Od prvního vydání knihy Michela Houellebecqa Rozšíření bitevního pole (1994; česky Mladá fronta 2004) uplynulo dvanáct let. Doba dostatečně dlouhá na to, aby prověřila životaschopnost díla i jeho autora. Už v tomto románu najdeme témata, která ho neopustila po celou dobu až k prozatím poslednímu románu Možnost ostrova ( 2005; český překlad připravuje Odeon): život jedince ve společnosti zaměřené výhradně na výkon, tržní hodnota mezilidských vztahů, sexuální svoboda, stárnutí, zánik rodiny, iluze věčného mládí…
Houellebecqa v panujícím systému zajímá v první řadě modus vivendi těch, kteří nejsou schopni či ochotni nárokům společnosti dostát. Sleduje, jaké další možnosti se jim v tomto systému nabízejí. Jeho sociologizující styl může být pro jednoho povrchní, pro druhého zbytečně krutý. Ne nadarmo se dočkaly jeho romány přívlastků jako nihilistické, mizogynní, rasistické, depresivní, machistické… Pocházejí patrně od těch, kteří hledají v literatuře „návody k použití“ tohoto světa a spisovatele pak mají za někoho, kdo jim svět předá v pochopitelné a lehce stravitelné formě.
Všechny uvedené výpady ztrácejí smysl, jestliže začneme hledat, kde začíná Houellebecqův pohled na svět. Zjednodušeně řečeno, byli jsme sem uvrženi a po dětství, jediném smysluplném, leč krátkém období, nastává nekonečná pouť vlastní existencí, jejíž smysl nikdy nenajdeme: „Popravdě řečeno vás však nemůže nic zachránit před stále častějšími chvílemi, kdy vás pocity naprosté samoty, univerzální prázdnoty a tušení bolestného a definitivního krachu vaší existence vrhají do stavu skutečného utrpení. A přitom se vám stále nechce umřít.“ (Rozšíření bitevního pole, s. 12) Co tedy dělat? Hlavně neočekávat zlepšení: „Lidé se mylně domnívají, že dříve či později se přece něco musí stát. To je hluboký omyl. Život může být docela dobře zároveň krátký i prázdný.“ Závěr, k jakému zhusta dochází, je neradostný: máte-li v sobě alespoň kousek soucitu, nemůžete být šťastní.
K vrcholnému splynutí nedojde;
cíl života je minut.
Rozšíření bitevního pole
Mechanismus nevyhnutelné frustrace je základním půdorysem dvou jeho románů: Rozšíření bitevního pole a Elementární částice. V obou jsou středem příběhu dvě mužské postavy s protikladným přístupem k „boji“. Jedna už od počátku záměrně vyklidila pole, druhá se vyznačuje nezměrným úsilím na něm uspět.
V románu Rozšíření bitevního pole je vypravěčem třicetiletý programátor, jemuž tvoří snaživý protějšek Tisserand, kolega z prosperující firmy. Vypravěčovu optiku, kterou nahlíží nemilosrdně na svět, vnímáme jako nezdravě vyostřenou pouze do chvíle, kdy se setkává s Tisserandem nad společným úkolem. Sledujeme-li Tisserandovu neutuchající a zároveň bezvýslednou snahu uspět, zalíbit se a být milován, nacházíme plné pochopení pro vypravěčovo chování. Schopností a odvahou přiznat si, že svět, ve kterém se ocitl, nemá rád a odmítá s ním uzavřít jakoukoliv dohodu, zde morálně převyšuje pinožícího se Tisseranda s jeho téměř idiotskou snahou svět milovat. „Zvláštní, teď se zdá, jako by slunce opět zrudlo. Ale je mi to těžce jedno; na nebi by mohlo být pět nebo šest rudých sluncí a směr mých úvah by to v ničem neovlivnilo. Nemám tenhle svět rád. Nic naplat, nemám ho rád. Společnost, v níž žiji, se mi hnusí; z reklamy se mi zvedá žaludek; z informatiky je mi na blití.“ (s. 77)
Právo otevřeně nenávidět svět je jedním ze základních kamenů Houellebecqovy tvorby. S jeho tezovitou formulací se setkáváme už v díle Zůstat naživu (1991), jakémsi morálním manuálu pro začínající či neuznané spisovatele, viz tato A2, s. 1, 16–17. Houellebecq
je jeden z mnoha současných autorů, kteří ve svých textech podrobují svět kritickým soudům. Málokterý to ale umí vyslovit tak zřetelně.
Podobně protikladnou dvojici jako vypravěč/Tisserand tvoří v druhém románu Elementární částice nevlastní bratři Bruno a Michel. Bruna, typ živočišného muže, neukojitelného konzumenta na všech frontách, můžeme sledovat vedle Michela, vědce, indiferentního ke společnosti. Jejich matka je v dětství postupně opustila a oni se setkávají až v dospělosti. Pokud v románu Rozšíření bitevního pole protagonisté řešili svoji (ne)schopnost v partnerských vztazích, zde – jakoby trochu zestárlí s autorem – se potýkají s problémem otcovské lásky a vůbec smyslem existence mužského pohlaví. Zatímco bezdětný Michel dochází k přesvědčení, že muži nejenom nenávratně ztratili svou roli a jsou zodpovědní za současný (bezútěšný) stav světa, ale jejich existence je zhola zbytečná, Bruno vrací syna exmanželce s obrovskou úlevou, kterou důkladně zapíjí anýzovým likérem. Michelovy názory a úvahy jsou podpořeny jeho profesním zaměřením biologa, Brunovy zase neblahými životními zkušenostmi.
Důvod, proč každý román rozdělí Houellebecqovy čtenáře do protichůdných táborů, by mohl být i ten, že otevírá tabuizovaná témata ve společnosti, která se už léta tváří, že žádná nemá. Dva příklady z mnoha: děti a stárnutí. První je jakýmsi průkazným smyslem života všech po třicítce, vstupenkou, bez níž je člověk handicapován, druhé se stalo v dnešní vizuálně přepjaté době neprodejným artiklem, přívažkem, se kterým je společenskou povinností bojovat všemi dostupnými prostředky.
V románu Elementární částice se stávají dospívající děti zrůdami, parazitujícími na svých rodičích. Hrůznost tohoto stavu spočívá ale v tom, že tak o nich smýšlejí jejich rodiče: „Budu muset poslat prachy synovi,“ řekla. „Pohrdá mnou, ale budu ho muset ještě několik let snášet. (…) Kdyby se zabil na motorce, bylo by to těžké, ale myslím, že bych se cítila svobodnější.“ A Bruno, její přítel, v úvahách nad svým potomkem korunuje: „Dítě je past, co se obrátila proti jejímu strůjci, je to nepřítel, o kterého se musíme nepřetržitě starat, a který nás přežije.“
Život začíná v padesáti, pravda;
akorát že ve čtyřiceti končí.
Možnost ostrova
Houellebecqovi odpůrci tvrdí, že je nehumánní, když popisuje těla stárnoucích žen z hlediska jejich sexuální atraktivity. Bezesporu to umí šokujícím způsobem, který nespočívá v přesvědčivém psychologickém podání, ale v jednoduchém a přímočarém popisu. Tedy ne že by byl v tomhle ojedinělý (připomeňme Philippa Djiana a jeho román Za rozcestím), ale opravdu nedává stárnoucím ani pramalou naději. Nadto Houellebecq nečiní oběťmi tohoto problému pouze ženy, jak ukazuje v románu Možnost ostrova na postavě Daniela 1, padesátníka zamilovaného do mladé dívky: „V moderním světě mohl být člověk swinger, bi nebo transsexuál, zoofil, SM, bylo ale zakázané, aby byl starý.“
Osobnost Michela Houellebecqa je spojením úspěšného spisovatele a rozporuplného muže. Jeho život je především osobním bojem (drogová závislost, rozvod, psychiatrie, alkoholismus), jeho romány ho vynesly na mediální výsluní (i když pro samotného Houellebecqa spíše do mediálního pekla), o kterém si většina spisovatelů může nechat jen zdát. Houellebecq nikdy netrpěl snahou se veřejnosti zalíbit, ve většině rozhovorů je svým jedinečným způsobem nesnesitelný. Snadno se potom novinářům sbírají jeho perly typu: islám je „nejpitomější náboženství“ nebo „Mám rád Stalina“ či „Myslím si, že historie dá Georgesi Marchaisovi za pravdu“… Je stejně otevřený, přímý a nemilosrdný, jako jsou jeho romány, a to i v takových otázkách, jako je komunismus, feminismus, homosexualita. Je zároveň těžké brát jeho výroky vážně, když je potom smete všechny ze stolu: „Snažím se neříkat jen tak ledasco, může se mi ovšem stát, že má reakce je politováníhodně podrážděná. Když se vám prostě nějaká otázka nelíbí, připadá vám nevhodná, pak je legitimní lhát, protiřečit si, pokusit se vyvést tazatele z míry atd. Nejsem stroj na odpovědi.“
V každém případě je to osobnost, jež vzbuzuje úctu. Po více než dvaceti letech působení na veřejnosti a v literatuře neztratil tvář pobouřeného muže, který nepíše, aby kázal, natož aby se proslavil, ale proto, že je to jediná ventilace jeho existenciálního utrpení.
Pokud při čtení jeho knih klesnete na dno svých morálních sil, odrazte se od Houellebecqovy premisy: „Nebojte se štěstí; neexistuje.“ (Zůstat naživu)
Autorka je romanistka.