Čtrnáct let starý snímek se stal senzací festivalu debutů v Turíně a zároveň významně proměnil tvář asijské (umělecké) kinematografie.
Večer rozpitý přívaly deště. On (Ah-Tze) a Ona (Ah-Ping) a jedna z mnoha telefonních budek urbanizovaného velkoměsta. Spolu vyvrtají vnitřek přístroje, nejsnáze finančně zhodnotitelnou součást vyjmou a zmizí. Velmi symptomatický úvodní záběr filmu Rebelové neonového boha, v němž se při vší ještě poměrně tradiční narativní struktuře zvolna obnažují základní významové polohy i nevšední kompoziční postupy všech následujících Tsai Ming-liangových děl. Demontáž zařízení sloužícího výhradně verbální lidské komunikaci jako by předznamenávalo klíčové téma izolace i předjímalo strukturovanou mlčenlivost autorových opusů.
Tento unikátní snímek už zcela jasně pokládá úhelný kámen jeho idiosynkratické, avšak stále se vyvíjející tvorby, pro niž je typická vnitřní korespondence formálního výrazu a smyslu, komplexnost hraničící s hermetismem i hutná metaforičnost. Nálada je vždy od základů pohmožděna chladivou melancholií odstupu, nicméně v ní zpravidla neabsentuje soucit ani doteky civilního či absurdně pointovaného humoru. Úzká vazba na syrovou skutečnost zůstává v Tsai Ming-liangových filmech zcela organicky propojena s potřebou vrcholné umělecké stylizace: extrémně dlouhé, často statické záběry s náročně komponovanou mizanscénou, estetika „hudby ticha“ a personifikace všudypřítomného vodního živlu. Rebelové neonového boha jsou nicméně jediným dílem, v němž zazní původní filmová muzika (Shu Jun-huang), přestože jde výhradně o strohou mollovou melodii archaického analogového syntezátoru.
Ústřední postavou je zde nikoli zmiňovaný pár, nýbrž Hsiao-Kang; v souvislosti s významem prvního ze slov tvořících jeho jméno opravdu „malý“, nenápadný mladík, odkázaný spolu s ostatními obyvateli Města k existenci v koncentrované samotě uvnitř anonymní masy. Jeho bytí v džungli technokratické metropole provází takřka jednolitá série drobných zranění těla i duše – kupí se jak v otlučené, kalnou vodou vymílané prázdnotě interiérů, tak i při osamělých toulkách ulicemi, v nichž sleduje charismatického výtržníka Ah-Tze, jenž mu ukradl moped a bezdůvodně rozbil zpětné zrcátko u otcova taxíku. Snáší je ovšem s jakousi trpnou smířeností, jako když ve snaze zabít ohavného švába (kterých je na Tchaj-wanu nepočítaně) prorazí svou dlaní sklo a mlčenlivě, před udivenými zraky svých rodičů se jde ošetřit do koupelny. Dokonce ani škodolibé potěšení z problémů svého průvodce městem a soupeře v jednom mu není dopřána: Hsiao-Kang skáče na posteli radostně tak dlouho, až se uhodí hlavou o strop a skončí na pelesti s bolestivou grimasou ve tváři. Když poté, co tajně zanechá studia a zůstane uvězněn v herně při naivním pokusu o loupež, tok ponížení vyústí do vzteklého aktu pomsty na sokově vozidle.
V jedné z takových videoheren, jimž je zde záměrně věnován výrazný prostor, ostatně Tsai Ming-liang o rok dříve objevil představitele této i všech dalších hlavních úloh ve svých filmech – intuitivně přesného, minimalistického modeláře výrazů teskné opuštěnosti a tísnivé nenaplněnosti života, Lee Kang-shenga, který už má za sebou i úspěšný režijní debut Nezvěstný (2003). Poprvé jej v roce 1991 obsadil do středometrážního opusu Kluci, pracuje s ním dosud a dokonce mu (jako většině svých postav, obsazovaných stále týmiž herci) ponechává i totožné filmové jméno.
Telefonní aparát z počátku snímku se objevuje i v jeho závěru, v tíživé scéně ze seznamovací centrály. Hsiao-Kang v zoufalství čeká na kontaktní hovor, ale náhle a dost možná už od samého začátku vlastně nemá chuť ani sílu sluchátko zvednout. Hlasité naléhání telefonu jej dlouze vyprovází ven z místnosti a zpětným pohybem vyplňuje prostor divákovy emoce. Jak Hsiao-Kang demonstruje činem a nespokojená Ah-Ping formuluje slovy: je třeba zmizet, a když ne úplně, pak se alespoň uchýlit do přirozenější samoty noci. Noci, po níž přichází ráno posledního záběru, odpichujícího se ve vertikále od blikajících neonových světel silničních zátarasů až k božstvem obývanému, bílými mraky posetému nebi. Obraz jako evokace titulu – připomenutí dichotomie každého místa i pochopení pro vzpouru proti nablýskanému, falešnému bohu velkoměsta.
Rebelové neonového boha (Ch‘ing shaonien na cha). Tchaj-wan 1992, 106 minut. Režie a scénář Tsai Ming-liang, kamera Liao Pen-jung, střih Yang Wang Chi. Hrají Lee Kang-sheng, Chen Chao-jung, Jen Chang-bin, Miao Tien ad.