Stěhování okolo Cařihradu

Zatímco první kniha Jarmily Bednaříkové zpracovávala především stěhování národů, na které kladly důraz dějepisy, jež vzdělávaly většinu z nás, tj. stěhování na území západo­římské říše, ta nynější se věnuje dějinám toho, co bývalo v západní historiografii často přehlíženo jako periférie, co má ale subjektivně větší význam pro národy, jako jsou právě Češi: stěhování na území východní Evropy a říše východořímské.

Autoři – Jarmila Bednaříková, vysokoškolská učitelka, specializující se na dějiny pozdní antiky a raného středověku, Zdeněk Měřínský, přední český archeolog a specialista na české a rakouské raně středověké dějiny, a Aleš Homola, doktorand věnující se problematice pozdně antického Předního východu a vztahů Byzance s nomádskými kulturami – se pokusili podat přehledný popis historického vývoje od Baltu po Arábii, s pomyslným středem v Konstantinopoli, pro období zhruba od 5. a 6. století do století jedenáctého a dvanáctého a místy až do konce středověku. Na takto geograficky i časově rozsáhlé kulise zpracovávají čtyři základní témata: slovanskou expanzi, pokřtění východní Evropy a rozvoj nových křesťanských (hlavně slovanských) států, pronikání středoasijských kočovníků do východní Evropy a konečně šíření islámu a arabského chalífátu, s důrazem na oblasti starověké Mezopotámie.

Takto široký výklad není zcela sourodý, ale to ani tak nevadí. Cílem autorů bylo očividně popsat politické dějiny období, které bylo bohaté na události, migrace celých etnik a rychlé vznikání a také zanikání států. Nechtěli tedy přiblížit určitý jev, pouze vágně vymezenou epochu. Nesnažili se příliš zacházet do podrobností – rozsah látky by to ani neumožňoval – a víceméně se soustředili na klasické dějepisectví, státy a jejich konsolidaci. Ačkoli u jednotlivých kapitol nejsou uvedeni autoři, podle stylu se dá s trochou štěstí odhadnout, že většina textu takto pojatého pochází od Jarmily Bednaříkové. Aleš Homola, očividně autor pasáží týkajících se kočovníků a islámu, se pokusil nejen o detailnější pohled na popisovaná etnika, postihnout některé obecné jevy, například v charakteru, cílech a selháních byzantské politiky, ale také ve zvláštních kapitolách přiblížit charakter islámu jako náboženství, společenskou a politickou strukturu chalífátu, islámské právo a také vztah islámu k válce a k (z jeho pohledu) nevěřícím. Je přitom potřeba ocenit jeho nezaujatý, vyvážený pohled. Více detailů se také místy dozvídáme o hospodářství, architektuře a sídelní struktuře ve státních útvarech středoevropského prostoru, a poněvadž jde o poznatky získané převážně prostřednictvím archeologie, jejich autorství se dá nejspíš připsat Zdeňku Měřínskému.

Tím se nedá říci, že by pasážím tvořícím většinu knihy, tedy těm věnovaným politickým dějinám, chyběly podrobnosti. Naopak, je jich tu spousta. Čtenáři se místy může zdát, že není vynechán ani jediný vládce, jediná bitva, jediné etnikum. Je to pocit trochu klamný, protože z popisu se tiše vytratily oblasti, které stály historicky ve stínu a máme o nich málo přímých zpráv – například Rumunsko a Bosna. Ačkoli tedy text na většině míst vyvolává dojem, že historii je možné naservírovat čtenářům pěkně na talíři, je to i díky tomu, že jsou bílá místa historického poznání většinou nezmíněna.

Jako základní zdroje nejspíš sloužily dobové zprávy, doplněné místy o archeologické poznatky, dále klasická historická díla, zatížená snahou nalézt smysl dějin, a jen v omezené míře díla přibližující výsledky moderního historického bádání. Nalezneme tu sice jejich ozvěny, například ve střízlivém hodnocení přínosu Normanů v rozvoji Rusi, ale pohled do seznamu literatury svědčí spíše o závislosti na starších přístupech. Kromě řady českých tam nalezneme díla ruských, mnoha polských, některých německých (spíše východoněmeckých), francouzských a anglických autorů od počátku 20. století do osmdesátých let, ale jen málo skutečně moderních studií. Mnohé zásadní práce, například The Byzantine Commonwealth: Eastern Europe 500–1453 od Dmitrije Obolenského, předního světového byzantologa, bychom tu hledali marně. Není proto divu, že schéma, podle něhož jsou popisovány dějiny států, je většinou poplatné tradičnímu, ale dnes už překonanému pohledu: státy jsou státy národními od svých počátků. Jenže raně piastovské „Polsko“ bylo ve skutečnosti státem dynastickým, druhé bulharské carství bylo zase státem dvounárodním (Bulharů a Vlachů). Místy je také vidět, že výklad dějin států podléhá tradičním, mytickým národním výkladům historie. Lepší než brát vážně osudovou předurčenost, například v případě Srbska, kde od smrti posledního silného vládce z dynastie Nemanjićů „vedla přímá cesta ke Kosovu poli i konci a zániku středověkého Srbska“, je zamyslet se nad tím, co k zániku státu v tomto případě vedlo.

Stěhování národů a východ Evropy nejsou špatnou příručkou, ale mohou posloužit i jako úvod do oblasti a epochy, o které se často laik mnoho nedočte. Nekomplikovaný styl a struktura průměrnému čtenáři důvěrně blízká mohou být pro leckoho kladem, ale je dobré pamatovat, že většinou nezprostředkovávají zrovna nejnovější stav vědeckého poznání minulosti.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.