V krátkém období vyšla v českém překladu díla dvou současných italských autorů, které spojuje upřímné vidění země, ve které žijí. Ačkoliv je od sebe dělí celá generace i odlišný způsob psaní, budoucnost Itálie je pro ně jedno velké slzavé údolí.
Píše se rok 1976. V Itálii řádí rudé brigády. Po výsledcích parlamentních voleb se reálně rýsuje „historický kompromis“ mezi křesťanskými demokraty a komunisty. „Nekompromisně“ o sobě dává vědět punkové hnutí. Vychází knižní prvotina boloňského rodáka Stefana Benniho Bar Sport. Bývalý romantický zpěvák kýčovitých ploužáků a obchodní zástupce s nemovitostmi Silvio Berlusconi ještě netuší, kolik plastických operací v životě podstoupí. V mysli tehdy jedenáctiletého Giuseppa Culicchii, vášnivého čtenáře a fanouška skupiny Sex Pistols, se začíná rodit touha stát se spisovatelem.
Pomsta starého moučníku
Debut Bar Sport italského spisovatele Stefana Benniho je kritikou považován za „klasiku“ moderní italské humoristické prózy. Třicet let po prvním vydání se konečně objevuje i na našem knižním trhu.
Benni, jehož tvorba vyniká bohatou fantazií (autor sám pořádá semináře o imaginaci), hravostí (snad pod vlivem oblíbeného jazzu), svéráznou ironií a satirickým pohledem na svět, se do povědomí čtenářů zapsal především svou „benničtinou“; originálním jazykem, plným složenin a novotvarů, jimiž dokáže podmanivým způsobem zdůraznit charakteristiku slova či slovního spojení, jež se mu při popisu dané věci či skutečnosti jeví jako nejvýstižnější. Této lingvistické libůstce odpovídají i názvy jeho románů jako např. Časoskokan (Saltatempo, 2001, česky Havran, Praha 2003, přeložila Alice Flemrová) nebo Podivínsko (Stranalandia, 1984, česky Periplum, Olomouc 2004, přeložila Jana Sovová).
Bar sport se skládá ze šestadvaceti povídek a „Historického úvodu“, v němž autor čtenáře seznamuje s některými obzvláště povedenými historkami, jež se vztahují k dějinnému vývoji oné posvátné společenské instituce, kterou pro Italy byl, je a nepochybně bude bar. Benni zahajuje svůj nechronologicky řazený exkurs pravěkem, přes starý Řím a Řecko se dostává do středověku a končí francouzskou revolucí. Tak například Aristoteles, aby se uživil, prý dva roky pingloval v baru „Porcus rotitus“; Pythagoras vymyslel svou slavnou větu proto, že ho neustále někdo šidil na účtech od piva; D’Artagnan nesnášel hluk hracích automatů a každého, koho u nich nachytal, vyzýval na souboj a Girolamo Savonarola, rozhněván zkorumpovanou šlechtou, uvedl na trh kávu bez kofeinu.
Budoucnost Smutnálie
První z řady Benniho krátkých povídek vypráví o „pomstě“ Luisony, velmi starého moučníku, jenž je ve vitríně baru již od roku 1959 a jejž snědl náhodný obchodní cestující z Milána. Dotyčný je za všeobecného opovržení okamžitě vykázán a o necelou hodinu později nalezen na toaletách jednoho motorestu v Modeně sužovaný děsivými bolestmi.
Poté, co je čtenář obeznámen s rozličnými barovými atrakcemi (biliár, flipper, stolní fotbálek, karetní hry), následují další, o něco obsáhlejší příběhy a portréty: Co je to opilec, Děcko se zmrzlinou, Barový playboy, O Popellinovi, Vivat Piva, Jedem fandit (fotbalové téma samozřejmě nemůže chybět) a další. Bennimu, jehož tvorbu zřetelně ovlivnily pohádky, fantastické příběhy či třeba Ariostův Zuřivý Roland, se s bravurou jemu vlastní daří přirozeně pohybovat mezi realitou a fantazií tak, aby co nejpřesvědčivěji vykreslil „skutečnost“ jednotlivých postaviček a jejich osudů: ať už se jedná třeba o znalce filosofie a ženského pozadí profesora Piscopa, „gumičkového střelce“ Myšáka Záškodníka; barového dědečka nesnášejícího debaty o sportu – plného naivity a kataru; barového pomocníka a nebezpečného cyklisty Cinna, pokladní Claru s brýlemi a nádherným poprsím ve tvaru velbloudích zad, které si vyloží na kasu, aby bylo pěkně na očích, apod. Ačkoli autor hojně užívá nadsázky a ironie, svým protagonistům se nevysmívá, naopak s nimi soucítí a vyzdvihuje lidský rozměr jejich chování.
Ačkoli se může zdát, že máme co do činění se zábavným, přístupným, nekonfliktním a masově populárním spisovatelem (následovaly další dva úspěšné díly Baru: Bar pod mořem (Il bar sotto il mare, 1987), a Bar Sport Dvatisíce (Bar Sport Duemila, 1997), není to pravda. Benni je prototypem moderní, renesanční (básník, publicista, organizátor hudebních a kulturních akcí), ale velmi kritické osobnosti. Snad nikdo se k současné politice a italské populárně mediální kultuře – především televizi, jejímž ztělesněním je „krásný a úspěšný Berlusca“ (Silvio Berlusconi) – nestaví ve svých sžíravých komentářích, článcích a veřejných vystoupeních tak kriticky jako on (ne náhodou nazývá Itálii budoucnosti výstižně „Smutnálie“). A i to je důvod, proč se tvorbě Stefana Benniho dále věnovat a doufat, že se v blízké době setkáme s jeho dalšími díly ve stejně kvalitním překladu, jako je ten Alice Flemrové.
Na samé dno
Diametrálně odlišné literární spektrum, jak tematicky, tak formálně, reprezentuje o generaci mladší Giuseppe Culicchia, s jehož tvorbou se český čtenář setkává vůbec poprvé. Literárních kvalit tohoto turínského rodáka, který bývá řazen k nejvýznamnějším představitelům generace debutující na začátku posledního desetiletí 20. století, si poprvé povšiml významný nonkonformní prozaik P. V. Tondelli, jenž mu pomohl vydat několik povídek v „undergroundové“ antologii Papergang Under 25 III (1990), kterou sám řídil. Culicchia (ovlivněný autory jako Hemingway, Bukowski či Thomas Bernhard) vydává v roce 1994 svůj první a kritikou doposud nejuznávanější román Kolo, kolo mlýnský (Tutti giù per terra, za který dostává cenu Premio Montblanc a Grinzane Cavour pro začínající autory. Podle této knihy byl rovněž natočen film v režii Davida Ferrariho. Zatím poslední autorovou prózou zůstává Říše divů (Il paese delle meraviglie; 2004).
Culicchia se v celé své tvorbě zabývá existenciálními problémy, jež sužují moderního člověka v dnešním přetechnizovaném světě. Hrdina románu Bla bla bla (1997) se jednoho dne, když čeká před záchodky obrovského nákupního střediska v blíže neurčené metropoli (snad autorův oblíbený Berlín?) na svou ženu, rozhodne zmizet, zpřetrhat všechny vazby a pouta k minulosti, opustit rodinu, být znovu svobodný, nebýt nikým. Nestojí o pomoc, chce být dobrovolně sám, snaží se vymanit ze stereotypních mechanismů společnosti. Nechá se však vláčet anonymní masou, ocitá se bez finančních prostředků, ztrácí se sám sobě a propadá na samé dno, až ke konečné destrukci; jen ta pro něj totiž znamená vysvobození. Jeho monolog plný strachu, úzkosti, černého humoru je nemilosrdnou obžalobou onoho „bla bla bla“: bezcitnosti, přetvářky a pokrytectví života a mezilidských vztahů v anonymitě velkoměsta. V jednom momentě autor s pirandellovskou existenciální naléhavostí apeluje na čtenáře: „Můžeme být, aniž bychom museli být někým?“
Špína a luxus
Po formální stránce se Culicchia, tento „nový Kubrick psaného slova“, jak autora nazval v recenzi na Bla bla bla jeden italský kritik, poněkud překvapivě vzdaluje své klasické románové tvorbě. Volí krátké věty, úsporné vyjadřovací prostředky, úderný, od jakýchkoli lingvistických „parádiček“ oproštěný jazyk, jenž svou intenzitou naplňuje vizi autorem nepřímo proklamované „punkové“ estetiky, užívá aliterace, opakování, vkládá části reklam a nedodržuje interpunkci. Text díky své naléhavosti, sevřenosti a snové, téměř halucinogenní atmosféře v mnohém připomíná literární tvorbu „rockových solitérů“ Michaela Giry (Konzument, česky Maťa, Praha 2003), Lydie Lunchové (Paradoxia, česky Maťa, Praha 1999) či Henryho Rollinse (Blues černýho kafe, česky Maťa, Praha 1998), v určitých momentech formálně i obsahově přerůstá v jakousi obsedantní nihilistickou litanii: „ó ano, pokřtěný, biřmovaný, s maturitou, s vysokoškolským diplomem… dej nám dnes sračky naše vezdejší, ser na naše úsporné kuchyně, ser na otce, matku, syna i Ducha svatého, ser na pracovní dobu, nařízení, platy, dvojité směny, povinné ručení, složenky za plyn, ser na nás a na naše sráče, tak jako my na ně sereme, a vyser se i na sebe, na věky věků, amen…“.
Na rozdíl od Benniho, jenž vidí osud Apeninského poloostrova, této „Smutnálie“, sice pesimisticky, leč smířlivě, zachází Culicchia ještě dále, když sarkasticky přirovnává Itálii k supermarketovému hlávkovému salátu se zálivkou, jenž „připomíná pach skládky pod širým nebem“.
Bla bla bla určitě nepatří mezi zásadní počiny italské literatury přelomu tisíciletí, a to ani v kontextu Culicchiovy tvorby, je však mimořádně aktuální, autentickou a zneklidňující postmoderní zpovědí o osobní vzpouře citlivého jedince v anonymní metropoli, přeplněné odosobněným luxusem a dobře maskovanou špínou.
Autor je italianista.