O tom, že žijeme v postmoderní době, už nikdo nepochybuje – přestože téměř nikdo neví, co to vlastně znamená. Diskusní bitvy o pojem utichly, slovo postmoderna vyvanulo, a to je vždy jasné znamení, že bylo vzato na milost a akceptováno jako skutečnost. Ale co politika? Je i současná politika postmoderní, nebo stále bloudí v kolejích vyjetých modernou a dostává se tak do osudového konfliktu se světem, kterému chce vládnout?
Zygmunt Bauman a řada dalších soudí, že politika je pořád modernistická, a takovou i zůstane, i když meze suverenit, jež touží ovládat, ztrácejí na pevnosti a s nimi i ona sama. Hospodářství, armáda, kultura sice překračují hranice států a zvládnutí starých problémů si žádá širší mezinárodní spolupráci, ale vnější podstata politického problému – jak zajistit a rozdělit chleba, jak uchránit klid na práci a jak uchovat jazykové a kmenové odlišnosti – se tím nemění. I agenda globálních aktivistů, bojujících proti diktátu zdivočelého kapitálu, má podobnou náplň.
Nikdo sice přesně neví, s čím se v politické hře hraje, protože vlivy jsou příliš komplexní, ale všichni uznávají, že hra běží a musí běžet dál; systém liberálně-tržní demokracie přes všechny změny a deformace materiálu funguje. Velmi se to podobá popisu, který v textu Padlý objekt postmoderny (Das gefallene Objekt der Postmoderne) načrtl slovinský filosof Slavoj Žižek. Výše popsaná důvěra ve hru bez objektu, ilustrovaná závěrečnou tenisovou scénou Antonioniho Zvětšeniny (Blow-Up) – dva hipíci si pinkají s imaginárním míčkem, který hrdina-fotograf nakonec sebere a hodí zpět do hry –, je, nejen podle Žižka, emblémem moderního přístupu. Patří sem dokonce i kritika, protože ani ve svém maximálním vzepětí není schopna ukázat víc než bezedný základ společenské stavby – případně tuto prázdnotu násilně zaplňovat. Buď se smíříme s tím, že Godot (Bůh, ale kdo to vlastně je?) nepřijde, a budeme dělat, že nepřestáváme čekat v jinak fungující struktuře, anebo jeho prázdné místo zaplníme tím, co právě považujeme za vhodné, novým objektem, bohem dokonalejším než Bůh. Obojí je moderní, i když plnění prázdna patří do mladší éry.
„Postmoderní postup je opakem,“ píše proti tomu Žižek. „Jde mu o to, aby ukázal samotný objekt a přímo na něm předvedl jeho indiferentní a arbitrární charakter. Jeden a týž objekt může jednou působit odporně a nechutně, vzápětí se může změnit ve vznešené, charismatické zjevení: rozdíl je výhradně strukturální, nemá nic společného s ,vlastnostmi‘ objektu, nýbrž jen a jen s jeho místem uvnitř symbolického řádu.“
Žižek rozdíl mezi modernou a postmodernou vysvětluje na působení Hitchcockových filmů, v nichž se ruší pravidlo moderního hororového žánru a místo pouhých zrcadlových náznaků blížící se „nestvůry“ se předvádí „nestvůra“ sama, včetně strukturálních přechodů postav mezi běžným a hrozivým, v nichž tento objekt náhle zřetelně vystupuje. Politika s tím nemá nic společného pouze zdánlivě – stačí bedlivěji sledovat hororová vyjednávání o budoucí české vládě, nejlépe prostřednictvím novinových fotografií hlavních aktérů, protože právě na nich je krásně vidět, jak se obsahy mění spolu s pozicí v celkové politické struktuře.
Protiklad společné jásavé fotografie Mirka Topolánka a Jiřího Paroubka u kachlových kamen v Kramářově vile a dřívějších záběrů otrávených sólových herců možná ani nepotřebuje komentář. Neuchopitelný míček politické moci, který konečně začal rychleji létat přes síť, se na jejich tváři zhmotňuje téměř fyzicky. Reálný objekt politiky se dá spatřit právě tady.
Počáteční postoj dvou nesmiřitelných vytvářel dojem, že předmět politiky má jasné obrysy. I když do něj přímo nevidíme, bylo zřejmé, že jeho obsahem musí být nějaké principy. Bylo jedno, zda „autentické pravé“ nebo „autentické levé“. Obě strany odvozovaly svou pozici od pochopení této podstaty. Pohyb po hřišti neměl mít vliv na předmět, o nějž se hraje. Stabilní a přehledná struktura s prázdným míčkem, čekajícím na vyplnění, se začala okamžitě rozkládat s druhou Topolánkovou nominací. I spojení „předčasné volby“ změnilo význam, minimálně zabarvení. Ukázalo se, že není závislé na obsahové ani formální definici, nýbrž na pozici v systému. Stačil malý posun, a většina vlastností přestala mít svůj vlastní výměr, protože se upravují podle toho, jak se mění celá struktura.
Určitost deklarovaných postojů, hodnot a programů se vcucla do prázdného prostoru míčku, o nějž se hraje. Mimo symbolický prostor reprezentovatelných hodnot. Zůstala moc, materializovaná v usměvavých tvářích politiků. Politika z moderního modu ve chvíli přešla do postmoderní fáze. Návrat zpět k moderní „zásadovosti“ je možný, ale jedině jako retro. Politici se jistě pokusí o symbolický návrat, protože jsou přesvědčeni, že diváci mají nostalgický nádech „hodnotové politiky“ rádi. Mohou ale také začít naplno hrát v novém prostředí a posuzovat hodnotu politických věcí až podle sestav, které vytvářejí v symbolickém řádu v závislosti na konkrétním čase a místě. I postmoderní politika je imaginární tenis: rozdíl je v tom, že míček moci je dobře vidět, jenom hřiště a pravidla se neustále mění.
Autor vede kulturní rubriku v Hospodářských novinách.