afrického státu Okigbo. Ale Fjodor jen zvedl ruce do stropu taxíku: Carica něbesnaja! Ja podlec, čtoby menja čorti sjeli! A víc z něho kuchař nedostal.

Chce s vámi mluvit pan velvyslanec, vyřídila asistentka, a prosil by teď okamžitě, pak má nějaká jednání. Kuchař opatrně vylezl ze suterénního kumbálu, dbaje, aby si zas nenarazil hlavu.

Ale tu letenku mi tady nemůžete nechat, vždyť je to třída pro byznysmeny. Tak drahá letenka, to není žádnej špás!

Ale já zejtra letím domů, pane velvyslanče. Nechcu do žádnýho státu Okigbo.

Tak ji vraťte, člověče.

Ale toho Fjodora tady nikdo nezná. Nabídl se jako průvodce, vyzvedl mě a po pěti hodinách mě zase vrátil a pak ho... čorti sjeli.

Cože? řekl velvyslanec a zůstal chvíli dokořán. Pak ústa sklapl a znova otevřel a řekl rezolutně: Nezlobte se, ale tu letenku mi tady nemůžete nechat.

Večerní bulvár hučel nekonečným proudem projíždějících mercedesů, mazd, jaguarů, chevroletů, hond, volv a cadillaků, a když si kuchař šikovně přidřepl při kraji chodníku, mohl se dívat, jak se mezi projíždějícími vozy míhají jak vodoměrky na hladině beznozí jezdci na takových dřevěných, okolečkovaných prkýnkách, a řítili se tak obdivuhodnou rychlostí na to, že se jen odráželi dřevěnými špalíky. Byli to invalidi z posledního sovětského imperiálního konfliktu, z války v Afghánistánu, kam je ještě stačil nahnat Brežněv, dřív než zaklepal bačkorama.

A pak už to kuchaře napadlo a vytáhl africkou letenku a zamával na jednoho z těch beznohých jezdců. Beznožec s ušankou nara­ženou hluboko, hluboko přes čelo se střelhbitým manévrem vyhnul řítící se mazdě a přirazil až těsně k chodníku, vzal z kuchařovy ruky letenku, zašklebil se, kývl a ihned začal něco lovit ve svých hadrech a kuchař se lekl, že zas dostane něco na revanš, a udělal omluvné gesto a poroučel se.

5

Hned po návratu z Moskvy rozjel kuchař opravu svého bytu a hned se ukázalo, že to bude všechno mnohem náročnější, než původně počítali. Bydleli tedy mezi hromadami cihel a mezi koly srolovaných kabelů a mezi kbelíky s vápnem a pytli s cementem a ráno se probouzeli do zářivých májových jiter pocukrovaní vrstvami prachu jak nebožtík a nebožtice z Pompejí a zdály se jim jen sny, v nichž se prodírali závějemi, a taky sny, v nichž váleli knedlíky na omoučněném prkně. A v tom všem zmatku a nepohodě objevil kuchař jednoho dne na podlaze rozevřenou dvojstranu novin. Šel s ní až k dokořán otevřenému oknu, aby viděl co nejlíp a měl tak jistotu, že se nemýlí. Nemýlil se. Na fotografii byl opravdu ten žebrák od kostela svaté Maří Magdalény na Masarykově ulici a v textu pod fotografií stálo, že do hlavního města afrického království Okigbo, zmítaného už dlouholetými nepokoji, právě přiletěl beznohý král, ujal se trůnu a ještě téhož dne prohlásil na tiskové konferenci, že zemi vyvleče z krize.

Kuchař to přečetl dvakrát třikrát a pak to zmačkal do maličké kuličky a hodil do kbelíku s vápnem. V následujících dnech se pak šel několikrát podívat ke kostelu svaté Maří Magdalény. Ale beznohého žebráka tam už druhý týden nikdo neviděl.

6

Od mého moskevského výletu už uplynul nějaký čas, ale ještě stále nejsem šéfkuchařem, protože mého šéfa pořád ještě neskosil infarkt. Ne, to byl jen vtip, není nic protivnějšího než dělat šéfkuchaře. A pokud se ptáte na byt na Zdráhalově, tak po té důkladné renovaci je to už byt jak klícka. Ale kvůli tomu jsme se nesešli. Vás bude spíš zajímat, že teď právě jdu zas po Cejlu. Ale nemylte se, po Cejlu chodím často. Vždyť Merhautova, kde je hotel Sýpka, je jakýmsi náhorním souputníkem Cejlu, kousek běží spolu paralelně a před odbočkou k zábrdovickému mostu se skoro dotknou. Ale co vás bude ještě víc zajímat, je to, co se mi teď přihodí v Intersparu. Ano, zabočím z Cejlu do Intersparu, protože mě napadne, že bych se tam mohl podívat po nějakém dobrém víně na oslavu manželčiných čtyřicátin. Ale sotva vjedu do Intersparu s vozíkem, jsem zaskočen hlučnou zvukovou kulisou: Langerová zpívá o své vodě živé. Zní to celou prostorou hypermarketu, všechno je tam ponořeno do Anetina zpěvu. Tři kroky přede mnou si nějaká dáma vytahuje cosi z kabelky a přitom jí něco vypadne na zem. Vidím, že jsou to dvě sepnuté náušnice. Přes tu hlučnou hudbu nemohla samozřejmě cinknutí náušnic slyšet. Chystám se, že je zvednu a podám jí je, však nějaký mladík mě prudce odstrčí, sebere náušnice a jde za tou dámou. Ale teď zřetelně vidím – jsem stále tři kroky za ní – ano, zřetelně vidím, že jí nepodává náušnice, ale nějaký snad secesní náramek. Přiklání k ní hlavu, cosi říká, ona si prohlíží náramek, taky něco říká, nejspíš že to není její, ale mladík ji už neposlouchá, odstrkuje z cesty vozíky a rychle se vzdaluje. Ale secesní náramek je tak krásný, že se rozhodla si ho nechat. To ovšem ještě netuší, že u ní dlouho nepobude. A tak jsem se stal náhodným svědkem další výměny: náušnice za náramek. A zahlédl jsem jen jeden článek jiného tajemného řetězu.

Samozřejmě to tak nemusí být. To, co jsem teď právě uviděl, nemusí nutně být mechanismem nějakého neviditelného příběhu. Ani si nemyslím, že neviditelné příběhy jsou vždy a nezbytně postaveny na mechanismu výměn a záměn, jak jsem si to absolvoval já. Může tu docela dobře fungovat spousta dalších mechanismů, anebo čehosi, co bych snad ani nenazval mechanismem. S jistotou vím jen jedno: žijeme ve světě, v němž jsme často jen nevědomými prostředníky, zprostředkovateli, jen kurýry pro nás nečitelných, nesrozumitelných zpráv, jen články v řetězu, o němž vůbec nic nevíme. Žijeme ve světě zázračných příběhů, jejichž jádro nám zůstává utajeno, a jsme tu jen hluchými svědky a slepými pozorovateli. A jen když máme velké, opravdu velké štěstí, jako jsem měl já, tak si uvědomíme, že to zvláštní, to neobyčejné, co se nám přihodilo, není žádná náhoda, ale že jsme se k něčemu připletli a budeme tím teď zneužiti, zrovna tak jak kdys dešťové mraky, kulové blesky, ale někdy i živé labutě sloužily bohům jenom jako výtahy, v nichž sjížděli na zem, aby se tam pářili s krásnými pozemšťankami. Vidíte, dívejte se, mám slzy v očích. Ale zapomeňte na to, nic jsem neřekl.
Vždyť jsem jen hloupý kuchař, co umí tak leda na pánvičce přehazovat lívanečky.

Ale teď už mě omluvíte, musím se věnovat výběru toho vína k narozeninám své ženy

Redakčně kráceno.

Galerie

Pokusy o spojení atmosféry a politiky nejsou dnes v umění (a ve fotografii zvlášť) příliš časté a ani zvlášť atraktivní. O to zajímavější je sledovat, jak se o promyšlenou práci s téměř filmovými scénáři snaží dvojice mladých autorů.

Barbora Mrázková a Filip Láb vystudovali pražskou FAMU. Během půlroční stáže na Middlesex University v Londýně vznikl jejich první společný cyklus His’n’Hers, postavený na složení a juxtapozici dvou doplňujících se subjektivně dokumentárních celků. V dalších projektech je již osobní autorství nerozlišitelné a soustředí se stále více na psychologicko-historicky-politické otázky. V cyklu Americká noc (Galerie Velryba 2004) je tematika opuštěného totalitního (mentálního) prostoru pojata spíše abstraktně, v rozsáhlejším cyklu Východní blok (Galerie Václava Špály 2006) již máme co do činění s konkrétními místy v postkomunistických zemích. V jednotlivých lokalitách, jež mají samy o sobě silný historicky symbolický náboj (Balaton, Glienicker Brücke v Berlíně, Katovice a další), se pak rozehrávají rozličné inscenované příběhy. V obou „politických“ cyklech se pohybujeme na hraně jakéhosi „inscenovaného dokumentu“, psychologického portrétu a především filmu. Celková atmosféra může vyvolávat vzpomínku na Tarkovského Stalkera i fotografické smyčky Chrise Markera.

Cyklus Poslední stupeň, související s předchozími dvěma spíše výtvarně než obsahově, tvoří čtyři fotografie, lišící se navzájem jen drobnými gesty. Tady již nejde o společenskou tíseň, ale o až divadelně pojatou psychologickou sondu do mezilidského „dusna“. Mrázková a Láb tu zcela odhalují svoji převažující metodu a nechávají vyniknout „divadelnost“ svých fotografií, inspiraci glamourem, diskem 80. let i českou hospodskou kulturou. Jde o studii toho, jak se chováme, když ve dvou vsedě mlčíme.

Pavel Vančát