Nebýti básníkem

Na počátku moderní americké poezie zní dva silné básnické hlasy, Walt Whitman a Emily Dickinsonová. Jejich poezie se liší už při prvním letmém pohledu – proti Whitmanovým přívalům dlouhých veršů plynoucím ze stránky na stránku stojí Dickinsonové sevřené strofy a verše málokdy delší než osm slabik. Whitman mocným zpěvem slaví Ameriku, demokracii, lidské tělo i duši, přitakává životu a hlásá lásku k člověku, Dickinsonová tiše zpochybňuje běžné jistoty, uvažuje o smrti, zkoumá bolest a samotu, ironizuje a znepokojuje. Whitman se cítí být Básníkem Ameriky, po němž volal Emerson, a staví se do pozice barda, jehož hlas se ozývá nad celou zemí, Dickinsonová nám říká „básníkem být nechci“ a často mluví jako plachá dívenka, která „nesnesla (...) žít hlasitě“. Díla těchto rozdílných básníků ovlivnila vývoj americké poezie celého 20. století a předznamenala dvě výrazné polohy, které lze v moderním americkém básnictví nalézt. V českém kontextu je zřejmě známější rozmáchlá whitmanovská linie, kterou rozvinul například přední básník generace beatniků Allen Ginsberg, kdežto Dickinsonová a poloha, již představuje její dílo, jako by stála spíše stranou pozornosti českého publika. Jistě k tomu přispěly i výjimečné nároky, které její poezie klade na překladatele.

Edice i život jako „problém“

Emily Dickinsonová zdaleka nepředstavuje jen problém překladatelský; osudy vydávání jejího díla ukazují, že i editor původních textů stojí před nelehkým úkolem. Dickinsonová své básně nikdy knižně nepublikovala a i časopisecky jich vyšlo pouze několik. Teprve po její smrti se ukázalo, že napsala stovky básní, z nichž část uspořádala do vlastnoručně vázaných knížeček. Dílo pak postupně vydávali básnířčini dědicové, kteří texty dosti svévolně vybírali a upravovali. Prvního řádného souborného vydání se poezie Emily Dickinsonové dočkala až v roce 1955 ve třech svazcích připravených T. H. Johnsonem, který se pokusil básně seřadit chronologicky a označil je čísly od 1 do 1775 (v rukopisech neměly žádné názvy). Jako první se také nesnažil upravovat autorčinu nestandardní interpunkci či psaní velkých písmen. Ani to však nebylo poslední slovo editorů k jejímu dílu. V roce 1981 vyšla faksimile jejích rukopisů a koncem devadesátých let se objevilo nové zpracování R. W. Franklina (v podobě třísvazkového kritického vydání určeného badatelům a jednodílného čtenářského vydání), které obsahuje o dvanáct básní více než soubor z padesátých let a výrazně reviduje zavedenou chronologii i verze jednotlivých básní.

Neméně vděčné pole pro bádání, ale i pro divoké spekulace představuje básnířčin život. Narodila se v roce 1830 v Amherstu ve státě Massachussetts a roku 1886 tam také zemřela. Po většinu života se z rodného městečka nevzdálila. Nikdy se nevdala, o jejím milostném životě existuje málo fakt, avšak mnoho teorií a dohadů. Vedle tradičního obrazu Dickinsonové jako staré panny v bílých šatech, jejíž vztahy byly čistě platonické, se objevují i názory, které tento pohled vyvracejí a poukazují na to, že mnohé její básně lze číst jako metaforické popisy milostného aktu, ale nechybí ani spekulace o její bisexuální či dokonce čistě lesbické orientaci, jež se projevovala například v důvěrném vztahu k bratrově ženě.

A poezie?

Je-li obtížné, ba nemožné dospět k bezpečné jistotě o rukopisech a o životě Emily Dickinsonové, nepřekvapí nás, že podobně nejednoznačná je i její poezie sama. Jednotlivé básně jsou krátké, některé sestávají z jediné čtyřveršové strofy, ty nejdelší zřídka přesáhnou osm strof. Většinou mají pravidelné metrum, místy znepokojivě narušené vybočujícím slovem či podivným zakončením verše. Zpravidla je zde patrné rýmové schéma, málokdy však čtenáři dovolí lenivě se mu oddat: častokrát očekáváme plný rým a místo něho nás zarazí konsonance, polorým či dokonce úplná nepřítomnost jakékoli zvukové shody na konci verše.

Dickinsonová nás jen zřídka nechá podlehnout iluzi harmonie a její znepokojivá, často nelibozvučná zadrhnutí neustále upoutávají naši pozornost k jednotlivým slovům a k jejich významům. V rukopisech jsou navíc verše opticky narušovány nadužíváním velkých písmen a především nezvyklou interpunkcí – Dickinsonová hojně používala drobné pomlčky, nejen místo čárek a teček, ale často i tam, kde by podle běžných pravidel žádné interpunkční znaménko nebylo. Ve starších vydáních se interpunkce i velká písmena přizpůsobovaly stávajícím normám, moderní kritici i editoři se však shodují na důležitosti, již tyto neobvyklé grafické prostředky mají pro účinek básně, a snaží se je zachovávat.

Podobně jako narušení metra či rýmového schématu připoutávají pomlčky a velká písmena pozornost k jednotlivým slovům, zarážejí nás v četbě, vyvolávají dojem nesnadnosti, neplynulosti, váhání. Pomlčky znejasňují vztahy mezi slovy, ubírají hlasu promlouvajícímu v básni na suverenitě, podtrhují jeho váhavost a přemýšlivost, což je zcela v souladu s celkovým vyzněním většiny básní. Ty se totiž nezabývají prostými myšlenkami – uvažují o otázkách víry, smrti, samoty, poznání či touhy, jsou často velmi abstraktní. Pochybují, nedávají jasné odpovědi, vzájemně si protiřečí. Jejich hlavní kouzlo spočívá v náznakovosti, místy až kryptičnosti, a v bohatství možných interpretací, které nabízejí.

Ztraceno v překladu

Každý, kdo zkoušel překládat poezii, ví, že výsledek je vždy jen velmi nedokonalým odrazem původního díla a že mnohé zůstává ztraceno v překladu. Převody poezie musíme číst se směsí obdivu a nedůvěry: obdivu k jejich autorovi, jenž toho dokázal na vlastním jazyce tolik vybojovat, a nedůvěry k jeho dílu, které nikdy nelze číst jako originál. I u práce Jiřího Šlédra je na místě obojí. Dlouholetý překladatel Dickinsonové, jehož první převody této autorky vyšly už v šedesátých letech, má především obdivuhodný smysl pro rytmus a s pozoruhodnou věrností ho dodržuje. Zachovává rýmové schéma včetně nedokonalých rýmů, které jsou v češtině nezvyklé a obtížnější než v angličtině. Nepodléhá časté překladatelské touze originál „vylepšovat“, uhlazovat, dovysvětlovat, naopak zachovává nejednoznačnost i nelibozvučnost. Šlédrovy překlady jsou poezií, což není vždy samozřejmostí, zejména jde-li o texty tak náročné.

Sporné je rozhodnutí standardizovat interpunkci a psaní velkých písmen, které v doslovu zmiňuje, leč neobjasňuje. Pomlčky nahrazuje běžnou interpunkcí, není však jasné, podle jakého klíče. V doslovu pouze konstatuje, že pomlčky jsou „nedůležitou charakteristikou básnířčiny poezie“ (ačkoli naprostá většina interpretů a editorů zastává opačné stanovisko), a že „pokud nejsou důležité“, použil běžnou interpunkci. To ale v mnoha případech vyžadovalo zásadní interpretační rozhodnutí tam, kde originál je neurčitý či dvojznačný. Psaní velkých písmen překladatel v doslovu také smetá ze stolu jakožto nedůležité (opět v rozporu s převládajícím kritickým názorem) a uvádí, že velká písmena ruší „s výjimkou významové důležitosti“, která však zůstává dále nevysvětlena.

Velká písmena jsou v básních zachována u výrazů označujících Boha či k němu odkazujících – zde překladatel znovu potlačuje častou ambivalentnost originálu, v němž například není vždy jasné, mluví-li se o Bohu či o milovaném člověku.

Dokonalý překlad možný není; kdo chce znát Dickinsonovou z první ruky, musí se uchýlit k originálu (a nejlépe k rukopisu). Ostatní uvítají modré knížky z Arga, kde naleznou asi nejlepší české zprostředkování této výjimečné básnířky. Nejdříve by měli sáhnout po prvním Šlédrově výboru Neumím tančit po špičkách (1999); je obsáhlejší a zahrnuje většinu nejznámějších básní. Nový svazek pak přináší více než stovku dalších básní pro ty, které Dickinsonová okouzlila.

Autorka je anglistka.