Vila Tugendhat inkognito

Pro českého čtenáře plyne z románu Simona Mawera (nar. 1948) Skleněný pokoj (The Glass Room, 2009) hned trojí užitek. Ten první je věcný. Jak často totiž vynikající angličtí spisovatelé píší poutavé romány o české moderní architektuře, potažmo o brněnském funkcionalismu? A jak často se stává, že román odehrávající se v Brně byl mezi finalisty na Man Bookerovu cenu? Není pochyb, že pro každého, kdo si román přečte, bude skleněný pokoj ve vile Tugendhat něčím, co by stálo za vidění. A nejen skleněný pokoj a nejen vila Tugendhat, ale i místo, kde se Mies van der Rohe, jeden z nejvýznamnějších moderních architektů, souputník Le Corbusierova funkcionalismu a představitel moderního klasicismu, rozhodl postavit jednu ze svých nejcharakterističtějších staveb, opravdový klenot moderní architektury, který u nás nemá obdoby. A tak se Brno, rodné město Bohumila Hrabala a Milana Kundery a působiště Leoše Janáčka a Gregora Mendela, dostává na chvíli na výsluní čtenářské pozornosti.

Vila jako nešťastná bytost

Právě když mi v brněnském knihkupectví (ve funkcionalistickém paláci Alfa) podával knihkupec Skleněný pokoj z regálu, vešla jedna ze stálých zákaznic a už ve dveřích konstatovala, že nic moc, jen pohled cizince, který viděl Brno tak leda z rychlíku. Když jsem se pak do knihy začetl, pochopil jsem, že existuje cosi jako „čtenářská xenofobie“. To na adresu té zákaznice. Ve skutečnosti je totiž město ve Skleněném pokoji tím Brnem, jak ho znám – těch několik drobných nepřesností nestojí za zmínku –, a to přesto, že Mawer je mínil ve svém románu změnit na město blíže nespecifikované. A vila Tugendhat je zde nejen popsána se vzácným smyslem pro její architektonickou výjimečnost, ale její centrum, skleněný pokoj, je tady zrcadleno z tolika rozdílných úhlů a v tolika rozmanitých kontextech a programová racionalita funkcionalistické stavby je prostoupena takovou dávkou jak kouzelné životní, tak mrazivě osudové iracionality, že rychle získáte sugestivní dojem, že vila Tugendhat je zde živoucím organismem, ano, přímo bytostí, bohužel zatím s nešťastným osudem.

Však přejděme k druhému užitku Mawerovy knihy. Navzdory právě řečenému je to především románová fikce, nikoli literatura faktu. Autor na to upozorňuje v úvodní poznámce. A zdůraznil to ještě tím, že vilu Tugendhat, aniž cokoliv pozměnil na její architektonické výlučnosti, překřtil na vilu Landauer, dopřál jí románové inkognito a změnil i jméno architekta. A její obyvatele zavlekl do naprosto fiktivního, tu hravého, tu fatálního, ale i sentimentálního a ke konci pak tragického, ale vždy pozoruhodně vyprávěného příběhu. Už to nejsou Tugendhatovi, ale Landauerovi, takže majitel vily, Viktor Landauer, tady už není z třetí generace brněnské textilní dynastie, ale vlastní prosperující automobilovou fabriku. S Tugendhatem ho však spojuje židovský původ a exilový osud. Ale také obdiv k moderní architektuře a nechuť k té zdobné, historizující – nechuť vyslovená sloganem architekta Adolfa Loose, že „ornament je zločin“.

Od nostalgie k dějinám

Román se odehrává z větší části ve třicátých letech minulého století, a zpočátku v jakémsi přímo nostalgickém retru dvou si tak blízkých měst, Brna a Vídně, které v devatenáctém století spojuje a ve dvacátém pak rozděluje právě architektura. Jestliže totiž mělo být Brno původně snad jen jakýmsi „architektonickým klonem Vídně“, vydává se pak ve dvacátých a třicátých letech minulého století svou vlastní cestou, jíž je právě vila Tugendhat a například ještě Fuchsův hotel Avion nejnápadnější ikonou. Ale zpět k nostalgickému retru: charakterizuje je pocit nenarušitelné plynulosti a nekonečného trvání, ale přece právě tato plynulost a neukončenost je jedním z nejvýraznějších symptomů architektury vily Tugendhat, jejího prostoru, v němž se interiér prostupuje a přechází plynule do zahrady, a vytváří tak jakousi iluzi nekonečnosti. Jenže zatímco vila si navždy podržela svou „neukončenou plynulost“ i v té své dnešní, fosilní podobě, hrdinové románu přijdou velice rychle o svůj zážitek nenarušitelného trvání a do jejich pestrých lidských osudů vstoupí fátum, které je připravuje o jejich soukromí a činí z jejich příběhů jen položky děsivé statistiky.

O zrůdnosti nacismu jsme už mohli číst mnoho dokumentárních knih i románů, ale přesto mám pocit, že Simonu Mawerovi se to v jedné hrůzné epizodě podařilo vyslovit nově a zvlášť děsivě. A samozřejmě se to odehraje ve skleněném pokoji, ale také ve funkcionalistické Zemanově kavárně. Nikdy už nezapomenete na zdánlivě jen komickou figurku německého „vědce“, zřizujícího si ve vile biometrickou laboratoř, v níž se snaží najít spolehlivý princip na kategorizování lidí podle rasy. Je přesvědčen, že je oddán jen vědě a že ho nezajímají její politické motivace. A když s ním pak milenka přijde do jiného stavu, bez váhání se postará, aby skončila i s jeho dítětem v koncentráku.

Román má jistě i své slabší stránky. Například příchod Rudé armády do Brna náleží v autorově podání nejspíš ke „kouzlu nechtěného“. A jakýs „happy end“, jímž se kniha otevírá i uzavírá, by slušel spíš nějakému jinému románu.

Český národ v komatózním spánku

Třetím užitkem této knihy jsou pak pro nás zajímavé postřehy cizince o naší zemi. Tak například odstavec popisující diagnózu a průběh nemoci encephalitis lethargica, tedy komatózního spánku, do něhož se pacient může uchýlit na celý svůj život. Objevil se sice nový lék, a tak se pacienti třeba po čtyřiceti letech mohou probudit, ale bohužel jen na čas, a pak zase znovu propadnou svému tupému spánku. A není tak náhodou, jak naznačuje autor, encephalitis lethargica naším národním osudem? Je moc dobré vidět své město, svou zemi, svůj svět očima inteligentního cizince.

Simon Mawer je původním povoláním biolog a do Brna ho přivedl také zájem o osobnost genetika Gregora Mendela. Takže ještě jedna dobrá zpráva: jeho román Mendelův trpaslík (Mendel‘s Dwarf, 1997) se už připravuje k českému vydání.

Autor je spisovatel.