Nenaplněná ambice

Celková koncepce knihy Jiřího Flajšara, jejímž těžištěm jsou dějiny anglicky psané poezie v USA po roce 1945, je nezřetelná. I od informativní literárněhistorické příručky v duchu „historicko-biografického, formalistického a strukturalistického přístupu“ (s. 7) lze očekávat jednotící princip, ať už explicitně formulovaný, či jen přirozeně vyplývající z autorského pohledu; ten zde však chybí. Autorovo vidění poezie i jejího vývoje je proměnlivé, ač jsou v něm zřetelné tendence, které bohužel nezapřou vzdělání, jímž jsme prošli. Pojetí poezie jako „citlivého barometru společenských a kulturních změn“ (s. 66) i sklon vidět její dějiny jako střetání zkostnatělé tradice s „čerstvými závany“ novátorských hnutí nepříjemně připomene marxistické učebnice. Členění do částí a kapitol působí značně nahodile: po téměř slovníkově stručném shrnutí dějin americké poezie od počátků do roku 1945 následuje část věnovaná poválečné poezii, která je členěna do kapitol podle směrů definovaných na základě velmi rozmanitých kritérií.

V další části, zaměřené na multikulturní aspekt americké poezie, jsou básníci řazeni do kapitol podle etnické příslušnosti (autor se o spornosti takového dělení zmiňuje, přičemž argumenty pro jeho použití zní jen zpola přesvědčivě). Krátká poslední část nese upřímný název Jinam nezařazené fenomény v anglofonní severoamerické poezii a její arbitrární členění i obsah jsou do očí bijící: skládá se z kapitoly o poezii amerického předměstí, kapitoly věnované „automobilové lyrice“ (tedy básním, jejichž tématem je jízda autem), kapitoly o poezii svědectví (básně o 11. září a proti válce v Iráku) a kapitoly nazvané Hlavní proud v současné americké poezii, kam jsou zařazeni nahodile vybraní tři básníci narození ve 40.–60. letech, již mají představovat onen blíže nedefinovaný „hlavní proud“.

Autor zcela bez pomoci

Každá přehledová příručka bude vždy výběrová a neúplná a u díla o současné literatuře to platí dvojnásob; i tak je nepřítomnost ně­kterých jmen zarážející – jako příklad uveďme Jorie Grahamovou či Louise Glückovou (které u nás navíc nejsou díky časopiseckým překladům zcela neznámé). To, co v knize chybí, však zdaleka není tak problematické jako to, co v ní najdeme.

Jedním z výrazných nedostatků je fakt, že text podle všeho neprošel redakcí. V tiráži není uveden odpovědný redaktor a jazyková úroveň nasvědčuje tomu, že skutečně žádný nebyl. Kromě množství překlepů, chybějících písmen i slov, chyb v interpunkci, v psaní velkých písmen („latinská Amerika“) a vlastních jmen („Baudellaire“) se nápadně často objevují i gramatické nedostatky (např. opakované používání tvarů ženského rodu místo neutra v plurálu, „hnutí se staly“, či skloňování podstatného jména „syntax“ jako maskulina), četné neobratnosti syntaktické (vyšinutí z větné vazby, pleonastické či chybné užívání spojek apod.) i stylistické (hovorové formulace: „Creeleyho parketou byl naopak lyrický minimalismus“, s. 62, „Sandburg [...] psal také slušnou imagistickou poezii“, s. 25, nadužívání nestandardních novotvarů – „volnoveršová poezie“). Místy je patrný vliv anglič­tiny („krystalicky průzračný styl“), autor ve velké míře používá anglismy („expatriotský“, „mainstreamový“), jež zejména v některých kontextech působí nepatřičně. K lapsům, které mohla odstranit kvalitní redakce, patří také například nepřesný název díla Simone de Beauvoirové Druhé pohlaví, jež autor uvádí jako Jiné pohlaví (vnucuje se znepokojivá otázka, jaké „jiné“ pohlaví je asi míněno?), či překlad amerického hesla E pluribus unum jako „z jediného mnohé“ (latinské sousloví má význam přesně opačný), který vyvolává poněkud netradiční představu tavicího kotle americké kultury.

Pořádné mezery na konci veršů

Závažnějším problémem jsou omyly terminologické, které svědčí o tom, že autor ne­ovládá například základní versologické pojmy – např.: formalistická poezie využívá „zejména jambického pentametru, případně dalších [...] veršů jako tetrametr a blankvers“, s. 39 (blankvers není nic jiného než jambický pentametr); poezie „využívající spíše přesahů než cézury na konci jednotlivých řádek“, s. 66 (cézura z definice nemůže být na konci verše).

Uvedené nepřesnosti patří z valné části k těm, které se „mohou stát každému“, nikoli však v takové míře, a především ne v knize, která chce být profesionální odbornou publikací. Bohužel i další rysy díla jeho odbornou úroveň zpochybňují. Závěrečná bibliografie (která mísí primární a sekundární literaturu) je sice obsáhlá, leč veskrze nahodilá a v podstatě nepoužitelná pro cokoli jiného než informaci o tom, k jakým textům měl autor přístup. Zarazí nejen přítomnost populárně naučných publikací, ale i to, že sám autor je zde zastoupen šestnácti tituly, z nichž část tvoří recenze.

Problematický je také způsob citování: ne­jenže jsou poznámky pod čarou místy nekonzistentní a jsou v nich chyby (včetně kolísání názvů děl), ale autor v řadě případů necituje primární texty z původních básnických sbírek či sebraného díla, nýbrž z antologií, či je dokonce přebírá ze sekundární literatury, což je postup, k němuž se v odborném díle snad lze výjimečně uchýlit, ne ho však používat běžně.

Vycházkové básně, vycházkové dějiny

Jednotlivé kapitoly práce přinášejí informativní přehled autorů a děl, značně simplifikující charakteristiky směrů a stylů (např.: formalismus využívá „tradičního metra [...] a obvykle rýmového schématu, to vše na úkor obsahové složky básně, která zůstává v podřízeném postavení vůči formě“, s. 39), vágní definice („vycházková báseň je zpravidla lyrickou kompozicí s různou mírou formálnosti a velkým emocionálním rozsahem – od štěstí a radosti po zoufalství a osamělost“, s. 291). Neinspirované popisy poezie jednotlivých básníků jsou plné klišé a plytkých formulací (Robert Frost je „básníkem sužovaného nitra a brutality přírodních i lidských jevů“, s. 27, za poezií Sylvie Plathové „se skrývalo bolestí a pochybami zmítané nitro navenek úspěšné ženy“, s. 99). Kombinace novinářských frází a odborné terminologie působí místy až komicky, navíc někdy nedává smysl: „autorka ojedinělé metafyzické i přírodní lyriky, jejíž osudový tón dohání básnický subjekt až za hranici šílenství“ (s. 100) – tón lyriky může k šílenství dohnat snad čtenáře, rozhodně ne básnický subjekt téže lyriky. Místy se objevují jednotlivé nepřesné či neúplné informace (např. uvedení zpěvačky Jewel do souvislosti se slam poetry), hlavní problém však zůstává v celkové koncepční, formulační i interpretační neurčitosti, někdy hraničící s bez­obsažností.

Není sporu o tom, že čtenář se zájmem o americkou poezii najde v knize jména u nás často neznámých básníků a dozví se základní informace o hlavních směrech a tendencích. Autor možná měl raději zvolit formu slovníku, čímž by se vyhnul problémům s koncepcí a členěním. Projekt literárních dějin však vyžaduje profesionálnější a pečlivější zpracování. Českých příruček o americké literatuře poválečného období není mnoho, poezii dosud nebyla věnována monografie žádná. Dějiny americké poezie Jiřího Flajšara jsou tak dílem jistě vítaným a mohly být i velmi záslužným. Bohužel realizace tohoto ambiciózního, grantem podpořeného projektu jeho potenciál nenaplňuje a přes určitý nezpochybnitelný informační přínos je kniha zklamáním.

Autorka je anglistka.