Jana Nerudu jako propagátora astronomie představil v rozhovoru pro časopis Švandova divadla v Praze Druhý břeh č. 7/2007 astrofyzik Jiří Grygar.
O básnických překladech Arnošta Procházky napsala článek do letního dvojčísla 7/8 časopisu Plav Lucie Koryntová.
Připomínky k editorské práci Karla Kolaříka na výboru z dopisů Jiřího Karáska ze Lvovic Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů (Pistorius & Olšanská, Příbram 2007) vznesl Michal Topor v Tvaru č. 14/2007.
S myšlenkou, že Leoš Janáček inspiroval Karla Čapka k postavě dirigenta Kaliny v jedné z Povídek z druhé kapsy (1929), přišel Jakob Knaus v Opus musicum č. 2/2007.
Sborníčku vzpomínek českých spisovatelů na Fráňu Šrámka (Oftis, Ústí nad Orlicí 2007) dal jeho sestavovatel Josef Rodr název Byl Fráňa Šrámek pastevcem koní?
Svoji redakční práci v Odeonu, edici hereckých pamětí (resp. monografií) vydávanou tamtéž, práci ve Viole a přátelství s Vladimírem Holanem zrekapituloval v rozhovoru pro Lidové noviny 20. 9. 2007 Vladimír Justl.
Pod titulkem O bílé místo méně recenzoval Vladimír Mikulka v Divadelních novinách č. 15/2007 soubor jedenácti dramatických textů Egona Bondyho z let 1968-1970 Hry (Akropolis 2007).
Hodiny klavíru Ludvíka Vaculíka (Atlantis, Brno 2007) recenzovali v Lidových novinách 8. 9. 2007 Daniela Iwashita, v Mladé frontě Dnes 15. 9. 2007 Josef Chuchma, v Salonu č. 220 (příloze Práva z 20. 9. 2007) Zdenko Pavelka, v Týdnu č. 38/2007 Jiří Peňás, v Respektu č. 39/2007 Vladimír Karfík a v Literárních novinách č. 39/2007 Jaroslav Šonka.
Rozhovor s básníkem a publicistou Milošem Doležalem připravil pro Týdeník Rozhlas č. 40/2007 Radim Kopáč.
„Je vtipná, aniž by byla vlezlá, inteligentní, aniž by tuto inteligenci dávala okatě na odiv, bystrá, ale ne zlá, a především maximálně čtivá a též sympatická“ – tak charakterizoval v Reflexu č. 37/2007 Ladislav Nagy autobiografickou prózu Kráčel po nestejně napjatých lanech (Labyrint, Praha 2007), či přesněji její autorku Olgu Walló. V Instinktu č. 34/2007 se prózou dcery známého básníka a scenáristy K. M. Walló zabýval Josef Rauvolf.
Úvodní slovo Violy Fischerové k autorskému čtení Petra Hrušky ve vinohradském Café & knihkupectví Fra 20. 3.2007 a úvodní slovo Olgy Lomové k autorskému čtení Violy Fischerové tamtéž 1. 5. 2007 otiskla revue Souvislosti v čísle 2/2007.
Vzpomínky Alfréda Kocába Cestou necestou (Zdeněk Susa, Středokluky 2007) recenzoval v Listech č. 4/2007 Václav Burian.
František Knopp
Polsko
Jak mluvit o nejnovějších dějinách? Ta otázka je v Polsku, podobně jako u nás, živá, často bolestná pro pamětníky a někdy vzrušující pro (přirozeně) menší část mladších. Je také (přirozeně) nástrojem politického boje. A také převládá zjednodušující antikomunistický obraz, proti kterému stojí (veřejně vzácněji vyslovovaná) bagatelizace vin komunismu. Z těchto základních přístupů se vymyká jen málokdo. Jarosław Zalesiński o tom v krakovském listu Tygodnik Powszechny (15. 9.) rozmlouval se Stefanem Chwinem, prozaikem, jehož román Hanemann o Gdaňsku konce druhé války vydal roku 2005 brněnský Host v překladu Petra Vidláka. Podnětem k rozhovoru byla výstava Cesty ke svobodě v sídle gdaňské Solidarity. Podle Chwina jsou na výstavě velmi zjemněny informace „o účasti polské armády při potlačování polských svobodomyslných snah. Naproti tomu se mohutně čerpá z mýtu ZOMO (úderných bezpečnostních oddílů) (…) z výstavy (…) si člověk může odnést dojem, že od roku 1944 celý polský národ aktivně bojoval s rudou mocí – kromě ZOMO a členů strany...“ Jinak vidí Chwin situaci po zavedení výjimečného stavu: „Chybí informace, že po prosinci 1981 podzemní Solidarita dost rychle ztratila duchovní moc v podnicích a mezi dělnictvem. Mluvím o vlivu v měřítku deseti milionů. Existovaly podzemní odborové struktury, ale nebyly s to Polsko pozvednout ke generální stávce.“ Jiné výhrady se týkají úvah o mezinárodním kontextu. Výstava se nedotýká ani toho, „že změny v Polsku a ve středovýchodní Evropě byly do značné míry důsledkem změn v Rusku. (…) Ne všechno bylo v Gorbačovových rukou. Nicméně sehrál dost zásadní roli. Na výstavě není např. ani jeden snímek ze známé Gorbačovovy projížďky po Varšavě… Nikdo tam nikoho nenaháněl, ale davy byly neuvěřitelné. Já jsem nad tím tehdy žasl. Přijíždí k nám šéf komunistického Ruska, a takhle ho vítají lidé, kteří byli tak nedávno svědky vyhlášení výjimečného stavu?“ To, čemu Stefan Chwin říká „zakladatelský mýtus Solidarity“, představuje podle něj dějiny Polska jako řadu projevů odporu, ale nemluví o tom, že i mocenský tábor se vyvíjel. Podobně spisovatel odmítá mýtus revoluce bez jediné kapky krve: „V takovém obrazu středoevropských cest ke svobodě chybí scéna, která byla jednou z nejděsivějších a nejbolestnějších, jaké jsem v životě viděl. Dvě těla, ležící u zdi, připomínající proděravělé pytle… Nicolae Ceauşescu a jeho manželka. K tomu bych připomněl pět tisíc lidí, kteří zahynuli v Bukurešti. A ty, kteří zahynuli v Lotyšsku nebo v bojích ve Vilně u televizní věže.“ Chwinovi se na výstavě nedostává ani informací o tom, že ještě v osmdesátých letech byla i v Polsku účast na oficiálních „volbách“ sedmdesátiprocentní, či o tom, že také katolická církev taktizovala, byť pod nátlakem. Chybí mu obraz osamocení protikomunistické opozice v Polsku. Ceny, jakou platili nepočetní lidé, kteří se odhodlali k otevřenému boji. Cest ke svobodě bylo podle něj víc než ona jedna – heroická, krásná a nenásilná.
Václav Burian