Což takhle čtyři delfíny?

Dějová linie románu Archeologie přítomnosti se odvíjí od revolučních událostí v Itálii v roce 1968, prostupuje dalšími dvěma desetiletími a uzavírá se v devadesátých letech 20. století. Autor popisuje životní osudy dvou svých přátel Lea a jeho přítelkyně Michely, kteří se, ovlivněni revolučním duchem doby, rozhodnou změnit svět: „Viděl jsem, jak jsou přese všechno plni nadšení; jak jsou přesvědčení, že žijou v mimořádné době pokroku a velkých změn a že sami musí také přispět k tomu, aby byl svět dokonalý!“ Oba hlavní aktéři naivně, ale upřímně zasvětí život prakticky všemu, co je zdravé, nenásilné, a co si žádá politickou či obecně prospěšnou angažovanost: jsou vegetariány, propagují ekologii a maoismus, cestují do Číny, bojují za práva utiskovaných, vězněných a politicky pronásledovaných, podporují feminismus, zavádějí na škole, kde učí, antididaktiku (důsledkem čehož většina žáků neuspěje u maturity), nastěhují si do domu blázna, aby zrušili bariéru mezi zdravými a nemocnými, ubytovávají utečence a ilegální přistěhovalce. Adoptují dvě děti, kterým dávají vše, čeho jsou dobří rodiče schopni. Přesto je jednoho dne jejich syn poté, co „natankuje“ (požije) čtyři „delfíny“, totiž čtyři tabletky amfetaminu s vylisovaným delfínem, zastřelí.

Revoluce a amfetamin

Jako Don Quijote či Voltairův Candide se naši dva hrdinové s neutuchajícím nadšením pouštějí do nekonečného boje za lepší svět, který paradoxně končí jejich absurdně tragickou smrtí z rukou omezeného a lhostejného syna Marlona, jemuž je představa světa jeho rodičů zcela cizí: „Tihle mladí nikdy neuvažovali o tom dělat revoluci a nemyslí si, že by měli změnit svět, který jim vlastně vyhovuje takový, jaký je. Žijí ve věku mobilů, počítačů, naklonovaných zvířat; v globalizovaném světě. Od pondělka do pátku chodí do školy, pak se sejdou s kamarády a vezmou nějakou tu tabletku. Pod ozonovou dírou jdou do extáze…“ Leo a Michele si v zápalu boje za světlejší zítřky neuvědomují, že je někteří chudáci využívají, že „oběti nejsou vždy nevinné“, že se z idealistů, kteří s nimi sdílejí společné myšlenky, mohou vyklubat kariéristé, ziskuchtivci a prospěcháři. Vassalli podrobuje jízlivé kritice morální stav a ambice italské společnosti posledních desetiletí předchozího věku, v níž panuje lhostejnost, zaslepenost, konzum, neúcta k přírodě, k tradici, a co je pro autora možná klíčové, ona zvláštní schopnost zapomínat; zapomínat na ty, co zcela nezištně vykonali něco prospěšného, co se snažili změnit svět k lepšímu, sarkasticky řečeno na ty, „co ho přivedli tam, kde je teď, na okraji propasti“. Vassallimu se daří naplnit ideu toho, co považuje za jeden z nejdůležitějších inspiračních zdrojů literární tvorby: v kontextu jedné dějinné epochy nalézt příběh, který by přesahoval úzce vymezenou oblast toho, co by se dalo nazývat osobním vědomím, který by se dotýkal něčeho obecnějšího a poukazoval k dané zemi, k charakteru národa.

Sny a realita

Vassalli, sám patřící ke generaci, o které píše, je nejen tlumočníkem příběhu, ale jeho přímým aktivním účastníkem, což je ostatně charakteristické pro všechna jeho prozaická díla. Vypravěč, praktický a realistický architekt, se již od počátku příběhu staví skepticky k jakémukoli pokusu o radikální změnu: „Já už tenkrát začínal poměřovat faktickou vzdálenost mezi oblastí věcí reálných a oblastí utopií a mladických snů, které mi připadaly čím dál nezřetelnější a rozmazanější.“ Autor sice podrobuje kritice neopodstatněný a někdy povrchní optimismus intelektuálů Leova a Michelina typu („Takoví pitomci!“), na druhé straně je pro něj zcela jistě přijatelnější než současný „etický minimalismus“, jenž prostupuje „touto epochou bez vášní a velkých emocí“. Čtenář patřící ke stejné generaci jako hrdinové románu bude určitě pociťovat spřízněnost s nadšeným počínáním protagonistů, rovněž však samozřejmou úzkost a znechucení z toho, co nejrůznější ideologie pod záštitou boje za spravedlivější svět za poslední tři desetiletí napáchaly.

Pro Vassalliho, stejně jako o skoro dvě století dříve pro Leopardiho, je vize lidského údělu pesimistická. Aby nebyl přerušen přirozený koloběh světa, tragický osud bez milosti ničí lidské životy plné soužení, bolesti, radosti, víry a dovoluje času, aby člověka vtáhl do svých tenat a pohltil, jak ostatně autor podotýká již v románu Zlato světa: „Jen další shnilé jablko odpadne ze stromu života a změní se v humus, aby strom mohl znovu a znovu ožívat.“ Osud Lea a Michely je jen zrnkem písku v obrovské nekonečné poušti, jíž se říká historie. Dějiny jsou vyjádřením čiré skepse a iracionality. Zůstává jen vlastní paměť, ze které autor doluje své zasuté vzpomínky, „jako archeolog doluje ze země zasypané úlomky váz nebo soch. Je to vlastně taková archeologie, archeologie přítomnosti, vyvolaná potřebou uchovat v celku a seřadit činy a snažení hrdinů, kteří už se svými ideály patří do muzea 20. století.“

Moje generace prohrála

Přes všudypřítomnou ironii román končí vážnou lamentací nad ztracenými nadějemi: „Teď, když už tady nejsou, kdo nás zachrání? Kdo bude bojovat proti nespravedlnosti jako Don Quijote proti větrným mlýnům? Kdo odstraní radioaktivní odpad a zhoubné nemoci? Kdo vyčistí atmosféru a vrátí nám roční doby? Kdo se postará o opuštěné psy a kočky? Kdo se zastane Cikánů a ilegálních přistěhovalců?“ Čtenáři znalému italských reálií se po přečtení knihy zřejmě vybaví slavné album milánského „osmašedesátníka“ Giorgia Gabera La mia generazione ha perso (Moje generace prohrála) i jeho poslední „opus magnum“, v jehož titulní písni se zpívá Io non mi sento italiano… ma per fortuna o purtroppo lo sono (Necítím se být Italem… ale naštěstí či bohužel jím jsem). Opravdu generace Lea a Michely, Vassalliho a Gabera prohrála? Je vůbec možné posoudit, zda je dnešní svět lepší než ten před třiceti či kolika lety? Snad „se změnil, aniž by se kdy změnil“, jak se píše na zadní straně přebalu italského vydání knihy. Je jedno, zda tato generace vyhrála či prohrála, jedna věc je jistá: bez lidí podobných kvalit by byl svět chudší.

Vassalli nemoralizuje, není přísným kritikem, nemá potřebu čtenáře poučovat. Jen zpovzdálí s klidem a ironickým nadhledem jemu vlastním faktograficky a v širších souvislostech tlumočí osud dvou „krásných bláznů“. Archeo­logie přítomnosti není jen srozumitelnou, stylisticky elegantní a čtivou prózou (rovněž díky překladu Kateřiny Vinšové, který zdařile reflektuje nuance a charakter italského textu), shrnutou do krátkých kapitol, jež zkušený čtenář „hltá“ skoro na jedno nadechnutí, ale především fascinujícím dokumentem. Vassalli dokázal upřímně, věrohodně a bez zbytečných příkras zachytit atmosféru doby, jejích marných snů a ideálů.

Autor je italianista.