Bosý augustinián Jiljí od sv. Jana Křtitele (Aegidius a S. Joanne Baptista) byl jedním z těch, kdo se zasloužili o pověst zderazského kláštera jako jednoho z významných intelektuálních center v Praze. Poté, co byli po bitvě na Bílé hoře nuceni opustit vlast nekatoličtí intelektuálové, šlechtická a měšťanská inteligence, hlavní nositelé předbělohorské kultury v českých zemích, objevila se snaha nahradit je katolickou inteligencí kněžskou, světskými či řádovými duchovními. Katolické náboženské řády u nás propagovaly především latinský humanismus, jejich čeští členové se ale snažili získat stoupence a uspokojit kulturní potřeby domácích čtenářů i slovesnou tvorbou v národních jazycích. Právě Jiljího literární dílo představuje jeden z typických příkladů trojjazyčnosti kulturního prostředí v Čechách 17. století.
Vlastním jménem Daniel Václav Himlštejn se narodil patrně roku 1605 v rodině pražského měšťana. Jeho otec získal roku 1623 šlechtický predikát, byl tedy po Bílé hoře (a patrně již předtím) oddán habsburské katolické straně. Odkdy byl jeho syn Daniel katolického vyznání a jakými školami prošel, nevíme. Z Jiljího pozdějších literárních projevů se dá usuzovat, že byl české národnosti. Ovládal mnoho jazyků, vedle latiny, němčiny a češtiny navíc španělštinu a italštinu, kterým se naučil v mládí za svých cest po Středomoří.
Do noviciátu vstoupil pravděpodobně počátkem roku 1632 v konventu bosáků ve Vídni, ještě téhož roku se vrátil do Prahy, kde roku 1633 vykonal řeholní sliby. V roce 1641 jej generální kapitula řádu zvolila převorem na Zderaze, jímž byl pak zvolen ještě dvakrát. V této hodnosti se zasloužil o přestavbu a výzdobu zderazského kláštera – např. malíři Karlu Škrétovi a jeho dílně zadal zhotovení cyklu 32 obrazů ze života sv. Václava pro křížovou chodbu podle svého ideového projektu (realizováno v letech 1641–1643). Jiljí pro cyklus vybral z pozdně středověké svatováclavské legendy Ut annuncietur a z Hájkovy Kroniky české význačné momenty Václavova života, jejichž celková koncepce jasně prozrazuje patriotickou tendenci díla. Ke každému obrazu pak připojil vedle nápisu i čtyřverší, jež vyjadřuje hlavní ideu scény. Škrétovy lunety a jejich grafické modifikace v podobě mědirytin byly pak základem mnoha barokních cyklů. Roku 1656 Jiljí odmítl úřad provinciála německé provincie, pro niž byl zvolen představenými řádu v Římě. Posledních deset let života trpěl mnoha chorobami, zemřel vyčerpáním 15. 11. 1661 ve věku 56 let.
Podle řádového kronikáře to byl výjimečný muž, výborný znalec Písma. Jako úspěšný kazatel byl ve své době počítán k předním pražským homiletikům. Vydal několik knih (doloženo máme 7 titulů), které jsou svědectvím jednak autorovy záliby ve vícejazyčné literární činnosti (většina z nich byla vydána ve dvou či třech jazykových verzích), jednak jeho zbožnosti. Některé byly věnovány příkladnému životu jeho řádových spolubratří, dvě oslavovaly patrona České země a zderazského kláštera sv. Václava. Snad všechny byly doprovázeny rytinami spolubratra ze zderazského konventu Jindřicha, s nímž Jiljí vytvořil jakýsi tvůrčí tandem.
V letech 1643–44 uveřejnil česky, německy a latinsky svatováclavský spis, jehož česká verze nese titul Věnec blahoslavenému a věčně oslavenému knížeti českému, mučedlníku Božímu, druhému Abelovi, svatému VÁCLAVOVI z dvouch a třidcíti růží jeho svatého narození, života, smrti uvítej..., léta 1643. Tento spis došel ve své době ohlasu jistě nejenom kvůli tématu, ale hlavně díky ilustracím frátera Jindřicha, jimiž rytec převedl do mědirytin svatováclavský cyklus závěsných maleb Karla Škréty. Václavův život chápal Jiljí jako jedno velké exemplum-zrcadlo a přiznával, že nejde o celistvé vyprávění příběhu legendy, ale spíše o slovní doprovod ke Škrétovým lunetám. Kde text pozdně středověké legendy nedostačoval, doplnil jej excerpty částečně z Historia Regni Bohemiae Jana Dubravia, částečně z Hájkovy kroniky. Kde se kronika i legenda vyjadřovaly příliš stručně, vložil do české verze své vlastní verše, které děj rozvádějí. Ve srovnání s Jiljího latinskou poezií sice působí jeho české sylabické verše poněkud kostrbatě, přesto i zde se autor pokoušel o užití artificiálních fines známých z latinských poetik (např. echa).
K latinské kompilaci výjevů ze života sv. Václava připojil Jiljí 214 latinských básní pod názvem Floriger fasciculus selectiorum epigrammatum... (Květnatý svazek vybraných epigramů...), opět věnovaný tomuto světci. Básně psal kdysi v cizině (před vstupem do řádu) a po návratu domů z nich vytvořil sbírku, které dal definitivní podobu až v klášteře. Tato Jiljího básnická sbírka je směsí epigramů a náboženské lyriky (zvl. hymnů a meditací). Většinu Jiljího básní tvoří nové variace na obvyklá témata antické, středověké i humanistické poezie: kárání špatných lidských vlastností, satirické útoky na lékaře a advokáty, obrazy marnosti a nicotnosti lidské existence – báseň HOMO QUID? (CO ČLOVĚK?) obsahuje řadu motivů, s nimiž se setkáváme i v pozdější básnické meditaci jezuity Fridricha Bridelia CO BŮH? ČLOVĚK?. Vedle toho si však mladý Himlštejn všímal i aktuálních politických a společenských událostí či přírodních katastrof – s potěšením veršoval o dobytí hugenotské pevnosti La Rochelle francouzským králem Ludvíkem XIII., s pochopením pro postižené psal verše o výbuchu Vesuvu, s empatií reaguje na tristní situaci v Čechách za třicetileté války. Do sbírky zařadil i básně věnované italským městům, mj. verše o římských stavbách postavených za pontifikátu Urbana VIII.
Autor je klasický filolog.