…není. Vývěsní štít ovšem uvidíte jen tehdy, pokud zrovna nepanuje kombinace šera a mlhy, dost charakteristická přinejmenším pro listopadové dny, kdy se konal sedmý ročník hudebního a filmového festivalu Avanto. Za rohem od Vltavy se tyčí Kiasma – pětipatrové centrum současného umění, nepřehlédnutelné i v těch dnech, kdy zbytky světla nonstop říkají tělu „za chvíli by se mělo jít spát“.
Program třídenního Avanta se v Kiasmě pohyboval od historické přehlídky finské videoavantgardy a nových svébytných snímků (Gronemeyerův Chléb náš vezdejší, oceněný v říjnu v Jihlavě, hraný příběh Ladič zemětřesení bratří Quayových) až po domácí underground se silným mezinárodním ohlasem, tedy porůznu propojené kapely a projekty mladých Finů (Tomutonttu, Lau Nau, Islaja). Na finské scéně je toho hodně jinak než u nás – krom jiného i to, že experimentální umění je zavedenější, méně výlučné, víc přijímané jako součást klubové zábavy. Ale musel jsem se sám sebe ptát, čím to je, že bystří kurátoři festivalu jako jeden z hlavních proudů dnes nabízejí cosi, čím se u nás (zatím?) návštěvníci klubů odreagovávají jen velmi zřídka: noise, tedy nesmlouvavý útok hudby hluku a šumu.
Snad měla elektronická scéna v devadesátých letech u nás příliš zábavnou, popovou tvář a z mála hlubších, názorových projektů (viz Načeva/Topol, Nebe je rudý) nevyrostla širší scéna nekomerční klubové elektroniky. Právě ta je dnes ve světě jedním ze startovních bloků „postelektronické“ society, která sahá po digitálních i analogových generátorech zvuku a zkouší, co s tekoucím, skoro hmatatelným proudem znějícího vlnění lze provést. V Helsinkách jsme během dvou večerů zažili nejméně šest čistě noisových výstupů. K vlastnímu mírnému překvapení mezi nimi dodnes dokážu suverénně rozlišovat: prostě proto, že zvukovými „rozsévači bouře“ byly různé osobnosti. Z newyorského výsadku byl nejzapamatovatelnější polonahý „zpěvák“ Dominick Fernow čili Prurient. Zády k lidem, zmítal se jak zvíře chycené do želez, lámal se v pase rychlostí blesku, trpěl na veřejnosti, ale s odvrácenou tváří. Teprve zpětně jsem zjistil, že jeho zmítání má i hudební efekt: mikrofonem v každé dlani atakuje magnetická pole velkých reprobeden kolem sebe, čímž provokuje zpětné vazby. Noise vystresovaný, kafkovský, velmi osobní, možná sebenenávistný. Duo The Skaters z kalifornského San Diega už se nenamáhalo otočit zády a vystoupilo ve tmě. Polyfonický severák, dobře laděné pomalé šumové vlny, vznosný, snad až religiózní zážitek.
Carlos Giffone, rodák z Venezuely, je oproti tomu fyzik - pustí si zdroj základního bručení a už kroutí knoflíky, aby ho filtroval a s laborantským zaujetím zkresloval. Nehrály náhodou latinskoamerické národy donedávna spíš nezdolně optimistickou sambu než tyhle studie temnoty? Nebo je takový pohled příliš velké klišé? Apokalyptický, konfrontační noise se každopádně rozlévá do šířky. Rozhlížel jsem se po klubu: v Helsinkách na něj chodí studentky s malým pivem v ruce asi jako u nás na Filipa Topola. Nechci sugerovat, že hlubší elektronika musí evokovat jen zmar, ale fyzické a psychické reakce bývají většinou podobné. Koneckonců šum si lidské podvědomí správně překládá jako chaos; je to směs všech možných frekvencí, z nichž by výběrem teprve vznikl tón nebo souzvuk. Tedy zárodečný stav „před bodem nula“ – nebo po něm, po zhroucení systému.
Finský noisař měl kabely v pestrých pastelkových barvách a hrál podo bně vesele. Byl to Jan Anderzén, mladý šéf mezinárodně slavných Kemialliset Ystävät, improvizujícího kvartetu z „kamarádského undergroundu“ v Tampere. Proč nikdo z noiserů nechce ukázat, jak vypadá? Tenhle vystoupil coby Tomutonttu, což prý znamená něco jako Skřítek z práškového cukru. Celý včetně hlavy byl obalený prostěradlem, na hlavě měl nakřivo přišité dvě bambule. Finančníka Rotschilda jednou popsal Michal Jůza ve své básni jako muže u vodovodních kohoutků: „Někdy tečou prostředky tudy, někdy zase jinudy.“ Podobně si Tomutonttu otevírá kohoutky, čeří a slévá různé proudy. Zachází s nahrávkami čehosi blízkého: zní z nich šum prostředí a hlasy lidí. Různé časy a místa se na sebe postupně vrší jako rastry až po nevyhnutelné zběsilé finále, vylouhované z deníkových záznamů. Původně byly klidné, ale dřímala v nich sopka.
Avanto neznamená ve finštině žádné „vpřed“. Je to díra v ledu prosekaná pro ty, kteří se chtějí koupat i přes zamrzlé moře. I ten noise býval hudbou pro otužilce. Ale doba si nás pilně trénuje: snad proto se noise po krůčcích přesouvá blíž klubovému mainstreamu.
Autor je hudební publicista.