Málokterý český vzdělanec 17. století byl po své smrti tak oceňován jako jezuita Bohuslav Balbín, gymnaziální učitel, básník, literární vědec, místopisec, hagiograf a historik, v dobovém nekrologu výstižně nazvaný „český Livius i Quintilian“, od 19. století obdařený téměř ustáleným přídomkem „vlastenecký jezuita“. Balbínovo jméno se dostalo do učebnic jako jakýsi výjimečný příklad vlastenectví v Tovaryšstvu Ježíšovu, třebaže podobně vlastenecky smýšlejících jezuitů bylo v jeho době v českých zemích více a přestože on, na rozdíl od řady svých řádových spolubratří, nenapsal jediné dílo česky.
Narodil se roku 1621 v Hradci Králové, otec mu záhy zemřel, chlapce vychovávala matka s babičkou, silně věřící katoličky, pod jejichž vlivem vyrůstal především v úctě k Panně Marii – ta se později promítla i do jeho historicko-hagiografické práce. Balbín navštěvoval nejprve benediktinskou školu v Broumově, poté studoval na několika jezuitských gymnáziích, 1636 vstoupil pod vlivem svého učitele Mikołaje Łęczyckého (Lancicia) v Olomouci do Tovaryšstva Ježíšova; po absolvování noviciátu a studia teologie učil na jezuitských školách v Praze a v Jindřichově Hradci. Jako profesor nejvyšších tříd latinského gymnázia sepsal sbírku epigramů Examen melissaeum (Včelí roj, 1655), pro školní účely později vydal též důležité příručky poetiky a rétoriky Verisimila humanarum disciplinarum (Verisimilia humanitních disciplín, 1666) a Quaesita oratoria (Otázky řečnictví, 1677).
Roku 1661 byl z učitelského působení odvolán, generál Tovaryšstva dokonce představeným České provincie doporučoval Balbína z řádu propustit. Starší česká historiografie vykládala důvod tohoto kroku řádových představených jako blíže neznámý projev Balbínova vlasteneckého uvědomění, případně neloajálního politického smýšlení, jímž mohl ohrozit přízeň vládnoucí moci vůči jezuitskému řádu; současní historici se kloní k názoru, že šlo o projev homosexuality. Ani jeden názor však nemá dostatečnou oporu v dobových pramenech – dochované archivní dokumenty hovoří totiž poněkud enigmaticky a umožňují tak různé spekulace.
Od doby zmíněného prohřešku byl Balbín pověřován především sepisováním dějin některých řádových domů i celé České provincie SJ. Byl autorem četných historických a hagiografických spisů s vlastenecko-katolickou tendencí, které našly ohlas v Čechách i v cizině. Byl ve styku s řadou českých vědců a spisovatelů i evropských eruditů bez zřetele na jejich náboženské vyznání. Zemřel v pražské staroměstské koleji sv. Klimenta 29. 11. 1688.
Jeho dílo bylo prodchnuto a leckdy i motivováno silným vlasteneckým cítěním. Zintenzivněním vztahu k vlasti reagovali takto orientovaní katolíci na ústup českého živlu z mocensko-politických i kulturních pozic v pobělohorském vývoji. Své vlastenecké cítění podepírali historismem: český barokní katolicismus se snažil ukázat kontinuitu duchovního života v Čechách z pohledu římské církve a doložit „pravověrnost” Čech poukazem na jejich náboženskou minulost. Tato tendence se projevuje již v Balbínových raných pracích o mariánských poutních místech; spojení mariánské úcty s patriotismem u něj vyvrcholilo v Epitome historica rerum Bohemicarum (Výtah z českých dějin, 1673–1677). Jeho nejrozsáhlejším dílem je jakási vlastivědná encyklopedie Čech Miscellanea historica Regni Bohemiae (Rozmanitosti z dějin Království českého), z níž za jeho života bylo vydáno jenom deset svazků; první tři díly jsou přírodopisným, etnografickým a místopisným přehledem Čech, 4. svazek (Svaté Čechy) pojednává o českých světcích; další díly obsahují církevní a politické dějiny a rodopisy; větší část díla však zůstala v rukopise. Z pozůstalosti bylo posmrtně vydáno několik děl, mj. Bohemia docta (Učené Čechy); F. M. Pelcl vydal traktát De Regni Bohemiae felici quondam, nunc calamitoso statu... brevis, sed accurata tractatio (Rozprava krátká, ale pravdivá, o kdysi šťastném, nyní však zbědovaném stavu Království českého...) pod nepřesným názvem Dissertatio apologetica pro lingva Slavonica, praecipue Bohemica (Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého); tento spis, v němž nacházíme argumenty pro pojetí vlasti jako prostoru, jenž za pomoci světců garantuje stavovská práva a svobody, mohl být vydán až v roce 1775; v době národního obrození pak ovlivnil myšlení českých intelektuálů.
Balbín patřil k těm českým autorům, kteří byli nejsilněji ovlivněni antickými historiky a humanistickými spisovateli. I jemu byla pravda podstatným znakem historického textu: Dle tohoto pojetí historiografie nemůže být psána jinak než pravdivě. A protože pravda je nejenom prostá, ale i sama sobě vždy podobná, historikovi stačí opřít se o historické prameny a dobová svědectví účastníků událostí, kteří pro něj byli autoritou. Historii považoval za „království pravdy“, proto sám celý život schraňoval písemné doklady české minulosti, s jejichž pomocí kriticky zkoumal, doplňoval či korigoval díla svých předchůdců. Pokud se však prameny ne zcela shodovaly s oficiální politickou linií, bylo obtížné pěstovat kult pravdy i pro historiky, kteří stáli zcela na straně bělohorských vítězů. V takovém případě se Balbín k tématu raději nevyjadřoval, s odůvodněním: „psát nepravdu jsem se nenaučil, psát pravdu se neodvažuji“.
Autor je klasický filolog.